POVÍDKA: Tlustá Ann
Fred se na mě podíval svým jediným okem a pak se zase sklonil ke svému stroji. Udusával čerstvý asfalt na kousku silnice a pozoroval nejen svou práci, nýbrž i oba směry. Nedůvěřoval mi, že jej včas upozorním na přijíždějící náklaďáky. Ti se kvůli takové prkotině jako já nezastaví, tvrdil. Věděl, o čem mluví. Sám kdysi jezdíval na trase Perth - Canberra. Pot se mu řinul z tváře na prsa. Jako rodilý Australan nechal mušky z buše bzučet a poletovat, sedat si a šimrat jej po celém těle. Nekoušou, tak co, vysvětloval mi a pobaveně se díval, jak se ta mračna snažím odehnat. Vypomáhal si od nich jen věčně dýmající cigaretou v levém koutku úst.
Přijížděl náklaďák. Když se hnal kolem nás, ani nepřibrzdil. Řidič, v pohodlí své klimatizované kabiny, se na nás ze své výšky usmíval, dokonce naznačil jakýsi taneček, plný dynamiky a šarmu. Marně jsem se jej snažil napodobit. Fred přistoupil ke mně na okraj, zapálil si novou cigaretu a pokračoval v diskusi přerušené před půl hodinou. "Stejně si myslím, že by tu Chamberleinovou měli pověsit." Věděl, že mě rozzuřuje. Té ženské sežral pes dingo novorozeně, když na dovolené v Alice Springs hráli s manželem tenis a nechali dítě ve stanu spát. Kterýsi z bulvárních plátků vyslovil názor, že to dítě zabila sama, jako oběť. Spletli si malou církev jejího manžela se satanisty. Museli se za to omluvit, ale to už rozbouřená veřejnost nevnímala. Volala po krvi. A tak ji "experti" v hospodách a sousedé v diskusích přes plot, ale i ti s profesorskými tituly, povolaní dokonce z daleké Anglie, odsoudili dříve než soud.
"To myslíš vážně?" zeptal jsem se ho.
"Jasně," odvětil a nemínil se vracet k práci. Šéf byl v nedohlednu.
"A důkazy?" zeptal jsem se snad už podesáté.
"This is my opinion," tohle je můj osobní názor, řekl takovým tónem, jako by řečnil v parlamentu. Na to se nadá nic říct. Ale přece jsem se odhodlal tomu blonďatému potomku britských zločinců pošeptat:
"This is not your opinion, this is your bloody ignorance!" tohle není tvůj názor, tohle je tvá zasraná ignorance!
Nenaštval se. Zřejmě ten výraz nebyl součástí jeho slovníčku. Odšoural se ke svému "wackeru" a přidal plyn. Udusávač začal řvát, poskakovat a utloukat štěrk. Fred se k mé lítosti svým botám zručně vyhýbal.
Večer jsme nasedli do aut a jeli k nejbližší hospodě. Tedy dobrých čtyřicet kilometrů. Říkalo se jí Post Tavern a já se tam kdysi ve svých začátcích pokoušel zakoupit poštovní známku. Bylo zakouřeno a jak u baru, tak u stolů z masivního blahovičníkového dřeva seděla společnost z cest, farem a fabrik, ale i z vládních úřadů a diplomatických zastoupení nedalekého city. Na malinkatém pódiu vyhrávala kapela. Kytarista, chlapík s bendžem, jiný s basou a stařík s houslemi. Hráli všemožné melodie, směs tak pestrou, jaké bylo jejich publikum. V jejich hraní bylo spíš nadšení než umění. Venku bylo pořád ke čtyřiceti a každý si hleděl jen toho svého džbánu piva a sklenice k němu.
Kamarádi se usadili ke svému stolu. Po dlouhé minuty jen nasávali a mlčeli. A když byla první žízeň uhašena, začali se rozhlížet. "Steve," zařval Fred na jednoho chlapíka od sousedního stolu, "ten teřich ti zase trochu povyrostl!" Steve se ani neotočil. Nemělo to smysl. Jak se chcete přít s někým, kdo mluví docela jiným jazykem. Steve se ve skutečnosti jmenoval Stavros, měl s bráchou samoobsluhu a říkalo se o něm, že dojídá veškeré zboží, které prošlo lhůtou. Vypadal na to. Jen nadmul tváře a na půl huby zanadával svou neklasickou řečtinou. Diplomat, který seděl o kousek dál, si svůj kufřík postavil na kolena a při pití ho přidržoval. Fred hledal další oběť.
