Praskání ledové škáry pod tvou těžkou botou narušuje všeobjímající, kantilénou zvonící ticho; celé údolí dole pod tebou je jím zaplaveno. Sněhem pokryté svahy opuštěných pastvin, hromady starého, zetlelého sena roztroušené nepořádně tu i tam, zamrzlý rybník s několika pokroucenými vrbami stojícími stráž na jeho břehu. A dům. Ticho křičí nejhlasitěji u domu. Otevřené dveře zívají černotou zevnitř na tebe i na údolí. Ne dveře, jen otevřený otvor ve stěně. Dveře zešikma visí jen na spodním návěsu, který je jen taktak, ještě na chvíli drží před nevyhnutelným pádem. Spočinou pak na mokré zemi a splynou s ní.

Tu a tam se v okenním rámu zachránila nepříliš lesklá tabulka; zimní malůvky bílé námrazy na skle však okna nezdobí. V domě není nic, co by teplem dýchlo na sklo - pára utíkající zpod spokojeně brblající pokličky na hrnci s polévkou, dech dítěte nebo kocoura v pelíšku u teplých kamen. Jen mrazivé ticho.

Smutné, zimou zkrušené sýkorky vybírají zbylá semínka z chumáče staré trávy hned vedle opuštěného, ze sněhu trčícího kůlu. Nic už se o něj neopírá, plot odpočívá na zemi pod sněhem. Nikdy už nikoho neupozorní na to, že se za něj smí jen na pozvání, nikdy už nezabrání mlsné koze, aby nespásla karafiáty pod oknem. Jedna ze sýkorek si sedla na spadlou plaňku, která nakukuje zpod bílé přikrývky. Ptáčkovo melancholické pípání propadá tichem jako v dáli zvonící rolničky.

Cítíš se jako při svatokrádeži, když tvé neohrabané kroky ruší mír právě sloužené mše. Ledová škára praskající pod váhou tvých nohou rachotí jako zemětřesení. Jdeš pomalu, s omluvou na mysli. Tvé okolí tě stísňuje. Ten tam je ledabylý, sebevědomý úsměv. Ani flinta na rameni ti nedává ten hloupý pocit jistoty a nadřazenosti. Tvá brokovnice je jen jednou z věcí na scéně. Zbraň, zívající dveře, plot pod sněhem, dům i zamrzlý rybník, vše je zabaleno do neprodyšného závoje ticha.

A co ty? Smekni a moc hlasitě nedýchej. Pošeptej svůj pozdrav a ať tě ani nenapadne byť jen zamířit na pár vran vřískajících ve zmrzlém vzduchu nad rybníkem! Rachot výstřelu by zbořil skleněný zámek, ve kterém je údolí zakleto. Chraptivý křik vran na moment porušuje čistotu ticha; je to však jen zdání - vraní hlasy jsou jeho částí, zrovna jako stráně kolem, sníh nebo čtyři pahrbky na plošince pod starým dubem. Tři náhrobní kameny stojí vzpřímeně, čtvrtý se naklání, unaven soubojem s přitažlivostí. Je pokryt sněhem. Napadne ti, zvědavému, sníh z náhrobku setřít. Neuděláš to však. Příjmení na něm je jistě stejné jako na třech kamenech vedle. Kdo upadl k spánku nejdřív? Dítě? Stařec? A kdo nasypal poslední lopatu prsti na čtvrtý hrob a zašeptal prastarou modlitbu? Kdo to byl, kdo pak odešel a odevzdal klíče od celého údolí vládě ticha? Přijde zase zpět a pověsí dveře na oba panty?

Ticho, neposkvrněné už tvými kroky, připravuje svou ukolébavkou krajinu k spánku. Díváš se na údolí z hřebene nad ním. Je příliš daleko uslyšet pípání párku sýkorek; tulí se k sobě na větvičce zdivočelé růže. Bude jim postýlkou pro studenou, bezesnou noc.