21.10.2019 | Svátek má Brigita


POVÍDKA: Venda

24.3.2008

„Kluci, už jste zase u toho okna, kolikrát vám mám říkat, že ta slečinka z Prahy není nic pro vás. A vůbec, jděte už konečně na proutí, za chvíli bude tma. Táta chce začít plést košíky co nejdřív, nebude letos prodávat jen po domech na Smíchově, ale před Vánocemi se hodlají se starým Pokorným vypravit až na Karlovo náměstí na trh. Máte si dát opravdu záležet a nařezat proutky pěkně ohebné, v Praze jde teď na odbyt hlavně zboží ze svítivě žlutých větviček, ty jsou nejlepší u Louže, tak koukejte mazat!“

Maminka odhání své syny od okna nízké místnosti, která je jediným obytným prostorem v chalupě a odehrává se tu nejen veškerý život rodiny mokropeského chalupníka, ale slouží i jako improvizovaná dílna. V zimě tady totiž táta provozuje ve vsi tradiční řemeslo košíkářské. Malé políčko, pár slepic a králíků by je všechny neuživilo. Ještě že Vlastík už pracuje, udělal skvělou kariéru, ke které mu dopomohl místní lékař, pan doktor First, poté, co shledal, že nejstarší kluk místního domkáře je slabý na plíce. Vlastík získal místo bankovního sluhy v Živnostenské bance, však se taky v honosné budově Na Příkopech ve své uniformě cítí náramně důležitě.

Teď se ale Vlastík společně se svými mladšími bratry mačká u okna doškové chalupy a všichni napjatě čekají, až kolem projde, tak jako každou neděli v tuto dobu, mladá dívka v kloboučku ozdobeném modrou mašlí, oblečená do béžové zvonové sukně v módní délce do půl lýtek, světlounce modré blůzky se stojatým límcem a béžového kabátku. To si nikdy tihle čtyři sourozenci nenechají ujít, všimli si jí už v létě a od pomocného číšníka Jéni z hotelu Na Závisti vědí, že ta holka se jmenuje Máňa Holubová a její tatínek, pražský obchodník a majitel realit, si Na Závisti pronajal pokoje na letní byt pro svou rodinu. Dokonce nechal postavit u Berounky převlékárnu, aby se s manželkou a dcerou mohli koupat a slunit společně s ostatními spřátelenými pražskými rodinami. Vždyť sportovní duch a opálená tvář je mezi společenskou smetánkou teď, po vzniku nové republiky, heslem doby.

Máňa se líbí všem bratrům, dokonce i těm malým, Tónovi a Frantíkovi. Ale nejvíc druhému nejstaršímu, Vendovi. Od té doby, co zjistil, že Máňa je nadšená sokolka, začal Venda chodit cvičit do místní jednoty sokolské. A taky už se pevně rozhodl; vyučí se v Praze u nějakého obchodníka a jednou bude mít svůj obchod, ne nějaký malý krcálek, ale velký perspektivní závod.

„Vlastíku, nezapomeneš mě ráno vzbudit, viď že ne,“ ubezpečuje se Venda, který od zítřka začne jezdit se starším bratrem prvním ranním vlakem do Prahy. Z Vendy se totiž zítra stane učeň v drogerii u pana Hořejšího na Smíchově u Anděla.

A opravdu, každé ráno mohou obyvatelé Mokropes sledovat dva bratry, Vlastu a Vendu, jak si to vykračují směrem k železniční zastávce. Projdou prašnou cestou mezi doškovými chalupami ke kostelu a odtud se dají pěšinou mezi loukami a poli k železniční zastávce. Cesta na vlak jim trvá skoro půl hodiny, ale Vendovi to není vůbec zatěžko. Plní se jeho velký sen, v krámě bude pilný, k panu mistrovi uctivý, však on se vypracuje, však se zmůže, ještě jim všem ukáže.

Máňa je z bohaté rodiny, on z nejchudší části obce, kde se odjakživa říká v Chaloupkách. Ale na sokolských tancovačkách jsou si všichni rovni, Venda rád tancuje, Máňa taky, všichni říkají, jak jim to spolu sluší. Venda si na Máňu myslí a je přesvědčený, že ji jednou pro sebe získá.