Měl spadeno na tlusťochy. Zřejmě jim záviděl. Byl vyžle. "Tobě už leze prdel opěradlem ven!" informoval dalšího. Ale když se oslovený ohlédl, tak Fred dělal, že to adresoval někomu jinému. Oslovený Polák měl silný nejen zadek.
"Neblbni, Frede, ještě dostaneš od někoho přes hubu," varoval jsem ho. Vždyť takhle přišel už o jedno oko. A o řidičák na tahače. Ale víte, co s vámi po dvanácti hodinách na silnici a v suchém australském horku udělá džbán "pravého" australského plzeňského? Ne? Já jo. Radši o tom nebudu povídat. Kdoví, kdo si tyhle řádky ještě přečte. Když si k nám přisedla Stavrosova sestra, neodolal. Byla tlustá stejně jako bratr, nohy jako válečky, tvář kulaťoučká a nos jako buchtička. Fred před ni šoupnul sklenici piva. Věděl, že to nesmí, nebyla plnoletá, ale přece se pokusil. Ann, jak jí říkali, si usrkla a způsobně si utřela ústa. Fred vyprskl: "Ani chlastat ty jejich ženský neuměj! To u vás ženský nesmí pít? Tam nemáte rovnoprávnost jako tady, že? "
Lidé přicházeli a brzy v hospodě nebylo k hnutí. Muzika vyhrávala a pár hostů se pokusilo tancovat. Každý si poroučel nějakou tu svou lidovou, každý z jiné vzdálené země, a muži u instrumentů se nyní potili jako jejich hosté během dne na farmách a v kancelářích. Hráli mizerně, většinou melodii a rytmus hádali podle toho, jak jim to chlapi i ženské předzpívávali a jak tančili. Doprovázel je smích a kletby.
Nakonec to někdo nevydržel a hodil po nich. Džbán, ne jen sklenici. Ten proletěl nad davem a dopadl houslistovi na hlavu. Lidé strnuli a dívali se na nehybnou, schoulenou postavu na pódiu. Vzadu bouchly dveře. Hospodský zavolal sanitku. Na pódiu zůstala kaluž krve. A pohozené housle. A v sále ticho.
Nikdo neodcházel, i Fred seděl tiše a hleděl do sklenice u svých úst. Chlap na zádech zde nebyl žádnou zvláštností. Ale bez houslí se nedalo hrát, ta držela melodii. A jenom stařík ovládal těch pár pořád žádaných. Bez něj byli hudebníci němí a tanečníci chromí. Ale končit se prostě ještě nedalo. Cítili by se okradeni. Bez ponocování by jim chyběla síla se zítra donutit vstát a vydat se tam, kam nechtěli ani psi. Rozhlíželi se bezradně kolem sebe.
Ann se podívala na Stavrose a ten přikývl. Pak vstala a přistoupila k pódiu. Zvedla ze země housle, zpod převrácené židle vytáhla šmytec. Uchopila korpus houslí do levé ruky, sevřela jeho hrdlo. Malíčkem přejela po strunách, jednu přitáhla a pak si zkusila šmytec. Nakonec umístila nástroj pod bradou, pozvedla šmytec, položila jej na struny a nadýchla se. Začala hrát přesně tam, kde stařec přestal, když mu džbán rozťal kůži na hlavě.
Zprvu nesměle, ale když na ni bratr povzbudivě zamrkal, dala se do toho naplno. A hrála. Opravdu hrála. A kdyby se směla slovesa psát velkým písmenem, tak bych napsal Hrála. Ta tam byla její tloušťka, ty tam její ploché nohy jako válečky! Hrála řecké melodie jako někdo, kdo se s houslemi narodil. To nebyla ona a nástroj, to byl celek, který rozechvíval každou buňku jejího těla, to chvění se přenášelo na nás všecky a my tam seděli s otevřenými ústy a viděli jsme ji docela jinak než před chvílí. Jen Fred vzdoroval, ale i jeho tvář po chvíli změkla a on se začal pohybovat do rytmu cizokrajných melodií, podupávat a dokonce se pokoušel si je pobroukávat.
