Šel jsem pomalu na pláž. Bylo už po deváté a sluníčko pěkně pálilo, takže jsem se potil, aniž bych to musel brát poklusem. Na dřevěném mostku pro pěší, který se vine přes Stuartské rameno řeky McLeayské a kde je zakázáno rybařit, už stálo pár turistů-rybářů, pruty pevně v rukách, a rybařilo. Podběráky a tašky s návnadou si opřeli o sloupy s cedulemi zákazu. Slušně mě pozdravili a já jsem se na chvíli zastavil, abych se zeptal, jak to jde. Jde to fajn, odpovídali, ale ještě jsme nic nechytili. Ujistil jsem je, že ten pocit dobře znám, a šel dál. Na pláži byl jen jeden turista. Věděl jsem, že tam bude, protože po včerejším dešti vedly stezkou k pláži jen jeho stopy. Byly doby, kdy jsem ze stop vyčetl mnohem více než dneska, ale to jsem ještě míval mladé oči. Také jsem to trénoval. Povětšině na svých stopách, což je poučné nejvíce, protože když se vracíte po svých stopách, tak víte kde a co jste dělal, a ve svých závěrech se nemůžete mýlit.

Turista seděl po krk ve vodě a houpal se na přicházejících vlnách. Šel jsem sto metrů od něj na jih, abych nerušil a vlezl do vody také. Byla krásně chladivá a vlny slušně houpaly, takže jsem si musel dávat pozor, aby mě nezhouply dál na volné moře, kde bych už nestačil. Občas vlny vytvořily nebezpečný spodní proud, který mě táhl na otevřené moře, ale držel jsem se, kde jsem stačil, a tak se to dalo ustát. Turista dělal to samé na stejné úrovni jako já, takže jsem nabyl dojmu, že to je zkušený borec, který to tu zná, nebo nezkušenec, který se bojí. Kdysi bych to z jeho stop možná vyčetl. Stopování je taková detektivní hra, z které se vyvinuly všechny pozdější disciplíny od archeologie až po soudní lékařství (forensic). Jako samostatná disciplína se skládá vlastně jen ze dvou předmětů. Prvním je umění dívat se kolem sebe, zkrátka umět pozorovat a nic nepřehlížet, a druhým je dedukce, která se vylepšuje neustálou praxí v řešení problémů. A vtom mě to napadlo!

Vše, co se kdy přihodilo na této planetě, je někde zaznamenáno, zkrátka zanechalo stopy své činnosti v terénu, ať už v přírodě, v našich genech, ve hvězdách, v letokruzích stromů, v zamrzlém sněhu obou pólů, v pohybu galaxií a letu světla ... jen vědět, jak to vyčíst! Vše, co se stane, totiž zanechává stopy, které sice blednou s časem, ale je možné je vypozorovat nebo i jen vydedukovat, protože to, co se stalo, muselo ovlivnit i to, co přišlo potom, ba i to, jak to přišlo. Takže jestli Pámbu stořil tento svět, musela jeho práce zanechat neklamné stopy boží činnosti. Dal by se tedy Bůh vystopovat? Předpokládám, že dal(!), protože stopy tvorby jsou všude kolem nás vidět. Otázkou ovšem zůstává, zda je zanechal Bůh – Stvořitel nebo jen Stvořitelka - Náhoda.