Rok ubíhá za rokem a s Vlastou a Vendou cestuje prvním ranním vlakem už i Tóna, který se začal učit v Radotíně malířem pokojů. Pěkně kreslí, podle pana učitele Bezděka má nadání, Tóna snil dávno o tom, stát se portrétistou. Pro něco takového ovšem rodiče neměli pražádné pochopení, nejenže nebyly v chalupě peníze na takové hlouposti, ale co to je proboha za povolání, umělec! Tóna tedy bude malovat, ale ne obrazy lidí, pokoje bude bílit!

V létě, kdy se brzy rozednívá, pozorují bratři cestou k železniční zastávce rozestavěné vily bohatých Pražáků, které rostou nevídaným tempem nejen na bývalých loukách a políčkách, ale i vysoko na skalnatém srázu nad Berounkou. Vily to nejsou ledajaké, se svými věžičkami, balustrádami a kamennými sochami, vypadají spíš jako zámky. A další novinka – na štítech těch romantických staveb se téměř vždy zaskví nějaký název; Boženka, Květa, dokonce i Satanela se vyloupla z lešení.

Dnes Venda cestou na vlak nic kolem sebe nevnímá, vykračuje si to se svátečním pocitem a s hrdostí. Už není učeň, včera dostal výuční list v oboru drogistickém. Pan mistr Hořejší s ním byl po celou dobu navýsost spokojený a rád si ho ve svém obchodě ponechá i teď po vyučení. Venda není jen nějaký prodavač, to tedy ne. Kromě mýdla a dalšího zboží pro hospodyňky rozumí chemikáliím, barvám, lakům a dokonce i jedům. Jen ho mrzí, že pan Hořejší má malou fantazii a v podnikání se drží úzkostlivě při zemi. Venda se byl nedávno podívat na Václavském náměstí u kamaráda Chvojky, taky vyučeného drogisty, ovšem Chvojkův šéf, to je úplně jiný kabrňák, než Hořejší. Venda se o všechno zajímá, vyptává se, dokonce si dělá poznámky.

„Vendo, podívej na ty voňavky, pudry, barevné tyčinky na rty, to teď požadují nejen bohaté paničky a slečinky, ale i všechny ostatní, dokonce i fabričky a služky. Tyhle krášlící prostředky dnes mají budoucnost, o to byste měli rozšířit sortiment i tam u vás na Smíchově.“ Chvojka se nezištně dělí o zkušenosti se svým kamarádem, ale Venda s nimi u Hořejšího neuspěje.

„S těmi novotami na mě Václave nechoď, solidnost a stálost, to je v obchodě základ, dej na mě. Naši zákazníci už vědí, v čem se na nás můžou spolehnout. A pro nějaké novoty ať si jezdí ty novodobé fiflenky třeba až na Václavák…“

„Už jsi to Vendo slyšel? Máňa se vdává, bere si toho floutka Julu, co se s ním vloni nechávala vidět na plovárně u Berounky, je to zarytý mladočech, jeho táta hrál prý v té jejich Národní straně svobodomyslné nějakou významnou roli. Ovšem synáček je pěknej fláma. To si Máňa vybrala ženicha, to ti povim, u nás Na Závisti nechal se svýma kamarádíčkama dluh jako hrom, starej Holub to nakonec za něj zaplatil, aby nebyla ve vsi vostuda,“ netají číšník Jéňa před Vendou své opovržení nad rozmařilým Julou.

„Už musím na vlak, nezlob se, nemám čas,“ rozmrzele se snaží ukončit Venda rozhovor, ale Jéňa musí mít jako vždycky poslední slovo.

„Si měkota, to ti povim, tady je takovejch pěknejch holek a ty si zamaneš just na slečinku z Prahy. Tě pic, Vendo, a koukej se dát do kupy.“

Chvojka koupil auto, červenou aerovku. S Vendou jsou nerozluční kamarádi, v létě si autem vyjeli na velkou cestu po Francii a Itálii. Konečně Venda viděl svoji vybájenou Florencii! Teď se pilně učí anglicky, kupuje všechny dostupné cestopisy, lákají ho cizí kraje.

