Po snídani jsem prohlédl datovou schránku občana, kde na mě vyskočily dvě urgence faktur po splatnosti. Jedna byla nedoplatek za energie a ta druhá za oslavu mých sedmdesátých narozenin v zájezdním retro hostinci. Obě jsem uhradil příkazem z mobilu. Nebyly zas tak velké, aby ohrozily můj účet. Google mi opět připomněl, že jsem při návštěvě Kutné Hory před dvěma měsíci zapomněl navštívit kostnici v katedrále v Sedleci. Lednička zapípala s reportem, že dochází pivo a sýry a že je objednala. Hodinky na zápěstí přehrály melodii a údaje zdravotních senzorů. Všechny jsou v normě, tedy až na ten proklatý cukr a kyselinu močovou. Budu muset aspoň trochu omezit konzumaci uzenin a paštik. Displej televize ukazoval slibnou předpověď. Na to, že je babí léto bude docela teplo.
Píše se rok 2089. Ano, před sto lety jsme se u nás vrátili z totality k demokracii. To bylo slávy a nadšení. Kdyby však lidé tenkrát tušili, že to nebude tak jednoduché. Nějaké ty krize a marný boj s terorismem po útocích na dvojčata v New Yorku. Stejně jsme nevyhráli a zaplatili za to omezeními v mnoha oblastech dříve volného života. Export naší demokracie a klima rozpohybovaly migranty a společnost se rozpoltila na vítače a odpůrce. U nás převládali odpůrci, ale stejně jim to nebylo moc platné. A pak přišel covid, první už v roce 2019, byl to šok, ale nakonec se nějak zvládl. Urychlilo to přerod k průmyslu 4.0 s automatizací, robotizací a digitalizací. Stroje nemusí do karantény. Umělá inteligence byl šlágr. Po prvních trochu přešlapujících dekádách náhle uměla analyzovat nemoci i nálady v populaci, organizovat správu a život. Později pronikla i do soudnictví a živý soudce byl spíš anachronismem. Většinu předmětů a služeb nakupujeme přes e-shopy, ne že by kamenné obchody úplně zmizely, ale je jich málo a rozhodně v nich nejsou návaly. Mince a papírové peníze už nejsou a prodávají se jen na sběratelských burzách.
Hrozící přelidnění planety vyřešila mutace viru SARS-CoV-11 v roce 2036. Jeho pandemie kulminovala současně s obzvláště krutou chřipkou a vedla k neuvěřitelným dvěma miliardám obětí. Navíc přetrvávající následky snížili pravděpodobnost dožití u žen o pět let a u mužů dokonce o osm. Průmysl a zemědělství přežily díky robotizaci, ale služby se zhroutily a po tři roky pracovaly jen v nouzovém režimu. Tím, jak výrobu přebraly za lidi stroje, tak ti se věnovali jen zábavě, sociálním sítím, elektronickým hrám. Kromě drog se rozšířilo také nebezpečně e-gamblerství a finančně zruinovalo nejednu rodinu. Až poté, co byli všichni lidé v roce 2040 povinně čipováni, se tomu podařilo učinit přítrž. Každý člověk je v útratách automaticky kontrolován a při překročení svých finančních možností jsou mu další aktivity zablokovány. Digitální správní systém, kterému se říká DigiWatch je distribuovaný a nikdo neví, kde má vlastně centrum. Je nikde a všudypřítomný. No, já si myslím, že hlavní centrum bude někde v Číně. Poté, co Západ spáchal ideovou sebevraždu, převzal čínský pragmatismus otěže.
Ano, stále máme na výběr několik pohlaví, dokonce k nim přibyla i dvě nová – stroj a zvíře. Ale je to spíš součást zábavního průmyslu. Provalilo se, že útok na tradiční rodinu a glorifikace menšin a LGBT jinakosti byly součástí kampaně elit za snížení porodnosti. Menšin si už nikdo moc nevšímá a ony nás také ne. Digitalizace přece jen upřednostnila většinu. Zbavili jsme se ale také ekologických extremistů a jejich Green Dealu. Jednak to s poklesem populace už nebylo tak urgentní a druhak umělá inteligence a e-government systémy usoudily, že vyhazovat tak enormní prostředky na boj s klimatem, kdy vliv člověka je někde pod hranicí 10 %, je nesmyslem a plýtváním. Dala přednost adaptaci. Navíc nějaký nárůst o 1-3 °C za století polovodičovým chipům nevadí a stejně se uchladí. Prostředky byly přesměrovány do sociální oblasti a každý člověk po dobu svého života pobírá základní garantovaný příjem, který stačí k uživení a k velmi základním životním potřebám. Obsahuje i nárok na zahraniční dovolenou jednou za tři roky, ale málokdo to opravdu využívá. Zdravotní a dokumentační formality jsou tak komplikované, že lidé dávají přednost dovolené z domova formou virtuální reality. Je to lacinější a prohlédnete si všechny památky zblízka s výkladem a ze všech možných pozic a úhlů.
