"Čím posloužím, paní Dvořáková?" zeptala se Marie s automatickým, profesionálním úsměvem, který Dvořákovou rozhodně nemohl obměkčit. Stála před pultem venkovského konzumu jako vždycky podmračená, nepřístupná a podezíravá. Přestála nemoc, po které zůstala rozmrzelost: někdy bolí udělat krok, natož došourat se do konzumu. Život dostal jinou barvu. Tmavší.
Marii odpověděla, jak jen to šlo úsečně. "Chleba. Dvě veky."
Marie zná Dvořákovou už pěkných pár roků. Kloudného slova z ní člověk nedostane, věčně je nespokojená, kyselá taková... S přáním, aby měla Dvořáková nakoupeno co nejdřív, popadla Marie chléb a chlebíčkové veky. "A co ještě, paní Dvořáková?"
Místo odpovědi sklouzla Dvořáková očima k chlebu, ohmatala jej a nesmlouvavě přikázala: "Dej mi jinej! Je připálenej! Mně vždycky podstrčíš, co máš nejhoršího!"
Už to začíná! Marie obrátila oči v sloup. "Pa-nííí Dvo-řá-kovááá!" protáhla znervózněle.
"Nic mi nepovídej! Je připálenej!"
Marie nemá na dohady čas; vyměnila chléb a podle přání kupila na pult zboží: máslo, rozinky, kyselé okurky, víno, všechno na vánoční svátky.
"A ještě kaviár!" zavelela Dvořáková, když složila lístek s výčtem nákupu.
Sotva přibyla na pultě sklenka, Dvořáková ji uchopila a nedůvěřivě otočila v dlani. "Tohle že je ka-vi-áár?!"
"Co by to bylo?"
"Vždyť je zkaženej!"
"Proč by měl být zkažený? Nic mu není. Dovezli ho v pondělí."
"Je černej. Vloni byl přece úplně červenej!"
"Není zkažený, paní Dvořáková. Je to prostě černý kaviár..."
"Jak může bejt kaviár černej? Holka!"
"Je z jesetera, kdežto červený byl z lososa."
"To je mi jedno, z čeho je! Chci zase červenej."

Zástup lidí za Dvořákovou se rozhýbal. Někdo se zasmál, někdo nervózně přešlápnul a zakabonil tvář.

"Červený je vyprodaný," oznámila Marie.
Do Dvořákové jako když píchneš. "Vyprodaný! Vyprodaný! Jak to že vyprodaný? Máš ho pod pultem, co? Jenom pro někoho!" vychrlila ze sebe a hněvem se až třásla.
Marie se bránila: "Co to povídáte za nesmysly! Červený došel...," ale to už jí selhal hlas.

V zástupu se prodavačky někdo zastal:
"Jako by to nebylo jedno. Červený - nebo černý! Co na tom?"
"Paní Dvořáková," neudržel se jiný. "Abychom tu nebyli přes vánoce..."
Dvořáková zaplatila pětisetkorunou. Než jí prodavačka vrátila nazpět, složila nákup do tašky. -

... V půl šesté zavřela Marie konzum. Zamkla, zametla podlahu, pořád myslela na Dvořákovou a rozčileně popotahovala. Nakonec spočítala tržbu. A právě když ukládala peníze do trezorku ve zdi, leknutí jí zamrazlo. Vždyť nemá pětisetkorunu! Vždyť jí chybí pětistovka, se kterou platila ta nemožná protiva Dvořáková!
Nohy jí podlomila slabost. Pět set korun! Teď před vánoci! Kristepane, kam se jenom poděly?! Vrátila jsem někomu pětistovku místo padesátikoruny? Do kasy přece nikdo nemůže... Na podlaze taky není... Marie se rozplakala. Dnešek se jí vůbec, ale vůbec nepovedl.
Zdeptaná se navlékla do zimníku. Pozhasínala světla a vyšla před konzum. Zamkla. Stáhla roletu.
A tu jako by se k ní někdo přibližoval. Polekaně se ohlédla.
Tři čtyři kroky od ní stojí Dvořáková.
"To jste vy?"
"Já," přitakala stařena.
Marie by užuž vyrazila k domovu, do něhož se teď tak trochu bála, když tu Dvořáková podivně tenkým hlasem šeptla: "Maruš?"
"Ano?"
"Tumáš," natáhla Dvořáková kostnatou ruku, v níž svírala petisetkorunu. "Vypadla ti pod můj chleba. Já jsem měla vztek kvůli tomu kaviáru."
"Kristepane," vydechla Marie.
"Neměla bych žádný vánoce," sklonila Dvořáková hlavu a temno jejího nemocného života protrhl svit.
"To je ale dárek. Ještě nikdy jsem takový nedostala. Děkuju, paní Dvořáková. Děkuju. Šťastné a veselé." Marie přitiskla ruku s bankovkou k prsům. Srdce jí bušilo jenjen se rozskočit. Vzrušením zavřela oči: Má lidi tak ráda!

(z cyklu Oblázky u brodu)