POVÍDKA: Takový příjemný večer
Večer začínal nadějně. Můj oblíbený stolek ve výklenku u okna byl volný a hned vedle, u většího stolku, hráli naši obvyklí soupeři a přátelé. Také nás pěkně vítali. „Ještě si pamatuješ, jak se hrajou šachy?“ ptali se mě. Snad narážka, že jsem pár týdnů na šachy nepřišel. Od Milana chtěli spíš vědět, co musel manželce slíbit či udělat, že ho pustila večer za pány. Milan nenápadně odložil tašku s ilegálně proneseným pivem pod stůl a stejně srdečně, ale mnohem víc hlaholivě se s nimi také vítal: „Tak jakpak se vede, mí nadaní začátečníci? Udělali jste v poslední době nějaký pokrok?“ A pánové nás hned ochotně zvali. „Tak jen si, chlapci, přisedněte, hned vám vystřihneme triko.“
Hrálo se „vítěz sedí“. Jako obvykle, když je víc hráčů než šachovnic. Normální pětiminutové „blicky“, ale vítěz zůstane sedět a hraje další partii s dalším pánem na řadě a zase dalším, až narazí na přemožitele, který ho vystřídá. A pak, třeba i jen na chvíli, zase kraluje on.
Je to jistě zajímavé, elegantní a pragmatické vyřešní problému nedostatku zdrojů. Problému, který znalci považují za jednu z nejčastějších příčin mezilidských konfliktů. Ale asi v tom bude ještě něco jiného. Protože občas tak hrajeme, i když nemusíme. Přihlížející nehrající pánové celkem vždy nepokrytě a někdy až vášnivě fandí vyzývajícímu hráči a – pozor, není to tak docela totéž – proti hráči kralujícímu. Bez ohledu na vztahy, sympatie či antipatie dávno ustavené a udržované za běžných podmínek. Kdyby byli psychologové, sociologové a různí ti znalci politických věd poučitelní, tady by měli příležitost.
Wayne měl dnes svůj den. Řezal nás jak žito, pěkně jednoho po druhém, na co sáhl, to se mu dařilo, a i když měl někdy podezřelé či zcela prohrané pozice, vykouzlil z nich remízku, která se počítala jako vítězství kralujícího hráče, nebo ho zachránil čas, který soupeři vypršel. Tak jen co chvíli posupně vyvolával: „Další pán na holení...“
Já jsem s ním měl celkem vyrovnanou pozici. Naděje přihlížejících stoupala a ten tlak, abych Wayna, v tuto chvíli nesporně nejzavilejšího veřejného nepřítele lidstva a civilizace, porazil a s trůnu sesadil, ten tlak byl přímo hmatatelný. Je to stará šachová moudrost, že ve vyrovnaných pozicích se nevyplácí hrát na výhru. Nevyplatilo se mi to. Tak nastoupil Milan, řekl bych o třídu lepší hráč než já a přinejmenším vyrovnaný s Waynem. Odvážnou a nápaditou hrou skutečně dosáhl značné převahy a nejspíš vítězné pozice. Přihlížející byli nadšeni. Milan si, jak často ve vítězných pozicích dělával, začal pobrukovat melodii z Malé noční hudby a jen tak ledabyle prohodil svou oblíbenou větu z ruských šachových časopisů: „A zbytek už je jen otázka techniky...“ „No vidíš,“ opáčil suše Wayne, „a ta ti právě chybí.“ A po chvilce se vytasil s tahem, který nám všem vyrazil dech a který zvrátil prohrávající pozici ve vítěznou. Milan mu potřásl pravicí a s přehnaným britským přízvukem připustil „Well done, Sir. Asi jsem tě toho naučil víc, než jsem měl.“ „Tak vidíš,“ opáčil přátelsky Wayne. „A já se tak snažím, abych toho od tebe moc nepochytal, abych si úplně nepokazil styl!“ To se pozná, staří kamarádi.