Vysoko ve stráni, kousek od kostela roste nová vila. Obchodník Holub se rozhodl přesídlit z Prahy do Mokropes natrvalo. Na stavbě najde práci většina místních mužských. Po vsi jde jeden hlas, že se na stavbě rozkrádá spousta materiálu. Každý prý si přijde na své. Ve vile budou dva velké byty, okna povedou směrem k Berounce a k trati, ať je sídlo se svými věžičkami a štíty dobře vidět už z vlaku! Holub popohání stavitele, „do června se musíme nastěhovat, v červenci bude Máňa rodit.“

Václavův šéf, pan Hořejší marodí. V poslední době se mu nějak nedaří, často musí zůstat celý den v posteli.

„Že by rak?“ probírají zdravotní obtíže drogisty místní drbny na rohu.

Venda už vede celý obchod vlastně sám a vede ho dobře. Jen by si představoval větší rozmach, tohle se mu jeví jen jako takové příštipkaření. Ale na to, aby si stál na svém, má Hořejší ještě síly dost. Vše zůstane po starém, žádná parfumerie, žádné krášlící krémy a kdejaké mastičky a vodičky.

Máňa porodila na konci července v porodnici Na Štvanici holčičku, které dali jméno Dagmar po dánské královně, dceři českého krále Přemysla Otakara I. Stejné jméno mělo být původně vytesáno i ve štítu nové vily, nakonec ale novostavba dostala jméno Jitřenka. Vše je hotovo, malou Dádinku přivezou už do nového. Sídlo hlídají betonoví lvi, venkovní osvětlení ve tvaru koule třímá ve zdvižené paži socha polonahé ženy.

„Julo, tady máš bábovku a kytku, sedni na vlak a jeď za Máňou do porodnice.“

Jula sice tchýni poslechne, odjíždí nejbližším vlakem, ale do porodnice se mu jaksi nepodaří dorazit. Na Smíchově potká známé kumpány, slovo dá slovo, kytka končí kdoví kde, o bábovku se kamarádi podělí rovným dílem.

Máňa má svoji hrdost. O rozvodu se mluví nejen po celé vsi, ale dokonce i na Smíchově, kde místní ještě stále vzpomínají na slavnou svatbu July a Máňi v kostele Svatého Václava. A teď tohle, kdo by si to pomyslel! V necelých jednadvaceti letech je z Máni mladá, rozvedená paní.

Pan Hořejší zemřel, ještě mu nebylo ani čtyřicet let. Nejhorší obavy se potvrdily, zhoubná nemoc se rozlezla do celého těla. Václav nechtěl nemocného šéfa nechat ve štychu, ale teď, po jeho smrti, uvažuje, že už se konečně udělá pro sebe.

V Jitřence už se život zaběhl, v dolním bytě bydlí rodiče Holubovi, nahoře Máňa s malou Dáďou, jeden pokoj tu má k dispozici služebná Mařka, Němka odněkud z pohraničí. Dáďa je ale stejně víc dole, než nahoře, v podstatě ji vychovává babička. Dědeček Holub jezdí každý den do Prahy za obchody, o zahradu se stará zahradník, který je ale napůl taky šofér, protože Holub koupil auto. Je to první auto v Mokropsech. Dokonce i bohatí sedláci z návsi jezdí dosud bryčkou, ne že by si automobil koupit nemohli, ale zatím se drží starých tradic.

Máňa se nudí, být doma jen s rodiči, služkou a s dítětem ji přestává bavit čím dál tím víc. Některé emancipované ženy chodí do zaměstnání a tahle myšlenka nedává Máně spát.

