Náš dům? Ano, máme domek, v přízemí velkou předsíň, odkud se vchází do kuchyně a na druhé straně do obývacího pokoje; v podkroví jsou ložnice, komora, koupelnička, za domkem kus zahrady. Zleva sousedíme se stejným domem, máme společnou zeď. Domy jsou postaveny do řady, tak se stavělo kvůli úsporám na stavebních materiálech. Deset domků seřazených jako kostky domina, se stejnými vrátky, stejnou předzahrádkou s pichlavými růžovými keříky, se stejnými domovními zvonky a červenými plechovými střechami, které při lijáku rachotí jako rota bubeníků - to je naše ulice. Jmenuje se Tichá.
V Tiché je náš dům poslední. Domek v sousedství byl dlouho prázdný, majitelé žili někde v zahraničí. Nedávno koupila zanedbaný dům starší paní, osamělá dáma, taková šaramantní, drobná padesátnice. Sotva se nastěhovala, pustila se do pletí a rytí na zpustlých záhonech. Netrvalo to ani týden a věděli jsme, kdo je a čím je. Jednoho nedělního dopoledne žena něco dělala na zahradě, paní pozdravila a podávala Anině přes plot talíř s dobrou jahodovou bublaninou. Anina má odjakživa jahody ráda. Za chvilku si obě povídaly, jako kdyby se znaly odjakživa. Začaly probírat recepty na vaření a na pečení. Vybelhal jsem se taky na zahradu, Anina přinesla na tácu konvici s kávou a tři šálky, paní Zeligová prolezla plotem v místě, kde jsem jí ukázal rozbité plaňky, a představila se. Já jsem Amélie, řekla, a dál se jmenuji Zeligová, vdova po hudebním skladateli. Arne Zelig, možná vám to jméno nic neříká, ale složil toho spoustu, skládal polky, valčíky, mazurky a taky pochody. Jeho smuteční pochody se hrají při pohřbech po celém světě, chlubila se naše nová sousedka. Manželka se zmínila o našich synech. Ne, paní Amélie žádné děti nevychovala. Jedno miminko kdysi, taky chlapeček, brzy umřelo...
Spřátelili jsme se. V letních podvečerech jsme sedávali pod naší pergolou a hráli kanastu. Naučila se od nás mariáš, nejradši hrála betla. Moje žena jí radila, jak postupovat na úřadech ohledně převodu nemovitosti. Já jsem paní Zeligové zase spravil střechu. Vylezl jsem tam po žebříku, který dole přidržovala a zjistil, že kus střešního plechu je prorezivělý, takže dešťová voda promáčela v podkroví strop ložnice. Stačil kousek pozinkované plechové záplaty a kousek pájky, vždyť je to stejné i na naší střeše. S jednou nohou? Ale jo, když je střecha plochá, když člověk má dobrou protézu a v té zdravé noze a v rukou sílu.
Léto skončilo, nastaly chladné říjnové noci. Po zahradách se válela mlha celé dopoledne. Sousedské posezení s paní Zeligovou, o kterém tady povídám, mělo mít pokračování. Budem se scházet na střídačku - jednou u nás, jednou v bytě naší sousedky - tak jsme se v létě dohodli. Při první návštěvě nás čekalo překvapení... Hned v předsíni jsme na paní Zeligové poznali, že je zle... Ostrá bolest na prsou, strašné pálení za hrudní kostí, nemohla zvednout ruce, dusila se... Naštěstí tam byl stolek a na něm telefon, Anina po něm hmátla, zavolala do nemocnice, doktorka přijela v cukuletu, divila se, co tam děláme, kde je pacientka. Vysvětlili jsme, že bydlíme vedle, v sousedství, že jsme zrovna přišli k paní Zeligové na návštěvu, že nás pozvala. Když lékařka potom spatřila postiženou, jak sedí zkroucená v křesle, sípe a naříká bolestí, tak si pospíšila s injekcí a lehoučkou paní Amélii odnesl řidič do sanitky.
To znáte, uklizečka ve špitále se dostane kamkoliv a chytrá uklizečka se přitom dozví, co je zapotřebí vědět. Něco se srdcem, možná infarkt, řekli Anině příští den. Paní Amélii operovali, leží na jipu a spí...
