Ondřej Havelka zavedl televizní diváky nedávno do jednoho zámku v jižních Čechách, v městečku proslulém svým kancionálem, který zůstal po armádě prázdný – troskám budov v jinak krásném parku se tvůrci povětšinou milosrdně vyhnuli. Jsou tomu ale jen dvě desetiletí, co tam ještě čile bujel vojenský život, nebo řekněme spíš rovnou zelené živoření. Za vysokou zdí automobilového parku byly v obrovských garážích uschovány rakety Varšavské smlouvy sovětské provenience, o nichž se nahlas neodvážili promluvit ani sami mezi sebou ti, kdož zde trávili svoje povinná léta, prý ve službách vlasti. Asfaltové cestičky v parku spojovaly panelové plochy buzerplaců, před kterými stály nízké likusové baráky plné smradu, skříněk, železných postelí a - lidského zvířectví, kdo by si to nepamatoval. Tomu všemu vévodil krásný barokní zámek, sídlo štábu. Tam seděli soudruzi, jejichž povolání bylo sice odvozeno od slova důstojnost, avšak zde to sotva kdo respektoval. Poněkud stranou zůstávala už tehdy otlučená budova kuchyně s jídelnou, kde svůj rok na vojně trávil i imaginární protagonista tohoto příběhu…
Bylo ještě všude ticho, když se špagát NPS Ondřej probudil; za deset minut vypukával v tuto hodinu pravidelně budíček, avšak dnes bude později - je Štědrý den a rozcvička se nekoná. Vypěstoval si nicméně dávno návyk vstávat tak, aby už, když se všude na barácích brutálně rozeřvávaly píšťalky, prchal tiše kolem nich do kuchyně, kde příští čas do snídaně dospával pokaždé v křesle, zamčen ve svojí miniaturní kanceláři. Neprojevoval takovou neuvědomělost koneckonců sám – společně s ním dohlížel vždycky svědomitě na přípravu snídaně i mazák Knedlík, hlavní kuchař. Ten lehával v příručním skladu potravin na z domova přivezené ovčí kožešině. Bažantu pisateli nezbývalo než poctivě cvičívat; supermazák skladník Olda zůstával špagátovým očím jako vždy nezvěstný. Jídlo chystával mladý kuchař se směnou.
Ze zvyku šoural se ještě za tmy sněhem mezi mlčícími baráky Ondřej do svého krytu. Ten byl v zadním traktu kuchyňské budovy: místnůstka s olbřímím trezorem (utajen tu byl i jídelníček, neboť žádný papír s hlavičkou „Srmo“ přece jiný být nemohl…) a s kobercem chytře rozpůleným uprostřed místnosti, aby se pod něj (po celé roční generace špagátů) efektivně dalo zametat. Pospal hodinku, nabral si snídani, vytáhl bagr a s talířem gulášoví polévky usedl ke svému stolu. Ze zásuvky vytáhl knihu o protifašistickém boji jakéhosi soudruha generála z NDR, kterou tam nevděčně zanechal jeho předchůdce ve funkci; podle toho, jak tu staří na něj nadávali, ji nejspíš dostal za nemalé zásluhy u soudruha kapitána – o tom bude ale ještě řeč…
Čtoucího (jinak se totiž ani najíst neuměl) přistihl takto náčelníka proviantní služby, inženýra-odvedence Ondřeje, soudruh major ZVP: „Ho, čo robítě, čo to tuná čítatě!??“ – špagát ukázal mu obálku knihy a soudruh major chmurně smlčel, neboť dobře poznal dárek, který bývalému svému oblíbenci věnoval tenkrát před nastoupenou jednotkou, dokonce i s bojovým praporem v pozadí; tady u tohohle je ale všechno marné, trpce si zasloužilý politický pracovník uvědomil – „Súdruhu čatári, ako vidíte otázku vianoc?“ – „Myslíte, soudruhu majore, takříkajíc politicky?“ – „Ho, nu áno, veď, hej –“