Vezměme v potaz nejprve Náhodu. Zcela z ničeho a jen tak, dojde k Velkému třesku a Vesmír se začne plnit hmotou a antihmotou. Ano, prosím, je to správně a v duálním světě ani jinak nelze, vše má svou druhou stranu neboli protipól. Hmota s antihmotou se ničí (anihiluje) v poměru jedna k jedné. Jenže hmoty je o pár "tisícin" více, a tak v našem prostoru přebyde a vytvoří vše, co ve Vesmíru existuje. Aby se mohl život vyvinout k tomu stupni, jak jej známe my, musí nejprve první vlna hvězd vybuchnout v obrovských explozích supernov, které rozpráší do Vesmíru nově utvořené prvky v nukleárních reakcích prvních hvězd. Prvky jako železo, uhlík a kyslík, bez nichž by život nebyl možný. Vytvoří se druhá generace sluncí, mezi nimi i to naše se svou sluneční soustavou. Planeta, která nakonec vytvoří podmínky vhodné k životu, nesmí být slunci moc blízko, ale ani příliš daleko a ještě musí dostat tu správnou rotaci a vytvořit si měsíc, který na ni bude v noci odrážet sluneční paprsky, aby každou noc nezamrzla. Mrtvá hmota se na planetě musí začít organizovat tak, že tvoří stále komplikovanější sloučeniny, až..... Pak, dosud nevíme jak, vzniknou první bakterie z organických molekul, které se vytvořily radioaktivním zářením slunce do atmosferické a blátivé polévky Země. Odtud se vyvíjí život, který se stále organizuje ve složitější a složitější formy a který směřuje až k pánům tvorstva, za něž bychom se rádi považovali my. Ale jak ta jiskra přeskočila z organických molekul k prvním živým formám pořád ještě nevíme. I kdybychom však věděli, nic to nemění na tom, že tu nejprve byla posloupnost akcí a reakcí, které připravily vhodnou půdu pro život.

Na té cestě se toho událo tolik, že je téměř nemožné si nevšimnout, že věci měly posloupnost dobře připravené akce. Je třeba podotknout, že na té dlouhé cestě vývinu stačilo jen jedno jediné zaváhání, nenaplnění a my jsme tu dneska nebyli, abychom se o tom mohli dohadovat. Pravděpodobnost, že to vše se stalo zcela náhodou, je tak málo pravděpodobná, že by to byl skutečně zázrak, kdyby to nebyl zázrak. Zkrátka matematická pravděpodobnost, že život a Vesmír vznikly zcela náhodou bez nadpřirozeného přičinění, je mnohem menší než tvrdit pravý opak. Pravý opak totiž všechny náhody anuluje. Což, třeba podotknout, ještě neznamená, že tomu tak skutečně bylo nebo že to dokazuje existenci boží. Nikoli, ale přibližuje ji to mnohem více než tvrzení, že Bůh neexistuje, protože ho nelze dokázat.

Tohle všechno mě napadlo, když jsem se houpal na vlnách oslněn krásou světa a moře obzvlášť, vždyť stačilo, aby Pámbu zapoměl udělat zákon, že sůl se nesmí odpařovat zároveň s vodou, a život by neexistoval a těch záporných možností je do nekonečna, ale ani jediná z nich nevyšla.

Vědci na tuto záludnou matematickou pravděpodobnost odpovídají záludností svojí. Když Pámbu vývinu světa pomohl, jak jinak by se vyvinul, kdyby to neudělal? Na což nelze odpovědět, protože bychom museli měnit fyzikální zákony, aby to šlo. To nelze. Žijeme nejen ve fyzikou, ale i filozofií přesně vymezených hranicích. Tmavý – světlý. Dobrý – zlý. Hmota – antihmota. Existence – neexistence .. Počkat, tak to ne! Neexistence, tedy nic, není opakem něčeho. Nic je nic. Opakem existence je existence jiná, antiexistenční, jako tomu je třeba s hmotou a antihmotou, ale jsoucí. Tudy vedou stopy...

Vylezl jsem z vody a turista o sto metrů výše udělal totéž. Krindapána, jestli to nejsem antijá? Obával jsem se zbytečně. Byl to Hač, lokální kluk, kterého jsem znal z hospody. Jak bych chtěl vystopovat Boha, když nepoznám ani lokálního kluka, s kterým vysedávám denně v hospodě? Asi si budu muset hlídat nejen ty vlny, které by mě mohly vytáhnout na volné moře, ale i ty ve svém půllitru....