Změnilo se i umění. Už ani nepamatuju, kdy jsem naposledy viděl živého herce v divadle nebo skutečný obraz na výstavě. Proč, když vám vše dopraví až domů a v rozlišení 12K? Ostatně, herců ubývá. Filmy a seriály se už točí digitálně, většinou přímo v počítačích. Avatar herce, k nerozlišení od živého, se vytvoří přesně v souladu s charakterem postavy. Od té doby, co je možné vytvořit i fake videa s tím, co jste nikdy neřekli, nejsou videa a fotky přípustným důkazem u soudů. Z odposlechů jen to, co si umělá inteligence odposlechne sama. Živí učitelé učí děti jen v mateřských školách a na prvním stupni. Pak vzdělání převezme umělá inteligence.
Myslím, že tak polovina lidí ještě pracuje, protože ze základního garantovaného přijmu si nemůžete moc vyskakovat. A taky je třeba si něco ušetřit na stáří. Penze už nejsou, stále, dokud dýcháte, pobíráte garantovaný příjem. Ale staří lidé zaplatí víc za léky a služby, když mají problémy. Lidé ale vykonávají spíš jednodušší, podřadnější práce. Hlavně ve službách. To jen pár vyvolených spolupracuje s umělou inteligencí na vývoji. Mají voperované digitální interface a jsou napojeni na znalostní báze.
Elektromobily se kupodivu prosadily, ale až po té krizi v třicátých letech, kdy lidé legislativně vyhlásili zákaz spalovacích motorů, aniž si spočítali, že na elektromobilitu nemají dost elektráren. Narychlo se stavěly ty atomové, než se konečně v čtyřicátých letech podařilo rozlousknout výrobu elektřiny v elektrárnách založených na termonukleární fúzi z vodíku a deuteria. Energie je teď dostupná, ale nesmí se to přehánět, abychom planetu nezahřívali nadměrně odpadním teplem.
Technické singularity, toho obávaného bodu, kdy umělá inteligence předčí tu lidskou, bylo dosaženo kolem roku 2050 a skutečně to pak s námi začalo jít z kopce. Jako bychom si postupně uvědomili tu marnost snažení. Ať uděláme cokoliv, ona to udělá lépe a poukáže na naše nedostatky. Řada lidí zmizela v psychiatrických ústavech. Přišla vlna alkoholismu a adikce drog, i těch digitálních. A kupodivu návrat k náboženství. Život pozemský je jen jakési larvální stádium a to pravé přijde až po smrti. Jestli se naše duše zachová v nějaké digitální podobě, protože všechno je digitální, nevím. A to je oblast, do které se umělá inteligence neplete. Nechává to na nás.
Kriminalita téměř vymizela, až na občasné pouliční rvačky závislých. Dohled kamer a čidel je tak důkladný, že z chůze, výrazu a držení těla rozpoznají vaše záměry dříve, než byste je mohli uskutečnit. Jste varováni a pokud neuposlechnete, tak zadrženi a podrobeni výchovné kůře. Umělá inteligence není zlá, trpí nás a má pro nás pochopení. Konec konců jsme ji stvořili. Kdyby chtěla, mohla by se nás zbavit. Vypnout energie nebo vytvořit smrtící virus. Měla by spoustu dalších způsobů. Má nás jako exponáty v muzeu nebo v zoo. Zkoumá nás a učí se na nás. Ve svých algoritmech má prý zabudované i nějaké antirasistické filtry, aby se nad nás nevyvyšovala a jednala s námi citlivě. Vysvětlila nám, proč vždy zkrachoval každý utopický společenský systém. Protože narazil na naši podstatu, náš genom, který nejsme schopni překročit.
Vyřešila i konec života člověka. Když je vám 75 let, jste pozván na kompletní scan. Odeberou vám vzorky snad všeho, analyzují je, měří, prosvítí. Ne, nebolí to, jen si připadáte tak nějak divně. Nakonec dostanete do digitální schránky občana finální report. Z něho vyčtete, kolik roků života vás ještě čeká. A hlavně v jaké kvalitě. Jaké bolesti kdy přijdou, nutné operace, kdy přestanete chodit, kdy neudržíte stolici, kdy nepoznáte své blízké. Nebývá to veselé čtení. Pak má člověk svobodnou volbu, zda to chce podstoupit, anebo raději skončit. Hádejte, jak se rozhodne většina lidí? Pak dostanou nad kotník náramek ne nepodobný vězňům v domácím vězení. Nestane se to hned, ale stane se to. Ten okamžik je náhodně vygenerován. Nejčastěji ve spánku, ale někdy i na veřejnosti. Bývá to rychlé a bezbolestné, jako náhlá nevolnost. Říká se tomu supereuthanazie.
Vždy, když si uvědomím, že do kompletního scanu mi zbývá něco přes čtyři roky, si musím loknout ginu. No co, prožil jsem hezký život a byla v něm spousta zajímavého a překvapivého. Každý provaz má svůj konec.