Ta nepřijde dřív jak za týden, ne-li za dva, usoudil jsem, a manželka dodala: tadyhle máme její klíče. Po odjezdu sanitky nikdo na klíče ani nevzdechl. Všechno jsme zamkli a vzali klíče k sobě. Byly čtyři: od hlavního vchodu, od vrátek, od zadních dveří, které vedou na terasu - ten čtvrtý, nejmenší - nevěděli jsme, od čeho by mohl být.
V domku paní Zeligové bylo víc místa než u nás - toho jsme si všimli nejdřív. Předsíň byla nejmíň o metr širší. Na místě, kde jsme u nás doma měli velký šatník a věšák na kabáty a skříňku na boty, u paní Amélie stálo na podstavci akvárium. V akváriu plavalo několik průsvitných rybek s černýma očičkama a vlajícími bělostnými ploutvemi, ze skleněné trubičky u dna bublalo vzduchování a pod hladinou na skleněné stěně bylo vidět velkého mlže. Anina našla v kuchyni konvici s vodou a vydala se po schodech nahoru, aby zalila pokojové rostliny. Jejich veliké tmavozelené listy se nakláněly přes zábradlí. Termostat v akváriu fungoval, voda byla nezkalená, na ponořeném maličkém teploměru bylo možno odečíst nejen stupně Celsia, ale i Fahrenheita.
Obývací pokoj... Zůstal jsem stát u dveří a s překvapením jsem zíral: oknem vnikalo odpolední slunce, u okna vedle pohovky křeslo, u křesla stojací lampa, za ní po celé stěně regály až ke stropu, plno knih, časopisů, štůsky gramodesek, možná stovka cédéček srovnaných ve stojáncích, černá hudební skříň s dvojicí objemných reproduktorů v rohu místnosti - a v druhém koutě největší div, staré naleštěné harmonium a před ním štelovací stolička pro muzikanta. Na protější stěně čtyři obrazy ve stříbřitých nebo zlacených rámech... Na první pohled mě zaujala olejomalba, znázorňující letní podhorskou krajinu, v popředí bryčka tažená jediným koněm, na kozlíku kočí a na sedátkách v bryčce muž a žena, jenom lehce naznačené obrysy postav, které malíř oblékl do venkovských oděvů. V dálce na obzoru šedočerná mračna zespodu osvětlená zapadajícím sluncem věstila bouři tak působivě, že vnímavý člověk, pozorující obraz, jako by zaslechl vzdálené hřmění.
Na ostatních obrazech byly namalovány mísy s ovocem a květiny ve vázách.
Zkusil jsem zvednout víko harmonia. Objevila se klaviatura a nad ní kolíky rejstříků. Na harmonium jsem v životě nehrál, ale pamatoval jsem si učitelku Martelíkovou, jak šlapala na pedál školního harmonia ve zpěvárně a doprovázela náš dětský sbor. Zpívali jsme "Krásný hled je na ten boží svět...", zpívali jsme o stošest, s nadšením zpěváčků, pochválených za dvojhlasné provedení - to se mi tenkrát nejvíc líbilo, jak se druhý hlas proplétal s prvním hlasem a jak oba hlasy harmonium jako by vedlo.
Stiskl jsem tři klávesy, trojakord jako na piánové harmonice - neozvalo se nic. Vole - pomyslel jsem si - nejdřív šlápnout na pedál jako paní učitelka Martelíková... Stiskl jsem na zkoušku klávesu - ozvalo se cé, jednočárkované cé, jako na harmonice, ale jinak zbarvené. Sešlápnul jsem pedál znovu. Škoda lásky, kterou jsem tobě dala... Pokoj se naplnil šlágrem, který bych mohl hrát klidně se zavázanýma očima. Vedle mne se objevila Anina s ukazováčkem na rtech... Abych nebláznil, vždyť nemusí nikdo vědět, že v tomhle domě někdo je. Všechny kytky nahoře jsem zalila, i v ložnici... Tam jich je, zašeptala.