Stejně lehce, se stejnou bravurou jako písně řecké, hrála i italské a německé a polské a portugalské a srbské a makedonské a lidi vstávali a tančili, už nejen ty své tanečky, ale všecko, a když někdo někomu šlápl na kuří oko v botách z vepřovice nebo v lakýrce, smáli se tomu a poplácavali se po ramenou.
Nakonec zahrála pár australských. Ty znali všichni a vřava dosáhla zenitu. Když však po malé pauze začala hrát Waltzing Matildu, nikdo nezatančil. Po sále se rozhostilo ticho. Nejmilovanější píseň Australanů. Obdivovaná a zavrhovaná, kritizovaná pro svůj až příliš lidový text a málo vznešenou melodii, ale zpívaná každým a všude - na politických shromážděních i v hospodách, na pohřbech a na svatbách, u táboráku v buši, i doma u krbu. Lidé stáli, drsní chlapi se popotahovali za vousy, úředníci si utírali kapesníky obličej. Všichni naslouchali té jedinečné interpretaci. Jiní hudebníci jen tiše doprovázeli, tak, jako by se báli překážet. A housle hřměly a smály se, plakaly a kvílely, burácely jako oheň buše, hladily jako vánek z moře.
Když dohrála, sál explodoval. Křičeli a hvízdali a dupali a bouchali židlemi, tleskali tak, jako by tím měli zachránit něčí život. Ann odložila houslíčky do kufříčku, povolila šmytec a kufříček zavřela. Pohladila jeho víko, tak samozřejmě, jak to asi dělávala i doma, a odešla ke svému stolu.
Vzala kabelku z opěradla židle a koutkem oka pohlédla na Freda, který se jí už zase drze díval do tváře. Usmála se na něj a otočila se k východu. Rukou zavadila o svou skoro plnou sklenici piva a převrhla ji. "Sorry," řekla tiše, ale úsměv neztratila. Teplé pivo stékalo Fredovi na kalhoty. Pod ním se vytvořila velká žlutá kaluž. Ann vyšla z hospody nazvané Post Tavern, kde se nedalo koupit známky.
Tato píseň se stala neoficiální hymnou Austrálie. A dopomohla k tomu i Ann.
______________________________________________________________
P.S. Lindy Chamberlein byla odsouzena na doživotí hlavně na základě skutečnosti, že u soudu neplakala. Po třech létech trampi našli v buši u napajedla zbytky těla jejího dítěte. Na pozůstatcích nebyly nalezeny žádné jiné stopy než ty, které pocházely od zubů psa dingo. Lindy byla omilostněna, ale ne zbavena viny.
Přijížděl náklaďák. Když se hnal kolem nás, ani nepřibrzdil. Řidič, v pohodlí své klimatizované kabiny, se na nás ze své výšky usmíval, dokonce naznačil jakýsi taneček, plný dynamiky a šarmu. Marně jsem se jej snažil napodobit. Fred přistoupil ke mně na okraj, zapálil si novou cigaretu a pokračoval v diskusi přerušené před půl hodinou. "Stejně si myslím, že by tu Chamberleinovou měli pověsit." Věděl, že mě rozzuřuje. Té ženské sežral pes dingo novorozeně, když na dovolené v Alice Springs hráli s manželem tenis a nechali dítě ve stanu spát. Kterýsi z bulvárních plátků vyslovil názor, že to dítě zabila sama, jako oběť. Spletli si malou církev jejího manžela se satanisty. Museli se za to omluvit, ale to už rozbouřená veřejnost nevnímala. Volala po krvi. A tak ji "experti" v hospodách a sousedé v diskusích přes plot, ale i ti s profesorskými tituly, povolaní dokonce z daleké Anglie, odsoudili dříve než soud.
"To myslíš vážně?" zeptal jsem se ho.
"Jasně," odvětil a nemínil se vracet k práci. Šéf byl v nedohlednu.
"A důkazy?" zeptal jsem se snad už podesáté.
"This is my opinion," tohle je můj osobní názor, řekl takovým tónem, jako by řečnil v parlamentu. Na to se nadá nic říct. Ale přece jsem se odhodlal tomu blonďatému potomku britských zločinců pošeptat:
"This is not your opinion, this is your bloody ignorance!" tohle není tvůj názor, tohle je tvá zasraná ignorance!
