Ptali se mě mnozí, jak píšu. Jako jak jsem dospěl k tomu svému stylu a jak to dělám. Jestli při tom piju nebo i jinak droguju ...

Nu, abych pravdu řekl, tak já vlastně ani nevím. Prozradit na sebe mohu, že vždy rozjímám. Tak nějak dopředu děkuji té dimenzi, v které leží všechno umění a do které se hodlám ponořit, aby mi byla přízniva. Když říkám dimenzi, tak ulévám moderně, protože já pochopitelně rozjímám k Bohu. Psaní, jako každé umění, je věcí srdce. Sice k němu třeba ovládat jazyk, čili řeč, a to způsobem lepším než dobrým, ale netřeba býti jazykovým virtuózem. Samozřejmě, čím lépe jazyk umíme, tím radostněji se píše. Všimněte si, že jsem schválně napsal radostněji nikoli lehčeji. To proto, že někdy jsou užasné znalosti, a nejen jazykové, spíše na překážku. Člověk nemůže najít svůj styl, tedy sám sebe, pořád si připadá jako někdo jiný, který už podobně psal. Najít svoji parketu, když je v sále obsazeno předchozími generacemi, je skutečně těžké.

Především proto, že těch různorodých stylů, které se od sebe radikálně liší, zase tolik není. V tomhle naštěstí problémy nemám. Já jsem tak báječně svůj, že se někdy tomu až sám divím a v duchu si blahopřeji, že jsem toho v životě moc nevystudoval, takže mě mé nedostatečné vzdělání vlastně ochránilo před nežádoucími vlivy. Tohle kdyby tušil komunista a zároveň ředitel naší školy soudruh Vojtěchovský, tak mě snad na tu dvanáctiletku doporučil?!

K dobrému psaní je však jen přehršle talentu málo. Člověk musí získat určitou zručnost, tedy řemeslnost, o kterou se jeho talent může opřít. Ježiši, co já se napsal dopisů! Jako emigrantovi, který nechtěl ztratit kontakt se svými kamarády, mně ani nic jiného nezbývalo. A aby mně ti kamarádi odpovídali, musel jsem se snažit psát tak, aby je to bavilo. Však si ještě dnes píši s druhy svého mládí ať už ze školy, z učení nebo jen z našeho činžáku, v kterém jsem vyrůstal. Tam, v těch dopisech, jsem se za ta léta vypsal jako málokdo a získal svůj styl i rutinu. Tohle kdyby tušil můj češtinář na základní škole, tak mi snad tu trojku z češtiny... ech, marno fantazírovat!

Ovšem fantazírovat při psaní musíte! Kdo nemá fantazii, ať ke stolu ani nesedá. Musí ji však ovládat, udržet na uzdě a nikdy ji nepoužívat jako pravdu. Fantazie není pravda! Ale je pravda, že pravda je někdy čirá fantazie ... vidíte a už nám odpadají matematici. Těm přece nemohu tvrdit, že platí jen jedna strana rovnice. Bohužel, při psaní to tak je. Tím se my, psavci, lišíme od vědců. Ti sice také mohou psát úplné kraviny, ale jen v mezích přírodních zákonů. My, Pisálkové, Pisatelé, Psáči, ba i jen Pištci si můžeme psát, co chceme. Nesmíme ovšem tvrdit, že to je pravda.

Abychom tohle dokázali v mezích slušnosti, zoveme své výtvory novelami nebo i romány. Když píšete román, tak vlastně románíte. Románit jsem odvodil od slova román, nikoli Rom! Takže to není totéž jako ve slovenštině, že cigánit, tedy lhát, je od slova Cigáň. Češi jsou mnohem rafinovanější rasisté než jejich východní bratři... Když ovšem románíte, tak si můžete psát, co chcete, třeba i pravdu, ale s tím dodatkem, že to pravda být nemusí. V tom je ta rafinovanost a intelektuální zvrhlost levicových měkkotů západních intelektuálních salónů, kteří sní o všem možném jen ne o životě tak, jak je, protože kromě toho, co je, jim voní úplně všechno.

Jenže... kdyby ten život byl tak jednoduchej!

Někdy si jen tak hezky píšu, blbosti vymýšlím a najednou se to ze mne line a já v úžasu píšu rychle, a to oběma ukazováčkama, takže si tu rychlost nedokážete ani představit, a najednou to už nejsem já, je to někdo jiný, je to jen takový sekretář, skrz kterého to proudí a kterej píše jako šílenej, protože i on chce zvědět, jak to dopadne. To jsou ty momenty, kvůli kterým stojí za to psát, protože v tu chvíli se dotýkáte nebes a bolest z té námahy psaní se mění v radost a ta radost je tak prudká a sladká, až bolí.

Protože, moji milení, dotýkat se nebes je dotýkání se božské dimenze a božskost nezná rozdílu mezi dobrem a zlem. Mezi slastí a bolestí. V božskosti obé splývá ...

A proto jsem rád, že jsem jenom člověk, že mne Pámbu neudělal nějakým vrcholným filozofem, který vše bolestně chápe, souží se kvůli tomu a vzdychá ... ach, všechno je marnost nad marnost ... a nakonec si musí hodit smyčku, aby se sám nad sebou nerozplakal.

Ne! Já jsem člověk, kterej voní člověčinou a naopak je rád, že chápe rozdíl mezi dobrem a zlem, protože to je dimenze lidská, tedy naše, a tu boží bychom si měli nechat na potom, až umřem. Mně osobně zatím stačí jen občasné záblesky, které při psaní dostávám, a lidské zadostiučinění, že něco tam "nahoře" je a je mi občas nakloněno. To vždy užasle šeptám ... Panebože, tohle se mi povedlo, děkuji, mockrát vám děkuji!

Jenže někdy je psaní jen bolest. Sedím u mašiny, oba ukazováky okousané zoufalstvím a ne a ne vám zavadit o kloudnou myšlenku. Pak sice něco stvořím, ale je to neslaný, nemastný a nebes se to může dotknout, jedině kdyby pršelo a já jsem to vyhodil na ulici ... Přesto, protože jsem jen člověk v té naší lidské dimenzi, cítím potřebu Pánubohu poděkovat. ...To nevadí, Panebože ... šeptám ... já vám stejně moc děkuji!... ale dneska vám to moc nešlo...