Rybičky hledaly na dně mezi oblázky zbytky krmení, které jsem jim do akvária přisypal. Hlavní dveře jsme zamkli, vytratili jsme se přes terasu. Zadní vchod Anina taky zamkla s pečlivostí starostlivé hospodyňky. Ve večerním šeru asi nebylo vidět, jak prolézáme mezi plaňkami plotu zpátky do naší zahrady.
Anina řekla v neděli ráno, že ví, od čeho je ten mrňavý klíček. V ložnici u postele, kde spala paní Zeligová, jsou na zdi malá dvířka, otvírají se dolů jako trouba na pečení - klíček dvířka odemknul razdva.
Položila svazek klíčů na kuchyňský stůl, kde jsme seděli a snídali. Zeptal jsem se, jestli ten sejf otevřela lehce? A co v něm bylo? Do sejfu se schovávají různé cennosti, šperky, peníze, všelijaké doklady a suvenýry, taky dopisy, které nemají přijít do nepovolaných rukou... Anina sáhla do kapsy zástěry, položila na stůl vedle klíčů maličkou etui a prohodila: Například toto.
Zasazen do modrého sametu vězel v krabičce velký zlatý prsten - snubní prsten pánské velikosti. Nasadil jsem si brejle, se kterými čtu noviny. Na vnitřní straně prstenu vyryto do zlatého povrchu: Amélie 21.června 19...
Moc peněz by za to, miláčku, nebylo... Cena zlata je dneska hodně dole... A tenhle prsten asi Amélie stáhla manželovi s prsteníku včas a sama... To se tak dělá, víš? Než by prsten vzal mrtvole někdo cizí. Musíme ho vrátit, odkud jsi ho vzala. Zeligová není pitomá, hned by si všimla, že tenhle prsten tam chybí. Pro ni to není ledajaký prsten, pro ni je to památka na milovaného manžela. Slyšelas, jak na svého Arneho vzpomínala, jak o něm vyprávěla chvějícím se hlasem. On byl sice o dvacet - ne, o dvacet pět let starší než ona - snadný život s ním asi neměla, komponisti jsou veselé kopy a ženský z nich bejvají celý pryč, ale vdovy vždycky vzpomínají na ty lepší manželské chvíle. Tenhle prsten bude určitě postrádat.
Když jsem tohle řekl, Anina se ušklíbla: Paní Zeligová nebude nic postrádat. Ta nebude ani na nikoho vzpomínat - Amélie Zeligová totiž leží v márnici. Umřela náhle ve spánku předevčírem v noci.
Na okamžik jsem vytřeštil oči. Takže včera odpoledne... Když jsem krmil ty čudličky... A hrál na harmonium Škoda lásky... Amélie byla nebožka? Proč jsi mi nic neřekla? - Žena mě neposlouchala, zničehožnic byla hluchá. Sáhla do kapsy podruhé a položila na stůl druhou škatulku a zeptala se: A co toto?
Oválné kožené pouzdérko. Pod koženým víčkem brož ze stříbřitého kovu, uprostřed čirý, jiskřící drahokam. Briliant? Moje zlatá Aninko, kdyby ten kámen byl opravdový briliant, pak ten kov, ze kterého je brož zhotovena, není stříbro, ale platina, a kdyby brož byla naše, tak z fleku zaplatíme všechny zbývající dluhy, celou hypotéku i s úroky - a ještě by nám zbylo, abychom zaplatili dluhy, co tady nadělal náš Arnošt... Ten by asi čubrněl, holomek... Převracel jsem brož v prstech. To nebyl žádný módní šperk, to bude stará památná rodinná vzácnost, která se dědí od prababičky až po vnučku... Co s tím? Je neděle, nedělní poledne. Řekl jsem ženě, aby prostřela k obědu.
V noci jsme se vypravili znovu do domu paní Zeligové. Předtím celé nedělní odpoledne a celý večer jsme probírali různé možnosti. Taky jsme nemuseli honem honem pospíchat domů, když ta záchranka se Zeligovou odjela, přemýšlela Anina nahlas. Měli jsme tolik času na prohlížení baráku - a mohli jsme to tam prohledat za denního světla.