„Nově otevřený obchodní dům Perla hledá mladé atraktivní ženy do moderního prodeje!“

Tenhle inzerát je poslední příslovečnou kapkou. Máňa přes zásadní odpor rodičů – kdo to jakživ viděl, aby mladá žena ze slušné rodiny, chodila do práce, my tě přece uživíme – začala jezdit do Prahy, aby se v Perle stala nejprve prodavačkou v oddělení vlny, později vedoucí v parfumerii a ještě později, kdy už opravdu povýšila, úřednicí.

„Václave, celé noci nespím, přemýšlím, co bude s krámem a se mnou.“ Vdova Hořejší se snaží zadržet pláč.

„Nevím, jak to říct…Zkrátka, přišla jsem na řešení. Kdybychom se vzali, svatba by byla jen tichá, krám by se zachránil, majetek by byl společný. Jsem sice o dost starší než vy, ale bylo by to výhodné pro oba, nemyslíte?“

V Mokropsech, stejně jako v celé republice, nacvičuje sokolstvo svá vystoupení na X. Všesokolský slet. Nácviku i veškerých příprav se velice aktivně účastní Máňa spolu s dcerou Dáďou, která už bude cvičit s dorostenkami. Venda nemůže chybět, bude cvičit za muže. V sále restaurace Na Kovárně se schází každou středu přípravný sletový výbor pod vedením Máňi. Jednatelem výboru je Venda. V této chvíli už je pevně rozhodnut; vdovu po Hořejším si nevezme. Pokud bude ochotna mu drogerii prodat, koupí ji. Jinak se porozhlídne jinde. Peněz našetřil dost, nejenom z platu u Hořejšího; úspěšně si vedl i na burze. Konečně si splní svůj podnikatelský sen, udělá se pro sebe!

„Co bys tomu, Dáďo, řekla, kdyby letos s námi trávil Štědrý večer Václav? Přišel by až před večeří, to víš, celý den bude ještě v obchodě, teď když už je jeho, nemůže své zákazníky zklamat ani o Vánocích.“

Máňa hněte těsto na vánočky a při této činnosti připravuje opatrně dceru na změny, které se v rodině chystají.

Dáďa není proti, Václav chodí denně kolem Jitřenky ráno na vlak a večer zase z vlaku a i babička ji upozorňuje, jaký je z něj teď v klobouku a s hůlkou v ruce elegán a jak si dobře v životě vede.

„Vidíš, Dádinko, chudoba cti netratí. Syn z jedné z nejchudobnějších rodin v Chaloupkách a jak se vlastní pílí vypracoval! Nejen že si našetřil a koupil obchod, on ho rozšířil, pronajal si volné prostory vedle, propojil je s původní drogerií a zavedl i oddělení parfumerie. Byla jsem se tam minulý týden podívat, no to bys koukala! Nový světlounce šedý nábytek v modernistickém stylu, jasné osvětlení, konečně je taky na Smíchově něco opravdu elegantního. K ruce má příručího a učedníka, to víš, sám by to nezvládl.“

Jitřenka je slavnostně vyzdobena, stůl v jídelně okázale prostřený. Na bílém ubruse jídelní servis v barvě slonové kosti z tenkého porcelánu, broušené sklenice na pivo a na vodu, stříbrné příbory. Tahle všechna nádhera se u Holubů používá jen o Vánocích, nebo o velkých svátcích. Letos zase po dlouhé době bude pod rozsvíceným stromečkem sedět lichý počet strávníků.

Už je úplná tma, když Venda, obtěžkaný balíčky stoupá zasněženou zahradou po schodech k vile. Uctivě zdraví, sundává převlečník a klobouk; dámy jsou obdarovány kyticemi růží na dlouhatánských stoncích, paní Holubová dostává kytici žlutou, Máňa rudou, Dáďa se trochu stydí, protože ještě nikdy kytku nedostala, ale z bílých růží má opravdovou radost.

