Prezident Gottwald se radil na Pražském hradě s nejbližšími spolupracovníky, řešili i žádosti o milost odsouzenců k smrti. Nikomu nevyhověli.
„Nějak nám ti oběšenci přibývají,“ poznamenal na závěr porady Slánský.
Gottwald pokrčil rameny a pravil zasmušile:
„Nikdo tady nejsme napořád. Ty mě, Rudo, určitě o mnoho let přežiješ, na to dám krk.“
Nato začal ministr vnitra Nosek prezidenta ubezpečovat, že vypadá výborně, ačkoliv to nebyla pravda. Díky chlastu Gottwaldovo zdraví očividně chátralo.
V té době se na hradě konalo ještě další setkání – paní Martu navštívili nejpřednější komunistky v republice: spisovatelky Majerová a Pujmanová a vdova po hrdinovi Gusta Fučíková. Anežka Hodinová-Spurná se na poslední chvíli omluvila, protože ji zrovna rozbolelo břicho. Třebaže paní Marta ve straně nebyla, návštěvou byla potěšena. Ukázala soudružkám svůj nový kostým a ty se vyhýbaly tématům, kterým by hostitelka nerozuměla. Posezení tak probíhalo v srdečném ovzduší.
Obě schůzky skončily zároveň, a tak se stalo, že se muži a ženy setkali. Nálada se velmi uvolnila.
„Tak si představ, Klémo, na čem jsme se tady se soudružkami domluvily,“ oznamovala paní Marta. „Necháme se uložit do jednoho hrobu, abychom si mohly povídat i po smrti. Nechceš se k nám přidat?“
„Ani za nic, to bych se nevyspal,“ odtušil Gottwald.
Všichni prezidentovu žertovnou odpověď ocenili. Podobným šprýmem ho doplnil Kopecký – známý to sprosťák:
„To já bych si k vám lehl velice rád. Uděláme si tam šmajchlkabinet.“
Také tato čtverácká slova byla odměněna smíchem.
„A soudruh Slánský by si k nám nepřilehl?“ otázala se frivolně Marie Majerová, kdysi v erotických vztazích neobvykle svobodomyslná.
„Mně je to jedno,“ pravil generální tajemník. „Pro mě za mě – ať si mě třeba zpopelní a rozházejí na silnici.“
Poté se soudruzi a soudružky v humorném duchu rozešli.
Za dva roky bylo všechno jinak. Slánský bídně zahynul na šibenici, čtyři měsíce po něm zemřel Gottwald, v témže roce pak i paní Marta. Ostatní vydrželi déle.
Bylo rozhodnuto, že Gottwaldovo tělo bude s pomocí sovětských odborníků nabalzamováno a vystaveno na Vítkově, aby i další generace mohly milovanému vůdci pohlédnout do tváře. Do památníku se po smrti dostali v urnách i další známí komunisté. Gottwald se však brzo začal rozkládat, sovětští odborníci kupodivu udělali někde chybu. Lenin a Stalin se jim povedli lépe. Lékařské prohlídky mrtvoly byly stále častější a ti, kteří toužili zesnulého pohlavára spatřit a stáli na něho frontu, museli někdy odtáhnout s dlouhým nosem. Tělo státníkovo se neúprosně kazilo, a proto bylo nakonec zpopelněno.
Když totalitní režim v Československu konečně zkrachoval, byli všichni komunisté vystěhováni z Vítkova na Olšany do jednoho hrobu. Gottwald se tak v něm setkal nejen se svou ženou, ale i s G. Fučíkovou, M. Majerovou, Noskem, Kopeckým a dalšími soudruhy, chyběl jen Slánský a Marie Pujmanová. Ta se prozřetelně nechala uložit do vyšehradského Slavína a držela tam místo i manželovi.
Zmínění bolševici tedy společně odpočívají na Olšanském hřbitově, na odlehlém místě stranou od statisíců normálních nebožtíků, kde si návštěvníci v nouzi mohou vcelku nenápadně i „odskočit“. A rodina Schmidtů má holt smůlu s takovými sousedy.
Když už být v KSČ nebylo výhodné, členstvo se rozprchlo, jako když střelí do vrabců. Někteří však zůstali věrni. Kladou na hrob rudé květy a teskně vzpomínají na ty časy, kdy se mohli nad lidmi vyvyšovat.