Jedeme na kole. On první, neoblomný klid. Já, neklid, za ním, oblomná, bohužel, oblomná. Přes velkou světelnou křižovatku mě protahuje suverénně, hrdě z bicyklu neslézám. Sama bych už zbaběle lozila pěšky po přechodech. Dnes ne, frajerka v závěsu. A tak už je tomu…..no, mno,….mnoho let.

Počasí přeje dobrý den, všichni rozumní tvorové spěchají na koupaliště. I my, manželé. Ale přeci se nebudeme rvát hlavami na hlavy do snobského Aquaparku. Pohrdáme davem, raději si vybíráme starou vodní nádrž, k níž kdosi přistrčil dvě skluzavky, napustil do ní hodně studenou vodu a elektrárenské komíny decentně zakryl houfem stromů. Za pouhou dvacku vstup.

„Proč sis nevzal plavky rovnou na sebe? Chceš taky něco k jídlu?“ Nechtěl, ale stejně mu tu klobásu kupuju, zas by loudil a mně by nic nezbylo. Dvě klobásy, prosím. „To se nedá jíst, dyk je to plný tuku!“ – „A co bys chtěl od klobásy?“ – „Ta šlupka nejde rozkousat!“ – „Trhni si nohou, miláčku,“ neříkám s úsměvem.

„Há hi ho hohíííí,“ křičí děcko na vedlejší dece, ale sakra himl, mělo už by řádně artikulovat. Šacuju ho na takový na tři roky. Copak neumí jasně nahlásit, že chce do vody? Na skluzavce stojí dva pubertální páry. No jo, dívčicím je hej, ty ještě neví nic o celulitidě, se nedivím, že to chlapce tak bere, achjo, a jak bezbožně se šmajchlujou. Ať koukají zaplout do vody. Jenže voda je studenáááá. Trvá nám dosti dlouho než se osmělíme, to není jen tak, teplotní šok bychom mohli šeredně odskákat. Nakonec se noříme. Krása.

Ležíme na starých ručnících, drží mě klidně za ruku. Dívám se nad sebe na nebeské melodrama. Mraky se páří a zas idiotsky rozcházejí. „Koukej támhle na tu frontu,“ ukazuje mi, „z toho by mohla bejt pěkná bouřka.“ Už bych táhla zas domů, jenže jemu se nechce. Usadil se. „Já si tu dvacku chci užít!“ argumentuje přesvědčivě. „Ty, kdyby lítaly hromy blesky, tak si tu dvacku užiješ, viď,“ chechtám se svému osudu. „Víš, jak uhodilo do toho chlápka z Varů, nebo odkaď vlastně byl. Normálka ležel na koupališti na dece, nijak netrčel, kolem postávala fůra lidí, určitě tam bylo spousta jiných, vyšších cílů, ale zrovna do něj uhodilo, když ležel na dece. Jak je to vůbec možný?“ zkouším jej. Má na to vzdělání, fyzik, ať se ukáže. „Prostě statistická náhoda, no,“ kličkuje a sadisticky přihazuje: „V Pesvicích, tam zas prej blesk zasáhl nějakýho fotbalistu. Najednou z ničeho nic. Celý mužstvo to prej pokácelo.“ – „To musel snad bejt kulovej blesk, ne?“ nenechám se opíjet rohlíkem.„Hele, ale já bych na tu statistickou náhodu nečekala. Já bych to radši pojistila včasným únikem.“ Há hi hohůůů.

Gutta cavat lapidem. Kapka nahlodává kámen. Jedeme, Ovidie. Nebouří se, přesto i proto jedeme. Jinou cestou. Muži vždy hledají jiné cesty. Následuji toho svého. Dobře, první pokus skončil ve výsměšné stráni. Využívám jeho slabosti, abych se na to mohla vymočit. Další cestu již zvládá bez chyby. Míjíme modré zvonky, růžové mydlice, žluté komonice, míjíme ve městě skatepark. „Hele, náš Daňa!“ Celí naměkko a v utajení hledíme na svého zarputilého puberťáka, jenž odmítl trávit svůj drahocenný čas s rodiči a zíráme, kterak na svém freestylovém kole skáče na rampě a s přehledem vždy vykrouží elegantní otočky. „Docela mu to už jde,“ praví dojatý otec, aniž by syn tušil a viděl a věděl. Normálně ho nepochválí.

Normálně MĚ nepochválí. A tak je tomu už no…mno,… mnoho let. Nic v tom parnu neříkám, statistiko v neklidu milovaná.