Možná, ale mohli jsme mít potom z toho taky opletačky, namítal jsem, vždyť paní Zeligová byla ještě naživu, dalo se očekávat všelicos. V sanitce nebo ve špitálu se mohla začít shánět po klíčích, mohla si přát, aby za ní přišli příbuzní, mohla dostat nějaké léky a vrátit se domů... Radši uvažujme prakticky: prsten i brož musíš vrátit do sejfu. Půjdem zase zadem, všude v oknech stáhnem rolety, světlo od baterky by nás prozradilo. Nějaký všetečka, který už slyšel, že paní Zeligová je nebožka, by mohl zatelefonovat, že v domě jsou asi zloději. Otisky prstů? Klidně je na všem a všude necháme. Řekli bychom, že jsme chodili na návštěvy, ona k nám, takže i my k ní! V sousedství se lidi dneska nenavštěvují, to je pravda, ale my řeknem, že výjimka potvrzuje pravidlo. Její šperky jste si společně prohlížely... Podíváme se okolo, je tam hodně jiných věcí... Vybereš si něco nenápadného, podle toho, co se ti bude hodit, a ne, co by se dalo prodat. Mně se například líbí ten krásný obraz, jak na něm kobyla táhne tu bryčku. Jenže je moc velký a navíc, až bych obraz svěsil, zůstane po něm na zdi obdélník tmavší než okolní stěna.
To záleží na tom, kdo obraz na zeď pověsil, řekla moje žena. Jestli obraz pověsila Amélie, když se nastěhovala letos v červnu, tak tam žádný obdélník vidět nebude.
Uvědomil jsem si znovu, že mám bystrou manželku, i když na to nevypadá. Od toho nedělního rána mi připadala omládlá. Vrásky kolem očí jako by zmizely, tváře zrůžověly, oči se jí leskly a pohybovala se najednou - i při své otylosti - jak mrštná kočka. Dokonce začala vonět.
Ano, vonět. Když jsme se o půlnoci proplížili k zadnímu vchodu do domku paní Zeligové, Anina potichoučku odmykala, a já, jak jsem stál za ní, jsem najednou ucítil průvan a v něm jemnou ovocnou vůni, vůni červených, rozmačkaných jahod. V zápětí jsem na to zapomněl - stáli jsme za sebou potmě v chodbě, vedoucí do předsíně s akváriem. Dotkl jsem se prsty Aninina ramene - zašeptal jsem: zhasni baterku, někde je tady otevřené nebo rozbité okno, v domě asi někdo je.
Stáli jsme bez hnutí, všude kolem nás tma tmoucí. Ozvalo se hlučné štrachání, jako kdyby nějací lupiči v podkroví posunovali po prkenné podlaze nějakou bednu.
Anině se chvěla záda. Šeptala: Nevrátíme se? Nezabijou nás?
Ne, neboj se, povídám, pusť mě, půjdu první. Jdi za mnou, pomalu, potichu, ať nás neslyší... Zůstaň stát v předsíni u vypinačů, jak jsou na té desce vedle schodů, víš přece... Já půjdu dál do pokoje s knihami. Až vykřiknu - teď! - zapneš všechna světla. Všude se rozsvítí, i nahoře. A ty se bleskem schovej pod schody. Kdyby utíkali dolů, nespatří tě. Neboj se, oni nepoběží dolů, myslím, že zdrhnou oknem, kudy do ložnice vlezli.
Anina mi řekla do ucha, že se bojí, že na ni lupič skočí a bude ji držet zezadu a v druhé ruce bude mít děsně špičatou dýku, kterou Anině přiloží ke krku... Buď zticha, to máš z televize. Podle kroků je nahoře jenom jeden... Kdyby byli dva nebo kdyby jich bylo víc, slyšeli bychom nějaké hovory. Ale i tenhle je náramně sebejistý, chodí a myslí si, že je tu sám.