Přesto v dalším kole Milan konečně získal to vytoužené a všemi, snad kromě Wayna, bouřlivě vítané vítězství. Ale Milanovo kralování netrvalo dlouho. Už to nějak nebylo ono. Ta krvežíznivost davu se zřejmě nasytila sesazením starého krále, to napětí štvanice vyprchalo a dostavilo uspokojení podobné postkoitálnímu útlumu. Na novou štvanici s vášní nové adrenalinové vlny a na potupný konec nového krále se pánům nějak nechtělo čekat a to napětí znovu budovat. Tak se skupina zvolna rozpadala. Začaly se tvořit nové dvojice, nové skupinky, dokonce i profesionální a nikdy nehrající kibicové měnili svá pozorovací stanoviště.
Ali mi nabídl partičku. Zajímavý pán. Obrovitý Peršan, pečlivě a spíš konzervativně oblečený, s uměle a někdy až křiklavě nabarvenými vlasy na rezato-blond. Prodavač perských koberců, který se slušně vyzná v Heideggerovi. Vášnivý debatér dějin a politiky, který ctí umění diskuse a také umí rozpoznat a uznat protichůdný vyvracející argument. Údajně muslim, který si vždy na začátku večera koupí velký čaj, ze kterého neustále spokojeně usrkává, ale kterého, zdá se, neubývá. Zato voní čím dál zřetelněji jako docela slušná whisky. Milan se ho jednou ptal, co tomu asi říká Allah. „Můj bůh je velmi dobrotivý a milosrdný,“ svěřil se Ali. Trochu lišácky, trochu vážně; nikdo nevěděl, jak to myslí doopravdy. Ale jindy se svěřil, že dobře ví, že by ho jeho údajní souvěrci zabili jako odpadlíka od víry.
Obdivoval jsem Aliho šachový styl. Kdysi se zřejmě šachu víc věnoval, a tak měl nastudovaný a celkem dobře zažitý bohatý repertoár zahájení, někdy i s málo známými variantami a chytáky. Žádný div, že v našich vzájemných kláních měl pravidelně hned ze zahájení značnou iniciativu a převahu. A přece jsme měli překvapivě vyrovnané skóre. Protože na rozdíl od mnoha jiných hráčů, kteří by tu převahu trpělivě zvyšovali a hýčkali, až by ji houževnatostí přivedli ke kýženému, ale trochu upocenému vítězství, pro Aliho nastala fáze umělecké tvořivosti. Hledal překvapující taktické obraty a zdálo se, že čím víc mohl na cestě k vítězství obětovat, tím byl šťastnější. Já se obvykle jen zuby-nehty bránil. A že se v pětiminutových bleskovkách nedá všechno dobře propočítat a většina Aliho obětí byla „na cit“, s důvěrou, že „však ono v té pozici něco bude“, Ali občas své optimistické útoky přehnal a já, po zoufalé obraně, vyhrál. Trochu upoceně.
I tentokrát jsme byli věrni tradici. Ali rozpoutal útočné ohňostroje. Já se bránil, jak nejlépe jsem uměl. Max, zásadně nehrající kibic, jen sykal a sténal a neustále měnil svá hodnocení, kdo vyhrává a kdo je „zdechlej“. Bohužel, nahlas. Milan asi právě měnil „pracoviště“ a po cestě se stavil u našeho stolku. Po chvíli zaburácel: „Tak tohle, pánové, už nejsou žádný šachy! To jsou loupežná přepadení!“ A přisunul mi jedno pivo ze své zásoby. „Jestli tohle, hochu, ubráníš, tak si ho zasloužíš. Ale taky to může být dobrý na žal!“ Ali pivo odmítl, že má přece svůj čaj. A Milan šel dál na své nové působiště.
Po dvou partiích jsme byli s Alim jedna – jedna. V první mě rozdrtil a v druhé by mě byl také zmatoval, kdyby po těch divokých obětech ještě měl čím. Přesto, vždy gentleman, mi pochválil hru, i když to byl on, kdo skutečně hrál a hru tvořil, zatímco já jen na jeho hru reagoval. Místo další hry se Ali zeptal, co soudím o současné situaci na Blízkém východě.