Tak tedy, šťastné a veselé! Alespoň dnes, kdoví, co nás čeká příští rok. Republiku máme osekanou ze všech stran, Beneš je už od listopadu v Londýně, Němci se rozpínají čím dál tím víc…

„Dáďo, válka je na spadnutí, letos na Jadran nepojedeme. Vezmeme tě ale s dědečkem o prázdninách do Luhačovic. Nedá se nic dělat, musíme se přizpůsobit. Za rok už třeba bude po všem, tahle válka prý má být rychlá. Pan Strnezič v Malinské s námi na příští léto zase počítá, psal, že pokoj s výhledem na moře bude tak dobrým zákazníkům, jako jsme my, vždycky k dispozici…“

Babička Holubová balí spolu s vnučkou letní garderobu do velkého černého kufru polepeného nálepkami z jadranských letovisek; do největších moravských lázní odjíždějí Holubovi spolu s Dáďou už příští týden.

„Drahá Dáďo, v balíčku, který následně poštou obdržíš, najdeš blůzičku s národními motivy, po které jsi tak toužila; věř, že jsem ji vyšívala s velkou láskou, doufám, že se ti bude líbit.

Nevím ovšem, jestli ti udělá radost to, co ti teď musím, chtě nechtě, napsat. Ale prosím, pochop mě. Včera jsme měli s Václavem velice malou civilní svatbu, žádná sláva, jen na úřadě…“

Dáďa to nechápe a ani to pochopit nechce. „Maminka mě pošle pít Vincentku na celé léto do lázní a zatím se v Praze vdá.“ Už ani ta květinová výzdoba v luhačovickém parku se nezdá tak krásná a zářivá, jako byla ještě před chvílí.

Válka trvá už třetí rok. Nikdo už ani nevzdychne na to, že se očekával její rychlý průběh. Máňa dala v Perle výpověď, protože Venda ji potřebuje v drogerii. Obchod jde na štěstí dobře a majitel s jedním příručím a jedním učněm už na všechno nestačí. Zboží je na trhu nedostatek, ale Venda je schopen sehnat pro své stálé zákazníky téměř nemožné.

„Pane Václave, potřeboval bych jako dárek nějakou pěknou kolínskou, nejradši 4711, co vy na to? Když ji neseženu u vás, tak už nikde, na to vezmu jed.“

Saša Rašilov je smíchovské drogerii věrný a kromě toho Venda má Rašilova rád i jako herce. Kolínská na skladě sice není, ale: „Pane Rašilove, přijďte si k večeru, nějak to udělám.“

V polední přestávce objíždí tramvají své známé z branže, to by v tom byl čert, aby tu kolínskou nesehnal. Sehnal, ale až u kamaráda na Pankráci. A spokojený pan Rašilov si večer odnáší kolínskou vodu 4711 zabalenou ve firemním růžovém ozdobném papíře.

Máňa sedí v pokladně a inkasuje peníze. Venda je na svou fešnou manželku hrdý. Obchodnice v tak elegantním a nóbl obchodě, jako je jeho smíchovská drogerie s parfumerií, musí být stále upravená, na tom Václav trvá. A tak Máňa každé úterý v poledne navštěvuje kadeřnictví na nedalekém Arbesově náměstí. Kadeřník Rudla jí už na hlavě vyzkoušel snad všechny barvy, od tmavě kaštanové po blond. On je tedy Rudla, no jak by se to dalo říct kulantně, on zkrátka není na ženské, ale přes účesy, to on je machr, to mu nikdo nemůže upřít!

Jídlo se shání čím dál tím hůř, ale obchodníci si navzájem vyhoví. Na štěstí. Nejmladší z bratrů Frantík je v koncentráku a tak Venda obstarává živobytí nejen pro rodinu a pro známé z Mokropes, ale snaží se posílat i balíčky do Buchenwaldu. Jestli je bratr skutečně dostane, to je ve hvězdách, ale přece ho Václav nenechá na holičkách v nejtěžších chvílích.

Dáďa nemůže studovat učitelský ústav, jak si vždycky přála. Aby nemusela do rajchu, pracuje na Smíchovském nádraží v pokladně. Nádraží jsou zařazena mezi klíčová odvětví a Dáďa byla z totálního nasazení vyreklamována. Dnes ji ale maminka do zaměstnání nepustí, je to nebezpečné.

