Respicient Josef Němec nouzově nocoval ve své úřadovně v Červeném Kostelci, ale když si v září roku 1837 přivezl mladičkou novomanželku, musel se poohlédnout po řádném bydlení. Našel ho hned vedle v domě kupce Hůlka. Podkrovní světnice byly útulně zařízené, paní Barunka oceňovala zejména výhled na kostel, faru, hřbitov, rynek i les v dáli pod horami.

Svého manžela – svědomitého finančního úředníka – si přes den moc neužila, měla spoustu volného času. Stále se nemohla vzpamatovat z toho, že byla přinucena provdat se za staršího muže, kterého nemilovala. Zprvu jen rozmlouvala s domácím a jeho ženou a neteří, pak se procházela po městě. Lidé krásnou mladou paní rádi viděli, na rozdíl od finance, který byl přísný a podezíravý a skoro v každém obyvateli spatřoval pašeráka, nebo chytráka, který chce erár ošidit. S půvabnou ženou se seznámila i místní inteligence – farář Kerner a učitel Purm. Přemluvili ji, aby zpívala na kůru.

Na oběd a na večeři chodili manželé Němcovi do hospody. Jednou se však paní Barunka rozhodla, že svého muže překvapí a uvaří mu večeři. Ze známých pokrmů zvolila „manželské jídlo“ – hrách a kroupy. (Hrách představoval muže, kroupy ženu). Vyhledala proto krupařský krámek.

Krupař Martin Regner milou zákaznici ochotně obsloužil a položil i obvyklou otázku:

„A jak se paní respicientové u nás líbí?“

Ta se pak na oplátku zeptala, odkud ty kroupy jsou. Krupař odpověděl, že od příbuzných ze mlýna v Havlovicích, odkud i on pochází. Je to sem však od Úpy hodně do kopce.

Krupař by rozprávěl ještě dál, když do krámu vtrhla nevelká žena v ušmudlaných šatech. Měla vypoulené oči a kulhala.

„Dej kroupy,“ zasípala a nastavila špinavý pytlík.

Krupař mlčky pytlík naplnil a když se žebračka odbelhala, podal své zákaznici vysvětlení:

„To byla bláznivá Viktorka. Přišla o rozum z nešťastné lásky k vojákovi, snad z Uher. Potuluje se tu po okolí, nejčastěji poblíž řeky, má tam nějakou jeskyni. Narodily se jí dvě děti, obě pohodila někde venku. Nemělo smysl ji trestat, když je šílená. Je to nešťastné stvoření, co si nevyžebrá, nemá.“

Paní Barunka odcházela z krámku celá zamyšlená. Pomyslela si: S láskou jsou skoro vždycky problémy.

Doma se odhodlaně pustila do kuchtění. Aby si svůj hezký byteček nazačmoudila, se souhlasem paní domácí vařila dole na plotně. Ta jí byla nápomocna radou.

Němec se vrátil domů až pozdě večer celý utrmácený a vzteklý. Celé odpoledne honil pašeráka, po kterém pase už dlouho. Ani dnes ho nepolapil, ničema s pytlem uháněl k pruské hranici velmi čiperně. Vyčerpaný financ zahamtal zablácenými botami koberec a znaveně usedl ke stolu.

„Hrách a kroupy – to je hloupý,“ vydechl, když mu žena předložila jídlo. Chvíli bezúčelně civěl do stěny a pak si vložil do úst první sousto.

„Vždyť je to přesolený!“ zařval.

Byla to pravda. Jak paní Barunka přemýšlela o Viktorce i nad plotnou, při solení se jí utrhla ruka.

„To jsem si vzal pěkné nemehlo!“ zuřil manžel. „Jsi naprosté budižkničemu!“

Celý zbytek dne pak byla tato domácnost tichá.

Poznámka autorova: Krupař Martin Regner (1781-1848) byl můj prapraprapradědeček.

***************************************

Knihu lze koupit v knihkupectví Kosmas.