Nenaštval se. Zřejmě ten výraz nebyl součástí jeho slovníčku. Odšoural se ke svému "wackeru" a přidal plyn. Udusávač začal řvát, poskakovat a utloukat štěrk. Fred se k mé lítosti svým botám zručně vyhýbal.
Večer jsme nasedli do aut a jeli k nejbližší hospodě. Tedy dobrých čtyřicet kilometrů. Říkalo se jí Post Tavern a já se tam kdysi ve svých začátcích pokoušel zakoupit poštovní známku. Bylo zakouřeno a jak u baru, tak u stolů z masivního blahovičníkového dřeva seděla společnost z cest, farem a fabrik, ale i z vládních úřadů a diplomatických zastoupení nedalekého city. Na malinkatém pódiu vyhrávala kapela. Kytarista, chlapík s bendžem, jiný s basou a stařík s houslemi. Hráli všemožné melodie, směs tak pestrou, jaké bylo jejich publikum. V jejich hraní bylo spíš nadšení než umění. Venku bylo pořád ke čtyřiceti a každý si hleděl jen toho svého džbánu piva a sklenice k němu.
Kamarádi se usadili ke svému stolu. Po dlouhé minuty jen nasávali a mlčeli. A když byla první žízeň uhašena, začali se rozhlížet. "Steve," zařval Fred na jednoho chlapíka od sousedního stolu, "ten teřich ti zase trochu povyrostl!" Steve se ani neotočil. Nemělo to smysl. Jak se chcete přít s někým, kdo mluví docela jiným jazykem. Steve se ve skutečnosti jmenoval Stavros, měl s bráchou samoobsluhu a říkalo se o něm, že dojídá veškeré zboží, které prošlo lhůtou. Vypadal na to. Jen nadmul tváře a na půl huby zanadával svou neklasickou řečtinou. Diplomat, který seděl o kousek dál, si svůj kufřík postavil na kolena a při pití ho přidržoval. Fred hledal další oběť.
Měl spadeno na tlusťochy. Zřejmě jim záviděl. Byl vyžle. "Tobě už leze prdel opěradlem ven!" informoval dalšího. Ale když se oslovený ohlédl, tak Fred dělal, že to adresoval někomu jinému. Oslovený Polák měl silný nejen zadek.
"Neblbni, Frede, ještě dostaneš od někoho přes hubu," varoval jsem ho. Vždyť takhle přišel už o jedno oko. A o řidičák na tahače. Ale víte, co s vámi po dvanácti hodinách na silnici a v suchém australském horku udělá džbán "pravého" australského plzeňského? Ne? Já jo. Radši o tom nebudu povídat. Kdoví, kdo si tyhle řádky ještě přečte. Když si k nám přisedla Stavrosova sestra, neodolal. Byla tlustá stejně jako bratr, nohy jako válečky, tvář kulaťoučká a nos jako buchtička. Fred před ni šoupnul sklenici piva. Věděl, že to nesmí, nebyla plnoletá, ale přece se pokusil. Ann, jak jí říkali, si usrkla a způsobně si utřela ústa. Fred vyprskl: "Ani chlastat ty jejich ženský neuměj! To u vás ženský nesmí pít? Tam nemáte rovnoprávnost jako tady, že? "
Lidé přicházeli a brzy v hospodě nebylo k hnutí. Muzika vyhrávala a pár hostů se pokusilo tancovat. Každý si poroučel nějakou tu svou lidovou, každý z jiné vzdálené země, a muži u instrumentů se nyní potili jako jejich hosté během dne na farmách a v kancelářích. Hráli mizerně, většinou melodii a rytmus hádali podle toho, jak jim to chlapi i ženské předzpívávali a jak tančili. Doprovázel je smích a kletby.
Nakonec to někdo nevydržel a hodil po nich. Džbán, ne jen sklenici. Ten proletěl nad davem a dopadl houslistovi na hlavu. Lidé strnuli a dívali se na nehybnou, schoulenou postavu na pódiu. Vzadu bouchly dveře. Hospodský zavolal sanitku. Na pódiu zůstala kaluž krve. A pohozené housle. A v sále ticho.