„Dáďo, jdi do Dobřichovic k doktorovi Dvořákovi a předstírej, že ti není dobře, já tě už do práce nepustím. Londýn hlásí, že německé tanky se stahují ku Praze, chystá se povstání. Ať ti Dvořák napíše paragraf pro pojišťovnu, zůstaneš doma.“

Doktor Dvořák paragraf napíše. Za týden nato, když vypukne v Praze revoluce, spáchá i s manželkou sebevraždu. Proslýchá se, že prý kolaboroval s Němci. K pacientům z Mokropes byl slušný, ale kdo ví, jak to všechno bylo. Na každém šprochu, je přece pravdy trochu…

Je po revoluci, Máňa jde pěšky k Národnímu divadlu, jinak to nejde, všude jsou ještě barikády. Na Újezdě ji vyděsí halda mrtvol, do kterých kolemjdoucí kopou. Všechny mrtvoly jsou ženy a děti, prý německá svoloč, všechny se provinily proti Čechům, tak bylo potřeba je ztrestat.

Prezident Beneš přijel zvláštním vlakem s manželkou Hanou, přivítaly ho jásající davy. Z Londýna cestoval přes Košice, kde jmenoval vládu Národní fronty a dneska už je konečně tady, v Praze. Paní Hana je elegantní, ostatně jako vždycky; po klobouku, v kterém vystoupila z vlaku, touží většina českých žen.

Dáďa jde do tanečních hodin, doprovází ji maminka a Venda. Už se smí tancovat, za války po bitvě u Stalingradu, když neohrožení němečtí vojáci umírali, byly všechny taneční zábavy zakázány.

Teď konečně se dá zase žít. Venda miluje latinsko americké tance, s Máňou chodí tancovat alespoň jednou týdně – tango, samba, rumba, to je ono.

Jen škoda, že Máňa zásadně odmítla mít další děti. Alespoň jedno jediné kdyby spolu měli! No nic, musí se jít dál.

Každý večer naučit se deset anglických slovíček – to je úkol dne; až bude jednou v penzi, umiňuje si Venda, budou s Máňou cestovat. Afrika, Amerika, Asie…

Obchod vzkvétá, Venda pronajímá další prostory. K moři do Malinské odjíždí Máňa s Dáďou samy, živnostník přece nemůže opustit obchod. Na Jadran ale míří telegram:

„Zůstaňte jak dlouho chcete, další peníze posílám. Venda.“

Dáďa už si na nevlastního otce zvykla a dokonce mu říká táto. Stěžovat si to děvče tedy skutečně nemůže. Chce nové šaty z nejlepšího pražského módního salónu, má je mít. Chce nové střevíčky, kosmetiku, jemné prádlo? Proč by ne. Chce studovat a pronajmout si pokoj v nově obnovených Ženských domovech? Dobrý nápad, zkusit se osamostatnit nemůže být přece na škodu. A studium, to Venda podporuje všemi deseti.

Co na tom, že volby v roce 1946 vyhráli komunisti a levicové iluze téměř poloviny obyvatel naší republiky jsou pevné jako skála? Venda je klidný.

„Proti živnostníkům nikdo nepůjde; doly, velké fabriky, no prosím, tam je znárodnění možná na místě, co já vím? Já se o to nestarám, my živnostníci jsme nestraničtí. Politikaření není nic pro mne, dejte mi s tím pokoj, já musím především vyhovět zákazníkům.“

„Vendo, už jsem se rozhodl, odjíždím do Ameriky, natrvalo. Mně je úplně jasné, jak to tady dopadne. Převezmou to tady komunisti, to je nezvratné, dej na mě. Na obchod už mám kupce, nebudu přece čekat, až mně ho seberou. Mám v Dallasu kamaráda, pro začátek v něm budu mít oporu, však já se neztratím, z toho strach nemám. Chtěl bych vybudovat někde na předměstí malej obchoďáček, pak ho třeba budu postupně rozšiřovat.