Vykročil jsem, Anina za mnou. Blikla svítilnou na vypinačovou desku. Natáhl jsem pravici před sebe, krok sun krok, jako v tanečních při první lekci, potichu jsem přisunoval nohu s protézou ke zdravé patě. Dveře do obývacího pokoje slabounce vrzly. Kroky v podkroví utichly. Zaslechl ten gauner nějaký podezřelý zvuk? Je na podlaze tady přede mnou něco rozházeného? O co bych mohl při dalším pohybu zakopnout? - Nebyl čas váhat.... Teď! Vrhl jsem se k harmoniu. Lustr na stropě rozhodil po místnosti světlo. V chodbě se taky rozzářilo. Nad schody určitě taky... Otevřel jsem harmonium, šlápl na pedál a prsty vnořil do klaviatury nazdařbůh. Strašný dizonantní kravál! Aninu napadlo asi po půl minutě světla zase zhasnout. To nebylo domluveno - ale pochopil jsem ten dobrý nápad. To taky Anina pochytila z televizního filmu, jak se pronásledovaná slepá žena bránila pomocí elektronického fotoblesku. Ruce mi strnuly nad klávesami, zíral jsem několik dlouhých sekund do absolutní tmy. Zaslechli jsme řinkot rozbitého a rozšlapávaného skla, dokonce se ozvaly nějaké hlasité nadávky a plechové dunění! Lupič prchal po plechové střeše - ach, samozřejmě, ploché střechy všech baráků v řadě tvoří dobrou ústupovou cestu, prchajícímu stačilo, aby přelezl nízký výstupek požární zdi - a zmizel stejnou trasou, po které se přikradl.
Dívali jsme se - skryti za záclonou - na ulici. Od rána pršelo. Na chodníku stálo veliké stěhovací auto. Chlapi v zelených montérkách vynášeli harmonium. Byli čtyři, měli přes ramena napjaty stěhovací popruhy, měli s tím harmoniem sakramentsky co dělat. Taktak ho pronesli domovními dveřmi a museli vysadit vrátka u plotu předzahrádky. Dotlačili harmonium za náklaďák a postavili ho na hydraulickou plošinu.
Tamhle ten blonďák je jejich předák - ukázal jsem Anině palcem - povídal mi ráno, že nakládají všechno podle seznamu, který dostali od Charity. Od Charity, opravdu. Prý paní Amélie před půl rokem celý dům i s inventářem Charitě prodala - s podmínkou, že ji v domě nechají dožít. Prodala všecičko: dům, parcelu, inventář, dokonce i nějaké šatstvo, kožich po tom jejím skladateli, stromy na zahradě, knihy, obrazy... Prodala i postel, na které spala. Zelig po sobě nechal nějaké obrovské dluhy nebo co...
Manželka dodala, co slyšela od sestřiček ve špitálu: Amélie Zeligová neměla žádný pohřeb, hned po smrti kremaci bez obřadu, v papírové rakvi... Zbyla po ní dárcovská smlouva, slezina a obě ledviny...
Ze sousedního domu vyšel muž v černém obleku, s velkým deštníkem v ruce, zamířil k nám. Ozvalo se zvonění. Anina se polekala: Policie? Půjdeš otevřít?
Ten člověk není od policie - uklidňoval jsem ženu - policajti vypadají jinak. Ať je ten pán s deštníkem kdo chce - ty se bát nemusíš. Já se taky nebojím; říkám ti: nic jsme neodnesli, nic jsme neukradli, o klíčích možná ani nevědí, že je máme!
Pán s deštníkem byl zdvořilý, mladý, představil se jako notářský asistent. Požádal, abych s ním šel do sousedního domu a posloužil mu jako svědek, nezabere mi to víc jak čtvrthodinu. Jde pouze o zapečetění dveří a oken. Druhý svědek měl být referent od Charity, ale ten musel najednou odjet na jinou akci... Dozvěděl jsem se, že dům je po vystěhování veškerého mobiliáře úplně prázdný. Asistent měl dobrou náladu, několikrát se omlouval, vyptával, já jsem ochotně odpovídal...
Jistěže, všiml jsem si nakládání - harmonium bylo těžké... Ano, jsem muzikant, ovšem obyčejný harmonikář, že jo... Ne, na harmonium nehraju... Sousedku? Ano, podle vidění... Ne, neviděl jsem ji už několik neděl... Zemřela? To mě překvapuje. Náhle? Nějaké neštěstí? Aha, srdce - to člověka zaskočí. Byla ještě mladá, je to škoda...
