Moje milá byla věřící katolického vyznání, a tak jsme se museli vzít v kostele. Konec konců právě kvůli tomu mě přinutila, abych s ní objel půlku kontinentu a vzal si ji tam, kde měla všechny tetičky i strýce, protože matka jí umřela, když byla ještě mladá, a ujaly se jí tetičky. Otec ještě žil, ale na svatbu zajet nehodlal, i když nám své požehnání dal. Žil u Glosteru a my se u něj stavili "na čaj" při své cestě na jih. Dal nejen požehnání, ale své dceři i tajnou radu, aby mě opila, než si mne vezme. Pokud bych se v opilém stavu projevil jako násilník, pak ji před naším svazkem varoval.

Opít mě tehdá nebyl žádný problém a jelikož já v podroušeném stavu miluju celý svět, všechno slíbím a pak hned usnu, zkouška mého charakteru dopadla na výtečnou. Zbývalo vlastně jen všechno dojednat. Moje budoucí si mne hodlala vzít v malém dřevěném kostelíčku v zapadákově jménem Mullion Creek, který však pro ni hodně znamenal. Mně to bylo jedno, kde se vezmeme, hlavně že dostaneme oddací list, který nás bude opravňovat ke společnému obývání nájemných pokojů v hotelích. To byl náš největší problém při společném cestování z Darwinu. Campovali jsme sice často a rádi, ale občas bylo třeba zastavit v hotelu, vykoupat se v horké vodě, vyprat šatstvo a nabrat sil na další štreku a tam po nás všude chtěli oddací list! Jelikož jsme jej neměli, musel jsem platit za dva pokoje, i když jsme používali jen jeden. Po zaplacení už majitelům hotelu nevadilo, že nespíme odděleně. Také moje přiznání, že jsem vyznání protestantského, otce O´Sheahana, katolického faráře kostela Svatého Brendana, nijak nenadchlo. Obzvlášť, když jsem si u toho sdělení neodpustil vtípek, že jsem sice z církve husitské, ale že my husiti jsme upálení Mistra Jana katolíkům už dávno odpustili...

Překvapil mě nejen tím, že tuto část dějin perfektně ovládal, ale i náhlou nenávistí, kterou jsem z něho vycítil, jak to prožíval. Nakonec nás však slíbil oddat, přece jen jsme byli v Austrálii a nikoli někde v Belfastu, ale musel jsem podepsat ponižující list, že moje děti budou vychovány v katolické víře. Jenže na to jsme my Češi zvyklí, a tak jsem to podepsal, aniž bych se nad tím nějak trápil.

Moje budoucí už týden před svatbou odjela za tetičkami do Orange, kterýžto městys je okresním městem, v jehož distriktu se Mullion Creek nachází, asi 50 km od Orange. Měla za úkol připravit svatební hostinu, na kterou jsem zase já měl zajistit pití. Pití jsem nakoupil u Kemenyho, který tenkrát na Bondi Road začínal. Měl jsem auto (station wagon) plné až po střechu a do zatáček musel jet pomaleji protože v plné rychlosti přední kola po vozovce klouzala a jela furt rovně, jak je náklad vzadu nadnášel. Naštěstí jsem sebou měl kamaráda Michala Ambrože, s kterým jsme vpředu tu váhu trochu vyrovnávali. V Modrých Horách se u Lawson za nás přilepil policajt. Jel jsem opatrně a dodržoval všechny rychlosti. Sledoval nás asi deset kilometrů a pak nás zastavil. Chtěl vidět řidičák a pomalu obcházel auto. Já jsem mu tiše domlouval, že jedu na svatbu, aby mě pustil, že si beru australskou holku, která na mne čeká v Mullion Creek, district Orange, ale nebylo mi to nic platné. Napařil mi pokutu a na okno přilepil žlutý lístek nepojízdnosti, prý jsem měl jednu pneumatiku příliš sjetou. S tím jsem mohl zajet jen do nejbližší vesnice a "problém" tam odstranit. Policajt se jmenoval constable Stevenson a já se mu do dneška mstím tím, že největší hajzlové v mých povídkách se jmenují Stevenson... Holt v sobě to češství nezapřu.