„Vánoce jsou, abych tak stručně řekl, cennou příležitostí ke kontemplativnímu zamyšlení se nad otázkou míru - a potažmo tedy i války, jak věděl už soudruh Dostojevský, ergo vojny a nakonec vojenské služby samé – proč tu jsme? Co tu děláme? Quo vadis? Ano, soudruhu majore, je to tak – stále totiž platí dialektika - jak předznamenal už soudruh Hegel, společně se soudruhem Hérakleitem – ještě před nimi to ale samozřejmě řekl soudruh Marx, jak by tomu mohlo také být jinak, že, hmmm, a tak věčný boj protikladných principů je stejně nevyhnutelný jako trvání samo; koneckonců na to dávno přišli už i soudruzi ve Lhase, tak co. I v Pekingu prý už o tom věděli. Proto si myslím, že nejlíp to politicky vyřešil tady ten soudruh generál – naplnil slova soudruha Lenina: učit se, učit se, učit se – on se poučil velice dobře…“
„Ho, hoho,“ znejistěla plovoucí očka, rudě svědčící o tom, že soudruh zástupce pro věci politické uctil Štědrý den už ráno ve svojí kanceláři. „Ho, máte pravdu, súdruh čatár – študujte, abyste mohli robiť-“ a mimovolně složil do klína mohutné bílé ruce. „A sundajte to nemravné drevo!“ Špagát poslušně, už asi popáté, vzal se zdi prkénko s kadícím Švejkem a schoval je do šuplíku.
Po politické kontrole, po snídani, seděl Ondřej u svého stolu a na kalkulačce propočítával stravní náležitosti. Do kanceláře vstoupil soudruh kapitán ZT – „jak jsi zorganizoval stromeček do jídelny?“ zaútočil ihned ode dveří, a tak špagát už věděl, že jeho přímý nadřízený se něčím trápí. Jako před dvěma dny – záhy po večerce vtrhnul tehdy do kasáren v pro něj tak degradujícím civilu, hospodou čpějící, a rovnou do kuchyně: „Máte tam hned přijít,“ oznamovala soucitně služba na baráku špagátovi a jeho hlavnímu kuchaři. Kuchyňský personál stál už nastoupen jak skupina menševiků před popravou a mezi nimi chodil sem a tam nasupený soudruh kapitán – ten civil mu věru zjevně neseděl. „Podívejte se na ten bordel!“ vyštěkl na ty dva a když oni jen moudře smlčeli, obrátil se k ostatním: „Podívejte se na tu podlahu!“ a ukázal na vlastní mokré šlápoty na vzorně vydrhnutých kachličkách. „To jsou ale přece vaše vlastní stopy, soudruhu kapitáne,“ odbojně se ozval jeden z příslušníků denní směny. Situace se tím nečekaně vyřešila – zatímco ostatní přežili bouři s košťaty v rukou, spravedlivý adept na generální úklid záchodu, kde soudruh kapitán tolik rád s novinami pobýval, byl nalezen... – nebuď dobrák!, vyhrožovával soudruh kapitán…
Ondřej tedy už věděl, že věčně vzteklý zástupce pro týl nemá zrovna své dny, a teď ještě jakýsi stromeček – koho by to napadlo? „Ty jsi úplně nezpůsobilý - to jsou ty kancelářské krysy!“ zaúpěl coby pravověrný vyznavač teorie o třídním boji soudruh kapitán. „Za zámkem jsou stromky, tak tam běž nějaký vybrat.“ Špagát oblékal plášť a přitom ještě hlásil: „Soudruh major Bělásek mi přikázal toho Švejka sundat-“ – „Tak ho tam běž zas´ dát – “ Soudruhu ZT nostalgicky zablýskala očička - od řezníka na ekonomického náměstka útvaru táhl to přece po celou dobu právě s tímto „drevom“, když tu za tímhle stolem sám ještě blahé paměti sedával... (a tamten pitomec si na frčku vyšplhal ne přes dílo, ale přes politiku, ho -).