Nikdo neodcházel, i Fred seděl tiše a hleděl do sklenice u svých úst. Chlap na zádech zde nebyl žádnou zvláštností. Ale bez houslí se nedalo hrát, ta držela melodii. A jenom stařík ovládal těch pár pořád žádaných. Bez něj byli hudebníci němí a tanečníci chromí. Ale končit se prostě ještě nedalo. Cítili by se okradeni. Bez ponocování by jim chyběla síla se zítra donutit vstát a vydat se tam, kam nechtěli ani psi. Rozhlíželi se bezradně kolem sebe.
Ann se podívala na Stavrose a ten přikývl. Pak vstala a přistoupila k pódiu. Zvedla ze země housle, zpod převrácené židle vytáhla šmytec. Uchopila korpus houslí do levé ruky, sevřela jeho hrdlo. Malíčkem přejela po strunách, jednu přitáhla a pak si zkusila šmytec. Nakonec umístila nástroj pod bradou, pozvedla šmytec, položila jej na struny a nadýchla se. Začala hrát přesně tam, kde stařec přestal, když mu džbán rozťal kůži na hlavě.
Zprvu nesměle, ale když na ni bratr povzbudivě zamrkal, dala se do toho naplno. A hrála. Opravdu hrála. A kdyby se směla slovesa psát velkým písmenem, tak bych napsal Hrála. Ta tam byla její tloušťka, ty tam její ploché nohy jako válečky! Hrála řecké melodie jako někdo, kdo se s houslemi narodil. To nebyla ona a nástroj, to byl celek, který rozechvíval každou buňku jejího těla, to chvění se přenášelo na nás všecky a my tam seděli s otevřenými ústy a viděli jsme ji docela jinak než před chvílí. Jen Fred vzdoroval, ale i jeho tvář po chvíli změkla a on se začal pohybovat do rytmu cizokrajných melodií, podupávat a dokonce se pokoušel si je pobroukávat.
Stejně lehce, se stejnou bravurou jako písně řecké, hrála i italské a německé a polské a portugalské a srbské a makedonské a lidi vstávali a tančili, už nejen ty své tanečky, ale všecko, a když někdo někomu šlápl na kuří oko v botách z vepřovice nebo v lakýrce, smáli se tomu a poplácavali se po ramenou.
Nakonec zahrála pár australských. Ty znali všichni a vřava dosáhla zenitu. Když však po malé pauze začala hrát Waltzing Matildu, nikdo nezatančil. Po sále se rozhostilo ticho. Nejmilovanější píseň Australanů. Obdivovaná a zavrhovaná, kritizovaná pro svůj až příliš lidový text a málo vznešenou melodii, ale zpívaná každým a všude - na politických shromážděních i v hospodách, na pohřbech a na svatbách, u táboráku v buši, i doma u krbu. Lidé stáli, drsní chlapi se popotahovali za vousy, úředníci si utírali kapesníky obličej. Všichni naslouchali té jedinečné interpretaci. Jiní hudebníci jen tiše doprovázeli, tak, jako by se báli překážet. A housle hřměly a smály se, plakaly a kvílely, burácely jako oheň buše, hladily jako vánek z moře.
Když dohrála, sál explodoval. Křičeli a hvízdali a dupali a bouchali židlemi, tleskali tak, jako by tím měli zachránit něčí život. Ann odložila houslíčky do kufříčku, povolila šmytec a kufříček zavřela. Pohladila jeho víko, tak samozřejmě, jak to asi dělávala i doma, a odešla ke svému stolu.
Vzala kabelku z opěradla židle a koutkem oka pohlédla na Freda, který se jí už zase drze díval do tváře. Usmála se na něj a otočila se k východu. Rukou zavadila o svou skoro plnou sklenici piva a převrhla ji. "Sorry," řekla tiše, ale úsměv neztratila. Teplé pivo stékalo Fredovi na kalhoty. Pod ním se vytvořila velká žlutá kaluž. Ann vyšla z hospody nazvané Post Tavern, kde se nedalo koupit známky.
Tato píseň se stala neoficiální hymnou Austrálie. A dopomohla k tomu i Ann.
______________________________________________________________
P.S. Lindy Chamberlein byla odsouzena na doživotí hlavně na základě skutečnosti, že u soudu neplakala. Po třech létech trampi našli v buši u napajedla zbytky těla jejího dítěte. Na pozůstatcích nebyly nalezeny žádné jiné stopy než ty, které pocházely od zubů psa dingo. Lindy byla omilostněna, ale ne zbavena viny.