Měl jsem nejen hrůzu, že přijedu pozdě na svatbu, ale že nebudu mít ani dost peněz na novou pneumatiku. Což se ukázalo jako správný odhad. Naštěstí Michal sebou nějaké peníze měl, a tak mi pomohl. Na svatbu jsme dojeli se zpožděním a nevěsta už byla celá zpocená....

Oddal nás otec O´Sheahan v maličkém kostele svatého Brendana z vlnitého plechu. Zvenku plech, zevnitř všechno nablýskané blahovičníkové dřevo, krása! Kněz si neodpustil poznámku, že ženich je... ehm... ze zámoří... Přišli všichni mí kamarádi tehdejší doby a desítky lidí z něvěstiny strany. Franta Šafář s Naďou, Petr Baum s Claudií, Michal Ambrož, Arnošt Trejbal, jehož matka ušila nevěstě šaty a který mi udělal kraťoučký film ze svatby. Bylo tam i mnoho jiných, takže se v maličkém kostelíku udělalo nedýchatelno. Za svědka jsem měl kamaráda Ludvu Zemana. Vždy to byl rozumný kluk, takže mi nikdy nevyčetl, že když jsem řekl "ano" své nastávající, tak jeho žena Marie omdlela.... aspoň tak tvrdí zlé jazyky! Vyrovnávám tu pomluvu tím, že zmiňuji tu vydýchatelnost vzduchu v kostele....

Pak nastala hostina. Byl konec října, venku horko a tetičky se točily a nosily z kuchyně talíře horké polévky. Dobrá byla, ale v tom teple tak akorát ke zpocení. Seděli jsme s manželkou v čele stolu na pódiu a já dával českým kamarádům znamení, aby se moc nepřejídali, že bude lépe. Druhý chod se salátem a studeným kuřecím masem byl skutečně vhodnější. A pak se tančilo, muzika hrála a bylo veselo, až všem Čechům z toho veselí vyhládlo a nenápadně mi dávali znamení, kdy přinesou další jídlo. Zeptal jsem se ženy a zjistil, že přece jídlo už přinesli! Taktně i trpce, ale hlavně se studem v hlase, jsem tu smutnou zprávu oznámil svým krajanům.

"Ale pít můžete, co chcete, pití je dost, to jsem zajišťoval já!" volal jsem zoufale.

K večeru si mě Ludvíček zavolal stranou: "Máš hlad?"

"Až bych plakal," přiznal jsem.

"Tak běž na parkoviště do Frantova auta. Kluci přivezli z Orange kýble (buckets) Kentucky Fried chicken. Střídáme se a chodíme tam ve dvojicích už celou hodinu. A běž nenápadně, ať nikoho neurazíme, vole!" křičel za mou rychle se vzdalující postavou.

A tak jsem se na své svatbě nakonec najedl, ba i manželku k autu vzal. Pak nastalo tradiční loučení a my s ženou jako odjeli. To je tradiční australský zvyk. Nikdo z hostů nesmí odejít, dokud neodjedou novomanželé. Měli jsme domluveno, že to uděláme pro místní, aby mohli domů. V Mullion Creeku tehdejší doby totiž nebylo kam odjet. I zajeli jsme do buše, kde jsme se převlékli do civilu a poprvé zkonzumovali naše manželství legálně. Když jsme se vrátili do svatební haly, byla většina hostů pryč. Naložil jsem zbytky pitiva do auta a jel za českými hosty do Orange, kde jsme všichni měli zamluvené pokoje v motelu. Teprve tady se rozjelo pravé české hostování až do úplného vyčerpání. Krásně bylo, na kytary jsme hráli a veselili se až do rána. Jen jedno mě mrzelo, když jsem majiteli hotelu při registraci nabízel k prohlédnutí oddací list.

"To už není třeba," oznámil mi pyšně a odmítl i jen nahlédnout do listu, kde bylo černé na bílém, že jsme s mou ženou navždy spojeni a že to podepsal sám district manager z Orange, nějaký CJ Clifford. Prý vláda, než jsem se stačil oženit, změnila zákon! Od té doby ženě říkám, že jsme se brali naprosto zbytečně.....