Tak co, Vendo, půjdeš do toho se mnou? Máňa je přeci taky do kšeftu, Dáďa by samozřejmě šla sebou, to se rozumí. Vždyť tam by přece mohla taky studovat.“

Starý dobrý přítel Chvojka! Ten byl vždycky do světa, uměl se rozmáchnout, to teda ano. Ale taky je tak trochu dobrodruh a to na něm vadí Máně. Má přece zkušenosti s prvním manželem Julou. Kdepak Chvojka, od toho dál. Ještě by Vendu do něčeho zatáhl.

Venda nespí celé noci. Zítra to s Máňou probere, takhle by se utrápil, už se to musí rozseknout.

Jak se dalo čekat, Máňa je zásadně proti.

Chvojka odcestoval tedy sám, těsně po Vánocích roku 1947.

Komunistický převrat v únoru 1948. Venda stále věří, že nadstranickému živnostníkovi se nemůže nic stát. Účetnictví má v pořádku, nikdo na něj nemůže.

„Táto, Honza Masaryk je mrtvej, našli ho pod oknem Černínského paláce.“

Dáďa je celá ubrečená a Venda začíná ztrácet svou víru. Jakoby se jeho sny začaly hroutit. Když byl Masaryk ve vládě, tak to snad přece jen ještě byla jakás takás demokracie. Ale teď…

„Pane šéf, pomalu se chystejte na to, že tenhle krám dřív nebo pozdějc zabereme. Tak s tím počítejte, vykořisťovatele nebudem podporovat, to tedy ne!“

Jindra, učedník ve Vendově drogerii, se dal ke komunistům. Je mu teprve šestnáct, ale na šťastné zítřky se náramně těší. „Však my těm páprdům dáme co proto!“

Mládež nová, mládež Gottwaldova!

Venda si mohl vzít ze svého obchodu jen regály, ty krásné, šedé. A taky hodiny. Nádherná moderna! Uskladnilo se to všechno na zahradě v Mokropsech. Nad nábytkem Venda ztloukl ze starých prken neforemnou kůlnu. Byla to první vada na kráse zahrady. Pak už se začaly v parkové úpravě vedle bazénků a pavilónku objevovat kolem Jitřenky další stavbičky – dřevníky, králíkárna, slepičárna.

Venda má do penze ještě daleko. Nabídli mu práci v znárodněném podniku Stavby silnic a železnic. Může nastoupit jako pomocný dělník. Práce je to těžká, ale tu šanci mu soudruzi dají. Vendovi je to jedno. Něco dělat musí. Tak to přijímá.

Jak se asi má Chvojka?

„Tajemství úspěchu tkví v tom, s jakou elegancí je člověk schopen přijmout změnu.“ – E. A. Poe.

To je přesně to, co Venda nezvládá – přijmout změnu k horšímu s elegancí. Nemá k tomu sílu a ostatně ani chuť. V práci nezvyklá dřina, pak chvíli na zahradu, nakrmit králíky a slepice. V osm večer do postele, prvním ranním vlakem zase do rachoty zvesela. Tak jakápak elegance.

Všechno snažení stejně nevedlo k ničemu, byla to snad jen iluze?

Máňa by se přes to všechno ráda ještě bavila, vždyť ještě nejsou tak staří, ale:

„Kdepak Venda, ten v sobě nezapře kluka z Chaloupek. To je marný, člověka nepředěláš.“

XXX

„Marci, tak ty se budeš vdávat! Přiveď nám toho svého ženicha co nejdříve ukázat, ať ho s dědou poznáme.“

Babi vítá svou nejstarší vnučku na zchátralé terase před kdysi nádhernou vilou, zvanou Jitřenka.

„Jsem ráda, že ten tvůj nastávající je ze stejného prostředí, jako jsi ty. Víš, nikdy jsem o tom nemluvila, ale přísloví svůj k svému, má něco do sebe. Vím to z vlastní zkušenosti, dej na mě.“

Co tím babi chtěla tenkrát vlastně vyjádřit, se můžu jen domnívat. Ale sama za sebe můžu říct – tak skvělého a obětavého dědu, jako jsem měla já, bych přála každému.

Ale to už je jiný příběh.

www.marcela-matejkova-story.estranky.cz








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.