27.2.2021 | Svátek má Alexandr


POVÍDKA: Ubohý Pavlíček

30.5.2007

Seshora, z Vlčí skály, působila krajina ploše. Táhla se pod ním jako lehounce zvlněné moře, žluté žitné vlny proudily pozvolna k západu, vybělené cesty se kroutily jako mořští hadi, vzdálené kopce se rozpouštěly v mlze….
Jako vždycky, pomyslel si Pavlíček, a udělal dva kroky kupředu, skoro až k okraji srázu. Ještě kousek - a spadl by, otřásl se. Jako vždycky, řekl si pro sebe, polohlasem; nevěděl, jestli ho to má těšit, ale spíš to bylo tísnivé..
Vzhůru do svahu se umíněně vlekla vesnice, poslední domky se došplhaly až k trávě, kde se pásly bělostné kozy. Na slunci. Bylo to světlem, že se dalo pozdní odpoledne rozeznat od rána. Jinak bylo všechno pořád stejné. Ano, tísnilo ho to, přece jenom.
Pavlíček se zhluboka nadechl, pootočil se ztěžka na bok, se zafuněním se zvedl.. Musí jít domů!
Musí se učit, protože zítra se bude zkoušet. Stejně to dopadne špatně: ať odpoví, co odpoví, všecko špatně.
Jako vždycky…Výsměšné pohledy, pošťuchování kolem něj v lavicích. Profesor je sice napomene, ale vlažně, v očích se mu bude třást zřetelné opovržení. A k tomu potlačené, stále silnější chichotání spolužáků a spolužaček.
Považuje mě za hloupého, protože jsem tlustý, přemítá Pavlíček cestou dolů. Funí a supí, potácí se, uklouzne na hladkém kameni, upadne, narazí si bok, s obtížemi vstane. Bolí to. Všecko ho tady hodně bolí.
Nechci tu chodit do školy! prohlásil jednou doma, už je to dlouho, ale otec se zamračil: A kde teda? Nikde? Co si to vymýšlíš? A proč vlastně? To tě nesmí ani napadnout! Že se ti smějou - no a co, musíš víc cvičit, dělej nějaký sport!
Už jste to někdy slyšeli, sportovat s takovou váhou? Jak by měl asi běhat za míčem nebo skákat na síť, to nikoho nezajímalo. Kromě mámy, ale máma mu umřela - a ta nová? Určitě se za něj styděla, nikdy s ním nešla ani nakupovat, to obstarávala v městě babička a podle toho to vypadalo: buď mu ty hadry byly těsné, nebo na něm visely, moc velké. Tak to bylo pořád, kolem dokola.
Směšný, vždycky a všem pro smích…Vzpomněl si - a třel si naražený bok - jak byli kdysi na výletě, dávno, to ještě s mámou. ..Na obědě se zastavili v nějaké zahradní restauraci, neví už, jak vypadala, pamatuje si jen velké, košaté lípy, stály tam tiše, ani lístek se nepohnul. Včely - možná na nich bzučely včely… Rozhodně bylo dusno. Dusná letní neděle, stahovaly se mraky, do restaurace proudili výletníci .
Seděl, nevšímal si jich, ale koutkem oka viděl, jak do sebe strkají lokty: koukni, ten kluk - Buď tiše, on za to nemůže! Ale když on je tak tlustej! Potlačované chichotání.
Seděl toporně,ani se nehnul, držel se maminky za ruku, hladila ho, neboj, něco s tím uděláme, bude to dobré, Pavlíčku… Pavlíčku mu říkala jen ona, vždycky.
A trpělivě s ním obíhala doktory a nemocnice, chodila s ním na cvičení, párkrát spolu jeli do lázní, začal trochu shazovat. Ale potom maminka umřela a bylo po všem, otec na něj neměl čas. A také žádný zájem.
A je to moc drahý, řekl, když si za necelé dva roky přivedl tu novou; říkej jí maminko, nakazoval.
Neposlechl ho, nemohl, nikdy to nevyslovil a zásadně jí vykal. Neměl ji rád a ona to věděla a takému to oplácela, nepokrytě a zlobně dávalo najevo, jak ho nesnáší.
To se ví, pro něj bylo všecko drahé, protože ona přece potřebovala nové auto a kožich; všecky věci po mamince musely pryč, nahradily je fungl nové, úplně cizí. Jen jeho rozvrzaný gauč mu nechali a ostatní nábytek, kdo by pro něj vyhazoval za nový! Možná si mysleli, že Pavlíček nebude dlouho naživu, tak k čemu… Možná si to i přáli, aspoň ona. Svět byl doopravdy strašný.

