Jazykotvorec, který pojmenoval Tichý oceán, byl buď velký srandista, nebo úplný trouba. Nevím, co viděl. Možná jen srovnával vzteklé zelené vlny s náladou své ženy; musela být hrozně zlá.

K Tichému oceánu přijdeš lesem, není to tady daleko od silnice. Hnědá tabule u cesty tě upozorní na parkoviště a pěšinu vedoucí k pobřeží. Auťáky za sebou neslyšíš, mezi jedlemi je ticho jako v kostele. Stromy jsou obrovské. Vyzdobit takovou jedličku na vánoční stromek by ti vzalo aspoň dva týdny. Vpředu uslyšíš rytmický zvuk. Je těžko ho zařadit nebo popsat. Je pravidelný jako puls. Bum, bum, bum, bum. Chodník pod stromy jde dolů, zvuk je stále zřetelnější. Brzy před sebou uvidíš prosvítat konec lesa. Mezi stromy však není modrá obloha nebo zelená louka. Všechno před tebou, daleko za horizont, je voda. Poslední jedle mají kořeny obnažené dorážejícím příbojem. Teď jsou suché. Dovedeš si však představit, co se tu děje, když nad oceánem začne vyfukovat! Bouře žene vlny až do lesa. Utopí borůvčí na okraji a mnohá z jedlí spadne do vln, jak vlny vypláchnou hlínu, ve které se svými kořeny držela. Kmeny nebožtíků pak vybílí slaná voda. Vlny je naženou do kup, sem tam leží na kamenité pláži osamocený kmen.

Ať se podíváš na sever či na jih, vidíš z moře vystupovat skály, které ještě věčnému tlukotu vln odolaly. Bum, bum, bum, bum. Na některých skalních ostrůvcích, až na vrcholcích, roste tráva a stromy. Nemůžeš je srovnat s nebetyčnými svícemi na pobřeží. Jsou malé, širší než vyšší. Musí odolávat větrům z oceánu. Nic stromy před větrem nechrání. Užívají si života, dokud oceán nepodemele skály, na kterých žijí.

Tichý oceán. Nic nemůže být nepřesnějšího než toto jméno. Kamkoli se díváš, vidíš zpěněnou vodu stříkat do výšky; naráží na skály, které jsou ve vodě roztroušeny.

Občas silnice vystoupí z lesa a kroutí se hned nad skalami. Vede vysoko nad srázem. Vidíš bílé sloupy vody, když vlna uhodí do skal. Na zvuk úderu chvíli čekáš; hučení vody skoro neslyšíš.

Stojíme s Alenou nad nádherným, divokým útesem. Dvě skály trčí z vody blízko sebe, je mezi nimi jen úzká štěrbina. Když vlna třískne do skal, štěrbina vystřelí vodu až nahoru k mrakům. Beru kameru, chci si divokou vodu zvěčnit. Dívám se na skály v hledáčku aparátu a čekám na velkou vlnu. Najednou nad vodou vedle uvidím velký, povědomý tvar. Je to obrovský ocas velryby! Ocas jakoby zamával a plácnul o hladinu.

Stál jsem tam s aparátem u oka jako Lotova žena. Stačil jsem jen zakřičet: „Velryba!“ Alena byla na útesu padesát metrů nade mnou. Oceán mlátil vlnami do skal; nemohl by mě slyšet nikdo ani na deset metrů.

Nabral jsem rychlost, skákal jsem po kamenech jako horská koza. Za chvíli už jsem byl až u vody, kapky z roztříštěných vln padaly na mě a na skály kolem jako déšť.

Velryba si blízko břehu hrála. Nebo se možná ráda fotila; vypotřeboval jsem na ni aspoň dvacet snímků. Byla velká jako autobus. Chvílemi se ztrácela v hloubce mezi skalami. Když se vynořila, vystříkla z otvoru za hlavou sloupec vody. Nechala se kolébat vlnami a pak se zase na chvíli ponořila. Chtěl jsem jí být co nejblíž, nejraději bych si ji sedl na velká šedá záda.

Alena byla na skále nahoře maličká. Mávala na mě oběma rukama najednou. Nedivím se, jsem také nadšený. Velryba mezitím odplula, vidím jen občas bílou fontánu, kterou při dýchání vystříkne. Začínám šplhat zpátky na skálu.

Alena tam stojí vedle nějaké tabule. Nesměje se, ba naopak. Je rozzlobená a kroutí hlavou. Vím, že kroutí hlavou nade mnou, bezpečně to poznám. Co jsem zase vyvedl? Na tabuli je napsáno: “Nebezpečí! Neslézejte ze skály! Neočekávaná vlna vás smete do vody. Tři utonutí v minulém roce.“

Moje velryba byla návnada. Vábila do nebezpečí lidi. Je to jen půjčka za oplátku? Mně dala pardon. Žádného Valacha s harpunou v ruce ani ona, ani žádná z jejích družek, nikdy předtím neviděly.