Stromeček, který NPS u zámku jako poslední osamělý objevil, se soudruhu kapitánovi nelíbil: „Takový žebrák k nám do kuchyně? Běž k pétépákům a vyměň jim ho!“ Dobře věděl, že tím špagáta posílá do arény, kde by jej za časů římských čekali lvi. Ondřej znal samozřejmě slavný Švandrlíkův román z x-tých xeroxových kopií, avšak této pracovní četě naopak všichni záviděli běžnou zednickou práci, zatímco sami dělali od rána do večera jen opičky na buzeráku, pokud zrovna od rána do večera necídili hrozebnou techniku, prý odvratnou pěst agresivním imperialistickým choutkám, potažmo nevedli nebohou kuchyň soudruha kapitána. Zdejší černí baroni byli šťastlivci s relativně civilním, volným údělem ptáka, co může zpívat na větvích, vysoko nad tchoři, byť s nimi ve voliéře. Sídlili v podzemí zámku, který po celý rok svědomitě opravovali, vedle nejspíš i nejednoho domku, chaty či garáže nejednoho soudruha důstojníka. Se sokratovskou odevzdaností sestoupil Ondřej dolů a mazákům oznámil, pro co ho soudruh kapitán poslal. Na nejbližším bydle ležící drn chtěl sice špagáta, kterého nejspíš považoval za cosi s vojáky z povolání stejnorodého, takříkajíc gumenného, odpovídajícím způsobem ihned ztrestat, avšak předák pétépáků, co vypadal jak Mirek Dušín, subtilního intelektuála naštěstí pohotově zachránil: „Stromek ti, špagi, nedáme, ale za Ivošem s tebou zajdu sám.“
A šli. Soudruh kapitán, ve svojí-Ondřejově kanceláři netrpělivě na svůj stromeček vyčkávaje, zažil další šok: nejprve viděl otevírající se dveře, pak znovu onoho nebohého jehličnatého invalidu, a nakonec stoického Ondřeje – „Co jsem ti říkal?!?“ zaječel, ale to už do místnosti vstoupil i příslušník jeho vlastní třídy, jak měl soudruh kapitán nejspíš zato: „Ten stromek vám, soudruhu kapitáne, nemůžeme dát, už ho máme nazdobený.“ Zástupce pro týl se nezvykle odmlčel; Ondřej vychutnával zadostiučinění. Tímto mu byl kapitán nebezpečný – že nebyl až tak blbý jako většina kolegů. „No dobře,“ mnohovýznamně pétépákovi přislíbil, a poslal špagáta do jídelny stromeček nainstalovat.
Když tam pak sám přišel dílo svého nepraktického podřízeného (ty sis nevybral mě, já jsem si nevybral tebe) zkontrolovat, byl podle jeho očekávání ještě naštvanější: „Potřebujeme nějaké ozdoby. Zavolej na barák Šúchovi, dostal z domova kolekci, ať nám ji půjčí.“ Špagát vykonal a nešťastný vojín už tu za deset minut odevzdával dárek od rodičů. „Neboj se, pak ti to zase vrátíme,“ utěšoval ho soudruh kapitán, ale vojín se raději klidil zpátky na barák, kde byl dnes alespoň klid. Špagát na tom byl hůř, neboť to tu měl do večera. Dostrojil stromeček a právě včas se odebral ke svému místu u obrovského hrnce polévky za výdejním pultem – vojáci vtrhli do jídelny a začalo se s výdejem oběda. Teď v zimě se polévka vydávala dobře – nebylo ani třeba lovit naběračkou mezi plovoucími mouchami, jak tomu bývalo v létě. Ze svého staviště špagát přitom bezmocně sledoval, jak každý, kdo šel kolem stromku, z něj něco sebral a vstrčil do kapsy. Brzy zůstalo tam už jen pár šňůrek a cárů staniolu...
Po obědě očistil špagát stromek od zbytků Šúchovy výslužky a společně s bažantem zapisovatelem odebral se sestavovat balíčky na večer. To byl soudruh kapitán zrovna naštěstí doma u svojí druhé rodiny (tou první mu byla armáda), a tak mohli pracovat v klidu. Skončili, právě když už se z útrob kuchyně začala linout smažená rybí vůně. Konečně měl špagát čas naložit si jako ráno na talíř a opět rozevřít knihu o soudruhu generálovi z NDR, jejíž četba zůstávala mu zvláštní perverzí. Neliboval si však dlouho – „Tady je ale bordel! A co ten stromek? Kde je cukroví? To´s ho nemohl postavit někam, kde by ho neobrali? – no, dělej, dělej, najez se - a pojď organizovat, večer se blíží!“ Ani nevychutnal už pořádně moudrosti soudruha generála – Ondřej odšoupl nakonec talíř a šel do jídelny s ostatními tahat stoly.
