„Viktoria!“ zvolal náš pan Král a z jeho pěstičky vystřelily dva prsty do symbolu Viktoria. Už ani nevím, nad čím to právě vítězíme, maně si pamatuju, nad čím jsme zvítězili, když pan Král prvně zvolal do mikrofonu k rozjásaným davům: Viktoria! a když prvně rozevřel ukazovák a prostředník do V.

Ti, co stáli tenkrát blíž, viděli, že panu Královi vyrostly z dlaně dvě nahé nohy a byly to nohy ženské, protože byly obuté do lodiček, a protože na té straně, kde se spojovaly, měly bubáka. Ti, co byli ještě blíž, viděli uprostřed bubáka prcinku a nad ní pupík a nad pupíkem dvé koz pěkně tvarovaných, řekněte, koho jiného si zvolit než pana Krále, který měl tak vynalézavý symbol pro vítězství. Stačí mu jen mírně sevřít palec a prsteník a pan Král se stává milovníkem a laská se s tmavovláskou, nedivím se jeho blaženému úsměvu. Kdo jiný než král by si mohl dovolit mít místo mozolů pěknou ženskou? Lid ji nazval Mozolnou tmavovláskou, a protože nic takového žádná hlava státu na celém světě nedokázala, zvolili jsme si u nás pana Krále králem a ten jezdil od města k městu a od vesnice k vesnici a všude zdravil svým Viktoria a slavil vítězství a lidi se tlačili blíž k tribuně ne kvůli vítězství, ale aby viděli to jedinečné, jak se králova dlaň mění na nahou krasavici, Mozolnou tmavovlásku s nohama trčícíma do výše.

„Můj králi, nestačí to už? Vždyť jsme se dost navítězili,“ řekne jednoho dne Mozolná tmavovláska a sotva se jí daří přehlušit tleskající a skandující dav na Králově návsi.“ Přehršle tvých projevů o vítězstvích vydá na půl tuctu knih.“

„Kolika vítězství jsme dosáhli?“ ptá se král.

„Nespočet.“

„Ať to zapíší do análů.“

„Už zapsali,“ řekne Mozolná tmavovláska.

„Jsem nejlepší,“ řekne král.

„To se ptáš, můj králi?“

„Neptám. Já to vím. Jsem ten nejlepší ze všech, kdož kdy byli.“

„Nejsi nejlepší jen podle počtu vítězství. Králů s nespočtem vítězství už bylo. Ale moh bys být nejlepší jako král filozof.“

„Není možná. Král-filozof?“

„Zeptej se svých poradců.“

Král se zeptal a poradci se s úzkostí rozhlíželi, nevěděli, jak odpovědět, aby se králi zalíbili, a tak se neodvážili ani krčit rozpačitě rameny, a král poté zvolal: „Ach!“ A zabořil obličej do dlaní a ty přerůstaly v část obličeje a z tváře se formovala naopak ruka, a tak tato přetváření tváře a ruky symbolizují také bezradnost poradců a mýlil by se ten, kdo by myslel, že se náš král z dešperace chtěl líbat se svou tmavovláskou. Na prorůstání dlaně tváří se Mozolná tmavovláska ovšem podílela, protože z dlaně difundovala do královy tváře, a tak králova tvář mládne, zatímco jeho mysl spěje opačným směrem a vydává se na cestu stařeckých depresí, směrem ke znejistění smyslu vlastního života a k pochybám o vlastní velikosti. Poradcům nyní připadalo, že král začal filozofovat, a tak počali svého krále vychvalovat jako filozofa a psát o něm učené traktáty. Protože král spojoval svou vlastní existenci se jsoucností celého světa, dospěl nakonec k úvahám o marnosti nejen své, ale i celého světa.

Při příštím projevu již nezazní z králových úst Viktoria, ani se neobjeví V ve tvaru dívčích nožek. Král se svým posluchačům vyzná ze svých pochyb. Čím víc je projevů, tím více se hromadí pochyby o všem, o světě, o králi i o jeho kralování.

Brzy nato lid, který si zvolil pana Krále svým králem, svého krále sesadil a zahnal zpět do jeho hospůdky U Krále Václava. Dodnes se historikové přou, jestli sesazení pana Krále z funkce krále bylo aktem obrany před neustálým pochybováním, nebo aktem zloby, že už na shromážděních není k vidění Mozolná tmavovláska.

Naučení:

Nenabízej lidem filozofování o marnosti světa, když jsi jim předtím krásnou ženštinu předváděl.

Ilustrace U.G. Sato