Před sebou měli dlouhou cestu. Písčité kopce a údolí, kam oko pohlédlo. Nikde lísteček zeleně, nikde voda. Jednotvárná krajina, stejně tak úmorné kopce a nížiny, stejně tak vzdálené nebe. Její nohy už vypovídaly službu, pod nimi písek a zase jen písek, jako by tahle země nic jiného nezasela a nesklízela. Proti obloze zahlédla záda svého muže. Seděl na velbloudu, kterého krok by pravidelný jako západ a východ slunce nad obzorem. Byl ještě v plné síle, přestože jeho synové už dosáhli věku plodnosti. Jeho starší ženy při cestě došly jeho milosti a bylo jim dovoleno zatížit některého mladšího velblouda. Jeho synové a ostatní kráčeli spolu s ní tou vyprahlou pouští. Silou zvířat se muselo šetřit. Jejich hřbety byly obtěžkány zásobami, vodou a pánovými nástroji obživy. Sekery, dláta, hřeby a podobné nářadí bylo potřebné k jeho práci. Bez jeho řemesla a zručnosti by nebylo co jíst. I jeho synové šli v otcových šlépějích a učili se témuž řemeslu podle příkazů svého otce. A její dítě, bude-li to syn, vezme tak jako oni širočinu do rukou a bude otesávat kříže, bude-li třeba.

Dívka šla dosud statečně uprostřed jeho synů. Dosud nepoznala touhu a sílu jejich otce v nočních přikrývkách. Její otec ji s ním zasnoubil, aniž se jí zeptal. Muži se žen na takové věci neptají. Rozhodují sami. Uzavírají obchod a dívka k tomu nemá co říci. Její slovo nemá žádnou váhu. Takový byl odpradávna zvyk. Dívka se tomu zvyku nějakým řízením osudu vymkla. Nebylo v její vůli se vzpříčit nebo se mu podrobit. Přišlo to jedné noci. Nikomu o tom neřekla ani slovo a skoro sama tomu ani nemohla uvěřit, že se to přihodilo. Najednou stanul nad jejím lůžkem a ona jen tušila. Dost dobře neviděla jeho tvář. Promluvil tak, jako by mluvil cizí řečí, odněkud z velké dálky přicházela jeho slova, odněkud z nekonečných prostor, odněkud, kde nikdo nikdy nebyl a nebude. Neřekl, aby mu byla po vůli a ona poznala, že to musí udělat. Nemyslela v té chvíli, že je zaslíbená jinému muži, ani na mysl jí nepřišly důsledky jejího počínání. Prostě se mu otevřela celou svou čistou duší i tělem a přijala jeho sémě. On po chvíli obdarování se beze slova zvedl, jako by se rozplynul ve tmě. Nedal jí příslib, že se vrátí, neřekl, aby na něj čekala, a ona ho přesto očekávala. Její tělo bylo probuzené. Celé noci hleděla do tmy a naslouchala každému šelestu zvenčí, čekala, zda uslyší jeho kroky. Marně. Vícekrát nepřišel. Muž, kterému byla zaslíbena, se rozhodl vrátit ji otci. Avšak po rozumných úvahách se rozhodl jinak. Nevystavovat ji hanbě, krutému bičování a přijmout ji i s dítětem. Dívka brala svůj osud odevzdaně a smířlivě. Byla tesařovi i jeho rodině vděčná. Teď, když zahlédla jeho záda na pohupujícím se velbloudovi, necítila k němu zášť, cítila pohyby dítěte a dokonce byla tesařovi vděčná. Mohl ji odmítnout, ale on jednal poctivě se zákony své země a ona měla kde spát a co jíst. Teď už nad tím nepřemítala, jen měla na paměti, aby to trmácení pouští do vzdálené judské province vydržela. Císařovo nařízení sčítání lidu přišlo pro ni v nevhodnou chvíli. Pro hlavu rodiny nebylo jiného zbytí, než uposlechnout a vydat se na cestu. Byl z Davidova rodu.

Pán dal karavanu zastavit. Není nutné si před nocí odpočinout, rozhodl. Není to už daleko, ale při pohledu na vysoké břicho těhotné dívky se přece jen obměkčil a poručil, aby si nasedla na jednoho z oslů. Karavana se dala znovu do pohybu. Dívka cítila ve svém životě pohyby a tušila, že zanedlouho se přihlásí její čas. Chvílemi se dívala do prázdné krajiny, v níž od věků vítr převíval tuny písku sem a tam. Vysoká obloha se klenula bez mráčku, posetá nepatrnými hvězdami. Tázala se, proč otec jejího dítěte není na této cestě s ní a proč nechává na ni samotné nést toto nelehké břímě. Proč nepřijde, proč nevzkáže. Trochu jí neuleví od nejistoty. Odpovědi se nedočkala. Vtom se ze tmy vykrojily hrady a netrvalo dlouho a karavana vešla do města ještě v době, než se brány zavřely. Ubytovali ji společně s tesařovými ženami. Unavená a vyčerpaná se uložila do přikrývek. Před půlnocí se už nedaly bolesti vydržet a vydala vzlyk. Ženy procitly a věděly, co je jejich povinností, když dítě přichází na svět. Jen dívka sama o tom neměla tušení. Nikdo jí na jeho příchod nepřipravil. Nikdo s ní o tom nepromluvil. Mělo se za to, že o tom nepřísluší hovořit. Právě míjela půlnoc, když na svět přišel zdravý chlapec. Položili ho vedle matky do lůžka a ona se zadívala na své dítě a vzápětí na oblohu v bláhovém domnění, že novorozeně snad uvidí jeho otec a že mu požehná.

Ale nikdo nepřišel, žádná tvář dovnitř nenahlédla ani se na nebeské báni neobjevila, protože nad městem právě vyšla jasná hvězda.