Na podzim roku 1372 se císař Karel IV. vypravil na svůj milovaný Karlštejn a tentokrát vzal s sebou celou svou rodinu. Jeho jedenáctiletý syn Václav z toho neměl radost. Mezi mladšími sourozenci se nudil, nezajímala ho ani jeho o pět let starší manželka, se kterou ho předloni oženili. A svou macechu, císařovnu Alžbětu, přímo nenáviděl. Často uvažoval: Kam dal otec oči a rozum, že si vzal takovou kobylu?

Z nevlastních bratrů mu byl nejprotivnější Zikmund, tehdy čtyřletý. Císařovna to však viděla jinak. Kdykoliv Zikmund roztomile zažvatlal, celá se rozzářila a oslovila svého chotě:

„Podívej se, jak je náš syn chytrý.“

Císařovu náklonnost k Václavovi však nezviklala. Panovník hodlal z nejstaršího syna vychovat svého důstojného nástupce a všemožně se mu věnoval. Ten však jeho rady většinou pouštěl druhým uchem ven. Na Karlštejně šli oba brzo ráno do kaple svatého Kříže, tam, kam žádná žena nesmí vkročit, a společně se tam pomodlili.

V podvečer se pak přihodila událost, na kterou se císař už několik let těšil – z nedalekého dvora Mořina přivezli první úrodu švestek, jejichž stromky nechal přivézt z Francie a zasadit. Švestky však nebyly ještě úplně zralé a všem připadaly kyselé. Marně císař rodinu přesvědčoval, že podle francouzských lékařů švestky bystří rozum, hlavně paměť. Zejména císařovna se zcela výjimečně ošklíbala a nakonec prohlásila, že ty divné plody jíst nebude a její děti taky ne. To byl ovšem pro Václava pokyn, aby mu švestky velmi zachutnaly, snědl jich mnohem více než otec.

Další den ráno měli jet oba na Křivoklát. Když byl ale na nádvoří Václav vysazen na koně, ucítil v břiše takové hrozné škuby, že musel běžet zpátky do hradu. O takových účincích švestek se jeho otec nezmínil. Když se toto opakovalo ještě dvakrát, ztratil císař trpělivost a odjel na Křivoklát sám.

V poledne se Václavovo břicho uklidnilo a kralevic měl vztek, že zůstal na Karlštejně trčet mezi příbuznými. Aby zabil čas, procházel se po hradě a u studny potkal Zikmunda. Chvíli přemýšlel, co by mrňousovi udělal, a pak řekl:

„Víš o tom, že na dně studny jsou žáby?“

„To není pravda!“ vykřikl Zikmund. „Ty lžeš!“

„Tak se koukni, osle,“ pravil Václav.

Popadl bratra, strčil ho do studně hlavou dolů a chvíli ho takhle držel za nohy. Zikmund ječel jako pominutý, strachy se i počůral. Václav vřískotu pacholete nedbal a několikrát s ním zatřásl, jako kdyby vyklepával z pytle šišky.

Když se dostatečně pobavil, vytáhl Zikmunda ze studny a pustil ho. Vrátil se do své komnaty, kde na něho znovu dolehla nuda. Postavil se k oknu a zahleděl se zadumaně do údolí řeky. Stromy se začínaly zbarvovat do zlatova. Vtom vtrhla dovnitř macecha, a aniž by řekla jediné slovo, udeřila Václava pěstí do hlavy. To byla řacha! Václav upadl a ztratil vědomí. Císařovna totiž vládla ohromnou silou, mezi lidem se povídalo o tom, že dokáže ohnout podkovu, jako kdyby byla z těsta.

Po nějaké době se Václav probral z mrákot. Zastřeným zrakem viděl nejdříve stříbrné poletující mušky, teprve pak rozzuřenou macechu. Její tvář, v přítomnosti manžela většinou usměvavá, byla nyní zkřivená zlobou.

„To bylo naposledy, co jsi Zikmundovi ublížil,“ zasyčela. „A jestli o tom řekneš císaři, zpřelámu ti všechny hnáty!“

Václav se skutečně o této příhodě nikomu nezmínil - nemohl se přece chlubit tím, že ho zmlátila žena. Uzavřel nenávist ve svém srdci a když za několik let otec zemřel, okamžitě vystěhoval vdovu do Hradce Králové. Také Zikmunda nesnášel až do smrti, zejména když se začalo ukazovat, že nevlastní bratr je chytřejší než on.