V přízemí se pečetění týkalo třech oken a zadního vchodu na zahradu. V suterénu se zapečetila dvě sklepní okénka. Stoupat do schodů - to bude trošku pro mne problém. Asistent si zatím kvůli spěchu nevšiml, že napadám na nohu... Ne, neomlouvejte se, řekl jsem, naopak, mne to těší, že jste si doposavad ničeho nevšiml. Moji vrstevníci jsou na tom kolikrát mnohem hůř - co kdybych byl na vozíku nebo jako ležák v posteli, kterého musejí každou hodinu obracet, aby neměl dekubity.
V podkroví jsme vešli do prázdné místnosti, kde spávala paní Amélie. Okamžitě jsem postřehl, že okno - v noci rozbité lupičem - je čerstvě zasklené. Ve vzduchu jsem ucítil sklenářský tmel a nové tabulky byly upatlané od prstů. Dbal jsem na směr, kterým jsem se díval - nechtěl jsem na sejf hloupě civět. Plechová dvířka byla zkřivena páčením, kolem rámu opadala omítka. Podlahu někdo zametl - nebyl na ni kousíček omítky nebo skleněného střípku. Když asistent lepil pečetní pásku na okno, pokrčil jsem se na okamžik, abych nahlédl do vnitřku sejfu. Jak jinak - byl prázdný.
Povídám jakoby nic - našlo se něco tamhle v tom? Asistent pokýval hlavou: nedostal od sejfu klíč, tak nechal sejf otevřít mechanickým způsobem a všechny položky byly vyjmuty, zkontrolovány podle seznamu a odvezeny do Charity.
Zbývají nám hlavní dveře a vrátka předzahrádky, řekl veselým hlasem a zeptal se, zda při scházení se schodů mně má poskytnout oporu? A opět děkoval: byl jste opravdu tolik laskav... Tak jsem toho využil: Když říkáte, že jsem vám tolik pomohl a že váš kolega z Charity musel nakvap odejít - měl bych takovou malou prosbu, pane asistente. Mohli bychom v přízemí nahlédnout do té velké místnosti? Asistent se zeptal: Myslíte obývací pokoj? - To já nevím, že to byl obývací pokoj, ale tam, ano, když dovolíte...
Sešli jsme po dřevěných vrzajících schodech a vstoupili do obývacího pokoje. Tady nebylo tak vzorně uklizeno. Na podlaze se válely papíry a třísky a taky hromada starých gramofonových desek. Byly pošlapané a dokonce prasklé, ale našel jsem i zachovalé, drážka vypadala docela dobře, hlavně u těch, které měly obal. Na štítcích bylo vytištěno, že se jedná o pochody, skladatel Arne Zelig, Made in Czechoslovakia, nakladatelství Button... Asistent se usmál a povídá - vezměte si jich, kolik chcete, ne, ne, ty nebyly v žádném seznamu, jako poškozené mobility nemají žádnou cenu.
Nebyly v seznamu... Optal jsem se - jen tak, pane asistente, ze zvědavosti, starý člověk, chápete - zda se vždycky v takových případech pracuje podle nějakého podrobného, předem připraveného seznamu?
Mladý muž zrozpačitěl. Někdy ano, někdy ne. Podle toho, jak se smluvní strany dohodnou. Tento seznam například byl velmi detailní, z důvodů finančních ho pořídila sama prodávající strana. Nyní tedy zesnulá, že... Třeba tady jako příklad - asistent listoval namátkou v černých deskách na ukládání spisů - tady se můžeme dočíst o skutečně humorných detailech... Skleněná baňka označena jako "zemina z Majdanku", pouzdro školní dřevěné s násadkami pro psací pera, krabička psacích per ocelových, nepoužitých, dále pak ladička železná označená jako "komorní C" a snubní prsten ze žlutého kovu, velikost 62. Všechny tyto položky ležely v tom sejfu, který jsme viděli nahoře. Kolega vybíral položku po položce, přesně podle toho, co jsem mu ze seznamu předčítal - nechybělo z toho nic.
Měl jsem na jazyku otázku, kterou jsem včas polknul: Víc toho v seznamu pro sejf nebylo? Ale byl jsem zticha. Vzal jsem si gramofonové desky, vyšli jsme z domu, asistent zapečetil, co bylo zapečetit třeba. Rozloučil se se mnou na chodníku, rozevřel zase deštník a byl tentam.