Slavnostní večeře vypukla v šest hodin. V čele seděl velitel útvaru se svými zástupci – zatímco ten pro věci výzbrojní byl jako vždy neviditelný, hlava soudruha ZVP už teď připomínala vařenou vepřovou. Špagátův drahý soudruh kapitán nepřestával v tuku utopenýma očkama šmejdit po prostoru, neděje-li se někde něco, co by bylo v rozporu se Základními řády, takříkajíc Zákl.ř.. Mezi svátečně vyuniformovanými vojáky z povolání se dobře vyjímal i poručík zvaný Mektoš, na němž vždycky Ondřeje zajímalo, že křížovky luští v maďarštině. „Čo je to kázeň?“ bývala jeho obvyklá otázka, když coby dozorčí útvaru vypouštěl vojáky na vycházku. „Kázeň je uvědomělé dodržování …“ atd. musel nebožák spustit, jinak nešel nikam. Dnes se Mektoš tvářil obzvláště spokojeně – nejen že mu tu mazáci nepomektávali za zády, ale navíc se v této sváteční náladě zapomnělo už i na to, jak na služebně zničil kamna, když se je marně snažil opravit. To soudruh X, náčelník spisovny, jehož jméno nemůžeme tu prozradit, neboť je dodnes tajné, se i tady tvářil jako vždy přísně – ne nadarmo ho z nešťastného pošťáka (ó, jinotajný ty vojenský slovníku!) na vyššího důstojníka povýšil sám soudruh ministr Václavík, který ještě nevěděl, co ho za tři roky čeká...
„Co je to tu za bordel?“ musel pak ještě (jak vidíme) nepostradatelný soudruh ZT v zákulisí kuchyně řešit jeden vánoční balíček, který při výdeji pochyběl. Jako naschvál, dárek armády postrádal jeden zasloužilý funkcionář útvarového SSM, který vynikal tím, že vojáky z povolání vždy ihned informoval nejen o tom, co se stalo, ale i co se nestalo. „To je v pořádku, soudruhu kapitáne,“ řekl Ondřej a odevzdal svazákovi výslužku vlastní. Úklid jídelny a kuchyně trval pak málem až do doby, kdy obvykle bývala už večerka. Nutno říci, že soudruh kapitán svědomitě na vše do poslední chvíle dohlížel, a tak Štědrý den v Bitevnici zůstal i toho roku v análech onoho slavného vojenského útvaru zapsán coby příkladný. Když už i on mohl odejít ke druhé rodině, zmožen vrátil se na barák konečně i Ondřej.
Na posteli očekávalo ho neočekávané překvapení od zaměstnavatele – balíček obsahoval tři knihy a xerokopii tohoto dopisu s podpisy soudruha ředitele, soudružky předsedkyně ROH, soudruha předsedy CZV KSČ a soudruha předsedy ZO SSM: „Vážený soudruhu. V současné době vykonáváte tu nejčestnější vlasteneckou povinnost, podílíte se na obraně našeho socialistického zřízení. V našem podniku si této Vaší vojenské služby velmi vážíme, a proto Vám pro zpříjemnění Vašich volných chvil posíláme tento dárek. Přejeme Vám, soudruhu, všechno nejlepší v Novém roce.“ Ondřej vzal první titul do ruky: Atomové ponorky vyplouvají, autor sovětský. Vynálezci Damoklova meče – to je o zlých imperialistech, zjistil vzápětí. A třetí cosi o leninismu – „ó, díky, soudruzi,“ dojatě Ondřej zašeptal, knihy letí do koše a špagát znaveně padá na své bydlo…
Dobrou noc, špagáte Ondřeji! Ty to ještě nevíš, ale za pár let se probudíš na Západě – zelené gumy i se svojí Varšavskou smlouvou budou už v pekle a naše země v NATO. Kluci už nebudou muset na vojnu, obstarají to za ně profesionálové - a bude to mít smysl. Napadlo by tě o tom teď, 24.12.1986, vůbec třeba jen snít?