Před Vánoci roku 1834 se odpoledne ve Stavovském divadle uskutečnila premiéra hry „Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka“ od Josefa Kajetána Tyla. Tak jako vždy pojal autor hru vlastenecky a výchovně a po jednoduché zápletce vše dobře dopadlo. Odnárodňující se vdova Mastílková se polepšila, padouch byl zatčen a na konci se domluvily dvě svatby, přičemž byli diváci vyzváni, aby ze svých dětí vychovávali dobré Čechy. Ohlas v hledišti byl průměrný, protože jadrná mluva jednajících postav mnohým Pražanům vadila.

Nadšeni nebyli ani dva přihlížející autorovi přátelé – Sabina a Mácha. Teprve nedávno je Tyl přijal do svého divadelního souboru v Kajetánském divadle na Malé Straně.

„Moc jednoduché a poněkud zmatené,“ mínil Sabina. „Zřejmě počítá s tím, že diváci nejsou moc chytří a stačí jim málo.“

„On to myslí dobře,“ chlácholil druha Mácha. „Chce náš národ pobavit a zároveň povzbudit. To pak musí jít opravdové umění stranou. Pozor, jde sem. Musíme mu to pochválit.“

Tyl si proklestil cestu odcházejícími diváky a s nejistým úsměvem se svých přátel zeptal, jak se jim to líbilo.

„Bylo to výborné,“ řekl Sabina. „A výkony herců taky. Třeba Kaška hrál toho uzenáře skvěle.“

„Ano,“ přidal se Mácha. „A jak špatně mluvil Dudek česky – to byla povedená taškařice.“

Nebylo poznat, jestli byl Tyl s tímto hodnocením spokojen. Trochu se o svém výtvoru rozhovořil a pak se ještě zeptal, co se jim na hře líbilo nejvíc. Tím přátele mírně zaskočil.

„Mně se nejvíc líbila ta píseň slepého Mareše,“ řekl Sabina po chvíli přemýšlení. „Skoro mě to chytlo za srdce.“

„Mě taky,“ souhlasil Mácha. „To se Škroupovi povedlo. A text je taky zdařilý. Jak stručně a pěkně jsi krásu naší vlasti vystihl! Já jsem teď začal pracovat na rozsáhlé básni a líčení jarní přírody tam bude taky.“

„A dáš mi to přečíst?“ otázal se Tyl.

„Teď ne,“ odvětil Mácha. „Až to bude hotové.“

Do svého rozpracovaného díla ho pak přece jen nechal nakouknout, celou báseň si mohl Tyl přečíst až po jejím vydání tiskem. Básníka nemile překvapil. Zatímco Máchovo hodnocení Fidlovačky bylo shovívavé, Tylova kritika Máje v novinách byla upřímná a nemilosrdná. Divadelník nemohl strávit zejména pochmurné ladění díla.

Rázem bylo po přátelství, od Tyla se odtáhl i Sabina. Tyl pak zapochyboval, jestli to s tím upřímným posudkem nepřehnal. Chtěl si roztrpčeného básníka udobřit, ale už to nestihl. Mácha se odstěhoval do Litoměřic a tam nečekaně zemřel. Jeho Máj si však získával stále více obdivovatelů.

Naopak na Tylovu Fidlovačku si už skoro nikdo nevzpomněl, ujala se pouze píseň slepého houslisty. Nejdříve se zpívala ve vlasteneckých salónech, pak se rozšířila do hospod, poutí a výletů. Na bojištích první světové války si ji zpívali i čeští vojáci, kterým se po rodné zemi stýskalo. A když se pak po vzniku republiky uvažovalo o československé hymně, nebylo co řešit. Jednoduchá píseň oznamující, že je v Čechách krásně, se prezidentu Masarykovi moc nezamlouvala, ale proti vůli lidu nic nezmohl.

Dnes naši národní hymnu při hokeji a fotbale s chutí vyřvávají i mladíci, kteří mají úplně jiný hudební vkus.

*****************************

Knihu lze koupit v knihkupectví Kosmas.