Až se Anina zeptá, jestli na seznamu byla taky ta brož s briliantem, řeknu jí, že byla. S takovým předsevzetím jsem se vrátil domů. Nač manželku rozlítostňovat, byla by ještě smutnější.
V kuchyni jsem se podíval na kukačky a podivil jsem se: to to uteklo, byl jsem s tím podivným chlápkem přes hodinu! A žena nikde... Kam šla? Žádný lísteček pro mne na ledničce, nádobí sklizeno, na sporáku teplý hrnec, pod pokličkou bramboračka. Na stole čistý talíř a lžíce pro mne... Někdy odpoledne si chodívá manželka schrupnout k sobě do ložnice, kde má svoje soukromí. Nainstaloval jsem tam televizor, do okna žaluzii, dokonce jsem v době, kdy jsme zrušili naše společné spaní, vyrobil pro Aninu paraván - pár dřevěných latěk, kus překližky a květované plátno k tomu stačí. Nebyl to můj nápad, ale její přání - poprvé spatřila něco jako paraván u nemocničních lůžek. Ve špitálu tomu ovšem neříkají paraván, ve špitálu se umírá za plentou.
Za paravánem budu mít ještě větší soukromí, odpověděla na můj dotaz, k čemu by taková, dnes v domácnostech neobvyklá věc byla. Stalo se potom několikrát, že jsem v noci zaslechl vzlyky z Anininy ložnice, bylo mi to divné, tak jsem jednou s obavami vylezl nahoru, otevřel dveře a ptám se, co se stalo. Manželka za paravánem vzdychla, to nic, Gusto, jdi spát, bylo mi trošku smutno, víš. Řekl jsem : Aha, ty ses, chudáčku, utěšovala... Ráno jsem Anině popřál dobrýtro jako vždycky než odešla do práce a víckrát o té její utajené noční potěše jsme nemluvili.
Tentokráte se ozývaly jiné zvuky: jakési tiché bzučení, ženino zrychlené oddechování... Pootevřel jsem dveře. V pokoji bylo šero, žaluzie v okně stažena, ve vzduchu byly cítit jahody! Bzukot zesílil i oddechování se zdálo hlasitější. Pomaloučku jsem dveře zavřel. Sbelhal jsem do kuchyně, nalil jsem si plný talíř bramboračky a ukrojil kus chleba. Polívka byla výborná, tu Aninka umí odedávna. Když jsem dojídal poslední lžíce, Anina přišla do kuchyně v županu, přitočila se ke mně a políbila mě na pleš. Cítím z tebe jahody, povídám, to sis dala místo bramborajdy kompot? Anina se postavila k oknu, odhrnula záclonu a podívala se na ulici. Ne, řekla, kompot ne. Já jsem si vzala v ložnici u Zeligové ještě tohle - položila na stůl kelímek s červeným víčkem - a dodala: ten snad tamti stěhováci na seznamu neměli. Nasadil jsem si brejle. Lubrikační gel Fragum. Pro intimní používání... V nočním stolku měla paní Zeligová taky vibrátor, typ Sisyfos, patnáct centimetrů, poznamenala manželka, i ten jsem čmajzla... Je na baterky, chceš se podívat?
Dal jsem se do smíchu. Sisyfos... Slavný řecký král, odsouzený v podsvětí k věčné dřině...
Ach, nějak jsem se rozpovídal... Myslel jsem, když jste sběratel, že zaplatíte za staré gramofonové desky víc, ale budiž, dvacka. Každá koruna dobrá, říká moje žena. Nemám gramofon, abych si ty desky přehrál. Snad byste měl vy si je přehrát, jednu po druhé, abyste si byl jistý, že jsem vám neprodal nějaký šunt. Aha, kontroloval jste všechny, to je fajn.
Zeligovy pochody, Arne Zelig... Prý nejlepší jsou jeho smuteční pochody, co hrajou dechovky na funusech. Co říkáte? Že jsou ty skladby ukradený? Komu, prosím vás, je ukradl? Händel? Suita Gé dur? Změněný rytmus, vykradená hudební myšlenka? Dneska se krade všechno, to víme, ale ten pochod byl složený dávno...
© Petr Kersch, září 2007, Děčín