Srbka Vera k nám chodila uklízet každou středu. Oba jsme se ženou pracovali a naše tři ratolesti byly v pubertálním věku, takže uklízet bylo co. Vera byla penzistka a uklízením si přivydělávala. Pracovala tak, že ve středu jsme se vraceli z práce a nepoznávali náš dům. Teda zevnitř. Všude čisto, vyluxováno a vytřeno. Kuchyně zářila a nádobí bylo nejen umyto, ale i roztříděno, kam patřilo.

Občas, ale nijak často protože to nebyla její povinnost, byl na plotně hrnec nějaké dobroty. Vera vařit uměla a nejen vařit. K narozeninám nám všem dělala pravý evropský dort s pomazánkou uvnitř i venku a s pralinkami kolem dokola. To ovšem bylo extra, za to jsem jí platil zvlášť a rád. Když jsme pak prodali dům a jezdili do Sydney jednou za rok, nikdy jsem si neopoměl od Very objednat dort. Dělala mi ho ráda, protože jsem jej přeplácel. Takový dort se nedal nikde jinde ani vidět, natož koupit! Přeplácel jsem jej ovšem z důvodů vděčnosti, protože Vera pro nás vždy udělala víc, než musela, a mým dětem byla více tetou než uklizečkou. A to i přesto, že anglicky uměla bídně a když se s ní chtěl někdo domluvit na něčem konkrétním, musel volat k překládání mne. Srbsky jsem ovládal ještě celkem slušně, protože jsem se to jako mladík naučil, když jsem do Srbska jezdil na dovolenou. Jediný problém byl s prádlem.

Všechno prádlo bylo sice ve středu vypráno a vyžehleno, ale kam bylo uloženo, věděla jenom Vera. Moje a manželčino oblečení ještě poznala a správně umístila v naší ložnici, ale prádlo dětí se jí pletlo. Klučičí, holčičí, to jí bylo jedno, někam je uložila. Pokud to nebyla sukně, mohlo tričko nejstarší dcery klidně skončit v prádelníku ložnice našeho nejmladšího syna. Pěkně vyžehlené, složené a na dně šuplete se všemi synovými tričky, kde je dcera neměla šanci objevit, i kdyby jí její bratr do své ložnice pustil. Což, pochopitelně, dělal jen tehdy, když jsem mu to nařídil. Proto v úterý po večeři vypukala panika. Děti sbíraly po domě své různě pohozené prádlo, učivo a jiné věci, které během týdne bez uvažování a dle mne i beze smyslu a schválně pohazovaly po domě jen tak. Kde zrovna přestaly kterou věc potřebovat. Zanecháním věcí a prádla jinde než ve své ložnici však riskovaly, že už zmíněnou věc nikdy nenajdou a když, tak ji stejně nebudou potřebovat, protože jí už odrostly...

Když bylo nejmladšímu čtrnáct let, probojoval se jeho fotbalový tým Band Club ve své kategorii do finále našeho okresu. Tam se měl utkat s Cherrybrookem. To byl obávaný soupeř, který celou ligu rok před tím vyhrál, jakož i soutěž Šampión šampiónů, kde se utkávaly dorostenečtí vítězové všech sydnejských okresů . Zápas se hrál na městském stadionu Saint Marys, kam přišly kluky povzbudit nejen rodiče a známí, ale celý mančaft dospělých. Za ten hrála spousta Angličanů a ti povzbuzovat uměli, takže jsem si připadal jak někde v Londýně, a naši kluci, nabuzení tím povzbuzováním, hráli jako z partesu. Nakonec slavně vyhráli 4 : 3 a můj syn vstřelil dva góly. Byl jsem na něj samozřejmě pyšný, o to více, že jako záložník těch gólů za sezónu moc nedal, ale když je mančaft potřeboval nejvíce, tak se mu to podařilo!

Tou dobou přiletěl do Sydney bájný brazilský fotbalista Pelé, který měl nějaká jednání s australskou federací. Federace vymyslela originální přivítání mladými fotbalisty a Band Club byl pověřen tou ctí. Samozřejmě, že výbor vybral k přivítání legendárního Pelé tým mého kluka, který právě porazil slavný Cherrybrook.

Kluci se na přivítání vyparádili do nových bílých dresů, které reprezentovaly celou Sydney, a čekali na schodech hotelu, kde jednání probíhala. Bohužel, ta se protáhla a když už bylo po desáté hodině večer, většina rodičů a dorostenců zklamaně odjela. Jen můj kluk s ještě dvěma vydržel a po půlnoci se dočkali. Pelé vyšel a když viděl, že na něj ti kluci čekali tak dlouho, neváhal, sešel k nim a chtěl vědět, co pro ně může udělat. Kluci ze sebe stáhli nové dresy a chtěli je podepsat. Dvěma se sen vyplnil. Můj kluk, když na něj přišla řada, drze řekl: "Nemohl bys mi tam napsat: Chris, hrálo se mi vedle tebe báječně!" (It was great playing alongside You) Bájný Pelé se prý zasmál a řekl: " Jdi se vycpat" (ve skutečnosti řekl "Go and get!"), ale pak mu na ten nový dres fixkou napsal "Chris, You too can achieve your dreams! Pelé".

Bohužel, kluk svého snu nikdy nedosáhl. Ve finále Šampiónů jeho tým prohrál na penalty a on jednu trestuhodně zahodil...

Tu noc, kdy vítal v Austrálii Pelého, ovšem jeho otec nemohl spát. Kde, hergot je, láteřil. Už je po půlnoci, jestli se mu něco nestalo? Manželka mě uklidňovala, že určitě ne, však je s nimi trenér Dave a ten kluky určitě ohlídá. To mne trochu uklidnilo, Dave byl báječný kouč a pro kluky a fotbal žil. Konečně, ve dvě ráno, kluk přijel a ukázal mi tu krásu. Nádherný bílý dres s třemi modrými linkami od ramen po zápěstí a na prsou ten krásný nápis:

"Chrisi, také ty můžeš docílit svých snů! Pelé"

Díval jsem se na ten nápis skoro nábožně. Pelé, idol mého mládí! Ještě chvíli jsme o tom hovořili a já klukovi slíbil, že dres necháme zasklít a vyvěsíme ho pyšně v obýváku na zeď. Pak jsme si šli všichni lehnout.

Druhý den jsem se vrátil z práce dříve, ale Chris už byl doma. Seděl v obýváku celý zsinalý a v očích měl slzy.

"Co se stalo?" chtěl jsem vědět.

"Já zapomněl ... je středa," lkal, "nechal jsem dres na lavici v televizním pokoji a Vera mi ho vyprala..."