„Všimněte si, že ani císař pán žádného tiskového mluvčího neměl,“ pokračoval zvěrolékař doktor Žaket (viola) s krátkým doutníčkem v ruce. „Když chtěl něco sdělit svým milovaným národům, třeba pozdrav z Lázní Ischlu, vlastnoručně ho sepsal a pak nařídil milému hraběti Stűrgkhovi, toho času předsedovi vlády, aby jeho text veřejně vyhlásil. A přitom vůbec nešlo o nějaké prkotiny, pane výpravčí, jak byste si možná mohl myslet, třeba který příbuzný zrovna spáchal sebevraždu, nebo co chystá Burgtheater k narozeninám milostivé paní Schrattové, kdepak. Přesně takhle jak říkám například oznámil svým národům, že právě vyhlásil první světovou válku. A znovu zdůrazňuji, pane výpravčí: bez tiskového mluvčího! Žádného tiskového mluvčího k tomu vůbec nepotřeboval.“

Výpravčí a trumpetista pan Hůlka však přesto trval na tom, že Amatérský symfonický orchestr by tiskového mluvčího mít měl, jelikož je jiná doba. Bez tiskového mluvčího o jejich orchestru dohromady nikdo nic neví. Tiskový mluvčí by pořádal pravidelné tiskové konference, vysvětloval by, co hrají a proč, takže by pak o jejich orchestru všichni psali, možná by přijela i televize. Pan Polák (violoncello) ale upozornil, že tiskové konference přijdou draho. Nutno podávat vydatná občerstvení, rozdávat suvenýry a lístky na koncerty zdarma. Připomněl v té souvislosti legendární Holubí letku, což bylo hejno bab kolem bývalého redaktora nějakého odborářského měsíčníku pana Holuba, které táhlo jako děsivý přízrak z jedné tiskové konference na druhou. Novinářské seniorky kladly úžasně pitomé dotazy a pak předstíraly, že si odpovědi zapisují, všude sežraly všechny obložené chlebíčky a nacpaly si kapsy a kabelky propiskama, které tam rozdávali. Celé to pokrýval seriózně vypadající starý pan redaktor Holub coby jejich guru, vždy s perfektně zastřiženým bílým knírem. A na to všechno přece orchestr nemá, varoval pan Polák, jelikož bohužel dodnes nedostal žádnou dotaci od ministerstva kultury, Evropské unie, Višegrádského fondu, Phare, Unesco, ba ani, což je zvláště zarážející, ani od městského úřadu. „Daleko lepší je udělat nějakej pořádnej malér,“ dodával konstruktivně. „To o nás pak napíšou všichni a bude to zadarmo.“

Tesařský mistr a trombonista pan Holíkovský kategoricky zamítl představu brutálního znásilnění spanilé slečny Marcelky od prvních houslí, jelikož je to milé děvče. Masivní požár v sále restaurace Las Vegas, dříve U Šedivých, během přestávky orchestrální zkoušky, zas označil za volovinu lékárník a klarinetista pan Dubský, přinejmenším do té doby, než bude orchestr řádně pojištěn. Nacvičit nějakou skladbu tak strašně, že by si ji přijeli poslechnout odborníci až z Prahy, třeba skladbu Glenna Millera, nádhernou Moonlight Serenade v úpravě pro symfonický orchestr, totiž hrát ji celou non vibrato, jen z tónů rovných jak prkno, vyloučil zvěrolékař doktor Žaket, že prý nechce být účastníkem svatokrádeže. „Ono je dneska možný všecko,“ poznamenal tiše dirigent Josef Vlach Vrábelský, „třeba upravit známý Kmochův pochod Kolíne, Kolíne pro smyčcové kvarteto a harfu.“

„Napadlo mě,“ napadlo středoškolského profesora Karase (2. housle) po té hrůze, „co by ten váš tiskový mluvčí asi tak povídal, kdyby se ho někdo na něco zeptal.“

„To ví dneska každý malý dítě, profesore,“ durdil se autor projektu výpravčí pan Hůlka. „Prostě by řekl, že se k tomu nebude vyjadřovat. Od toho je přece tiskový mluvčí. Případné dotazy ať každý pošle písemně.“

A potom už pánové dopili a šli pokračovat ve zkoušce orchestru, který ke své škodě zůstává i nadále bez tiskového mluvčího.