Byli bychom si asi dobře popovídali, kdyby nás nějakou nešťastnou náhodou nezaslechl socialista Don. Před chvílí jsem ho viděl hrát se spíš slabším hráčem, kterého jsem sotva znal, přes dva stolky od nás. A také jsem ho slyšel. Protože Don, sám žádná šachová hvězda, asi vyhrával a uštěpačně a rádoby vtipně se soupeře vyptával: „Už jsi někdy dřív zkoušel hrát šachy?“ Don rozhodně na takové vytahování neměl. Kouska dobré vůle v tom chlápkovi nebylo. Teď, když nás slyšel, byl v tu ránu u nás; asi jako můj kocour, když v kuchyni otevřu zásuvku, ve které má žrádlo. Jenže toho vidím rád.
Don nás chvíli poučoval, jak se věci mají z jeho fašizujícího socialistického hlediska, až se Ali nenápadně vytratil. Zřejmě si šel doplnit svou sklenici čaje. Já už ze zkušenosti dobře věděl, že nejvíc Dona štve, když mu člověk neskočí na špek a nezačne s ním diskutovat. Tak jsem si jen hrál s figurkami. Až to Don skutečně nevydržel a svým radoby vtipným způsobem mě vyzval: „Tak co, dáme si? Nebo se bojíš pěsti dělnické třídy?!“ To zas věděl Don, jak mě dostat. Ta zpupnost volala po trestu. Bez jediného slova jsem postavil figurky a pustil jsem se do něj plnou parou. Don se někde naučil leningradskou holandskou, kterou jsem já moc neuměl, a tak jsem improvizoval, což ho dočista vyvedlo z konceptu. V druhé partii jsem ho rozebral ještě hůř. Nejsem na to právě hrdý, ale nemohl jsem si odpustit „Tak vidíš, už jsi zase obsadil druhé místo. Stříbrná medaile, co by za to někteří dali!“ A spokojeně jsem odkráčel středem.
U některých stolků pánové ještě hráli, u jiných si už jen povídali. Bylo cítit, že se večírek chýlí ke konci. Pan Klein ještě hrál s Jamesem, i když si pamatuji, že při mé poslední návštěvě kavárny asi před měsícem smetl rozzlobeně figurky ze stolu a křičel, že s takovým zasraným pitomcem už v životě hrát nebude. Milan ještě válčil s Alexem a přestože měl v sobě asi deset piv a už nevyslovoval zřetelně, hrál kupodivu slušný šach a stále velice rychle. Když dohrál, sesedli jsme se kupodivu ve víceméně stejné sestavě, v jaké jsme večer začínali. Ještě chvilku jsme klábosili o všem možném. Nějak došlo na vzpomínky a pánové s úsměvem vzpomínali na šachové kavárny v Praze, Brně, Berlíně, Vídni, Londýně a jinde. Shledali velice uklidňujícím a uspokojujícím, že v podstatě jsou všude stejné, i když každá měla své originální zvláštnůstky a osobité, nezaměnitelné a často nezapomenutelné hrdiny. A přece ta podoba v něčem úplně podstatném byla až závratná. Tak jsme to spokojeně rozpustili.
Odvážel jsem Milana domů, protože mu už dávno zabavili řidičák. Pro „řízení pod vlivem“, jak to zajímavě formuluje kanadský zákon. Pochvaloval si, jaká to dneska byla pohoda, a stěžoval si, jak je to těžké ženě vysvětlit. Jak chce pořád vědět, co celý ten večer děláme, jestli stále jenom hrajeme nebo si také povídáme a když, tak o čem, jestli je to o kopané nebo o ženských. A jak to, že dává přednost šachu a pánům, z nichž některé ani nemá rád, před večerem stráveným doma s ní. A že by snad někdy i ráda šla s ním a jen tak nenápadně, z koutku, pozorovala, co se tam vlastně děje a co ho tak zajímá a láká. Vůbec nechápe, stěžoval si přiopilý Milan, že už svou přítomností by dala večírku docela jiný ráz, a nedá se jí ani říct ta celá pravda – všechno by nám pokazila. „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky,“ zafilosoval si opivněný Milan a skoro trucovitě dodal: „A stejně to byl pěkný večer!“ A usnul.
Byla to trochu práce ho u něj doma vyložit. Když už jsem jel sám domů nočním Vancouverem, říkal jsem si, že měl Milan pravdu. Byl to skutečně příjemný, hezký večer. Ale těžko se to vykládá nebo vysvětluje.