Ty zase nedáváš pozor, řekne ostrý hlas.
Pavlíček sebou škubne, úplně ztratil přehled, kde je.. Probral se, nic hezkého, jako vždycky.
Profesor ho studeně pozoruje, skla brýlí se nepřátelsky lesknou. Tak přece odpověz! Ten pohled studí, bodá až v hrudi.
Já - já jsem se učil! koktá Pavlíček. Bezmocně Taky zbytečně.
Zase nic neumíš, to se dalo čekat! Třída propuká v řehot, profesor mu píše nedostatečnou, jako vždycky. Ať za mnou přijde tvůj otec, ještě tenhle týden, už to s tebou dál nejde! Tohle je gymnázium, ne - Nedořekne to, ani nemusí.
Nejradši by mě poslal do školy pro přihlouplé chudáčky, myslí si Pavlíček. Pro ty - retardované! Potlačuje usilovně slzy. Jestlipak je nějaká škola pro tlusté děti, které ale přitom nejsou hloupé?
Na to mu nikdo neodpoví.
Až se otec vrátí od profesora, vrazí mu asi pohlavek, nebo se jen zlostně a pohrdavě ušklíbne, to je ještě horší. A ona bude radostí bez sebe.
Ne, ti mu určitě nepomůžou.
A kdo tedy? přemýšlí Pavlíček na Vlčí skále, je večer, moře se studeně vlní, kopce se potopily do mlhy, ani vesnici není teď vidět, natož kozy ve stráni. Všecko je dál, než jindy. Pavlíček je sám, docela sám nad tou krajinou.
Také pomoci si musí sám, pomyslí si rozlítostněně a hněvivě, v té osamělosti svírá svoje neohebné pěsti.

O týden později jdou všecky noviny na dračku. :
…Postřelil profesora gymnázia…Muž leží vážně zraněn v nemocnici…Podle sdělení kriminální policie postřelil patnáctiletý student, který se odmítá vyjádřit k motivu svého činu, uvedeného profesora v budově gymnázia starobylou pistolí, nabíjenou zepředu…Po svém hrůzném činu odložil zbraň a nechal se bez odporu zatknout.
Podle sdělení mluvčího policie leží profesor v místní nemocnici. ..
Proč jsi to udělal? vyptávají se ubohého tlustého Pavlíčka pořád a pořád, už ani neví, kdo všecko.
Vyhrožují, domlouvají, všecko mu splývá v jeden bzučící, obtížný, dusivý proud. Ani jim nerozumí.
Oni jemu také ne. Nikdo mi nepomohl, opakuje Pavlíček do omrzení, a profesor je přece už z nemocnice doma, trefil ho jen do ramene, nechtěl ho přece zabít!
On toho snad ani nelituje, vrtí hlavou vyšetřovatel.
Je mladý, nic nechápe, myslí si Pavlíček, jak by také mohl, když je tak krásně hubený!

Prozatím ho pustili z vazby, ale strčili ho psychiatrům. On přece není normální! tvrdí skoro všichni, klidně to říkají před ním, jako by byl nejenom natvrdlý, ale také hluchý, vždyť on byl vždycky takový: mírný, pomalý, netečný, prostě hloupý!
Nic nechápou, nikdo mu nepomůže, myslí si Pavlíček. V noci se zvedne z postele, pomalu, potichu po schodech, přidržuje se zábradlí, zadržuje dech. Vrátný stojí zády, nalévá si do sklenice pivo. Má puštěné rádio, naštěstí. Aspoň jednou mám štěstí, pomyslí si Pavlíček, protáhne se ven, je skoro tma, mraky na obloze, ale nějak se tam dostat musí, kdyby měl jít hodinu, nebo dvě… Dál to z města nemůže být.
Ostatně, někde tu přece bude nějaká skála. Je šero, Pavlíček pomalu, vytrvale supí po silnici
Mraky na obloze se nečekaně roztrhnou ve dví a z nich vyplouvá uštípnuté kolo měsíce, ostře a studeně žluté. Pavlíček teď vidí kopec, není to nakonec Vlčí skála? Určitě je, přišla mu naproti.
Pavlíček se drápe vzhůru po kamenité stezce, klouže mu to, ale dere se dál, pořád dál, nakonec se po čtyřech doplazí až nahoru. Rozvlněné moře pod ním je temné, vlny nejsou skoro k rozeznání , jen nezřetelně se zatáčí cesta vybělená měsíčním svitem…
Pavlíček udělá krok, ještě jeden, dva, až k okraji srázu. A potom ten úplně poslední.







 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.