"Tak jdem nebo ne?"

"Ale jo. Jen…"

"Co? Ty tam nechceš jít?"

"Ale chci. Jen mi není dobře."

"Dobře. Kdybys pořád nechlastal, tak by ti dobře bylo."

"Něco na mě leze, tak jsem se trošku napil."

"Trošku. Půlka flašky pryč. Ty troško."

"Miláčku, tak dnes vynecháme. Co se stane?"

"Ty ses snad zblázni? Co by tomu řekli lidi? Už teď slyším tu drbnu Novákovou: "Sehnalovi dnes nebyli v kostele. To se zas starej pěkně vožral, viďte paní Voháňková." Jdu se voblíct. A až přijdu, ať seš připravenej."

Paní Sehnalová se odchází převléct do ložnice. Mezitím pan Sehnal dopije láhev slivovice, dojde si na záchod, v kuchyni pustí oknem kocoura dovnitř, obleče se, sní kousek tlačenky, kterou zapije pivem, začte se do novin, vyřídí jeden telefonní hovor, pustí kocoura zase ven a … přichází paní Sehnalová.

"Zase na tebe musím čekat. Za tu dobu, co jsem byla pryč, si vůbec nic neudělal." Všimne si láhve od piva: "A nechlastej pořád."

Pan Sehnal svou situaci nijak nekomentuje. Co také říct ženě, která má vždycky pravdu?

Cesta ke kostelu není dlouhá, ale i ta sebekratší cesta může být někdy až neuvěřitelně dlouhá, pokud je váš společník více než zábavný. Tak se tedy pan Sehnal baví.

"Vidíš ji, drbnu jednu, jak jí ta pusa jede? Zase někoho drbe," upozorňuje paní Sehnalová pana Sehnala na paní Novákovou, kterou zahlédla před kostelem.

"Určitě nás zase pomlouvá."

Sehnalovi se blíží ke kostelu.

"Á, dobrý den, paní Nováková. Zrovna jsem říkala tady manželovi, jak vám to dneska ale sluší. A ten účes. To máte novou barvu, že ano?"

"Dobrý den, paní Nováková."

"Á, Sehnalovi. Jak ráda vás vidím. Říkala jsem si, jestli vůbec dneska přijdete. Váš pan manžel je celý červený. Nemáte horečku? Vypadáte tak nezdravě."

"Ehm…" odpoví pan Sehnal.

"Vždyť já sama jsem mu říkala, že bychom měli dnes zůstat doma, když se necítí dobře. Ale on je to zbožný člověk a nedal jinak, než že dnes rozhodně musíme jít do kostela."

A Sehnalovi společně s paní Novákovou vcházejí do kostela.

"Ještě že jsem si dal to štamrple," pomyslí si pan Sehnal, "jinak…" a usedá na lavici.

Paní Sehnalová brebentí. Tu s paní Novákovou, pak s paní Voháňkovou, s kterou společně prodrbnou paní Slezáčkovou "a toho jejího starýho, kterej už v hlavě ani na hlavě nic nemá a nemá ani ty zuby!"

Přichází pan farář, paní Sehnalová se usadí k svému muži a vše utichá.

Zvučný hlas se nese kostelem, všichni napjatě poslouchají, rozjímají a zpytují svá svědomí.

To je ovšem na pana Sehnala už moc, tak usíná v alkoholovém oparu. Jenže paní Sehnalová rozhodně na spánek nepomýšlí, a tak po chvíli rozhořčeně manžela probouzí.

"To je neuvěřitelný," špitá mu do ucha. "Ty ses sem přišel vyspat. Že ti není hanba. No počkej doma. Seš stejnej jako tvůj otec. Moje maminka mi říkala, že si tě nemám brát, že seš…" Umlčí ji až káravý pohled pana faráře, který vypovídá o všem.

Mše pokračuje a blíží se ke konci, když tu náhle ticho kostela protne…

PRRD – výkřik zmučené duše. Duše pana Sehnala.

"To ty, drahá," obrací se mohutným hlasem do zaraženého ticha na svou milovanou polovičku.