Jednou jsme se s kamarádem dívali na diáčky přes kukátko; dostal je od Ježíška. Obrázky byly z celého světa. Kukátko nám dovolilo nahlédnout do všech koutů této krásné planety. Byla tam vzdálená města, džungle, zvířata v temné Africe. Také však zajímavě vypadající lidé a jejich obydlí; někdy chrámy, někdy chatrče. Ty Vánoce byly posledními Vánocemi před únorovým dnem, kdy bylo pro děti i dospělé rozhodnuto, že všechno dobré a hodné zhlédnutí je jenom na Východě, v tom ráji, kde vychází každé ráno za lesem místo sluníčka emblém se srpem a kladivem. Únor však byl ještě před námi a klukům bylo stále ještě dovoleno fantazírovat.
Už jsem na ty obrázky zapomněl, kromě jednoho. Byla na něm krásná horská louka plná květin, v pozadí bylo vidět horu se sněhovou čepicí a modré nebe. V popředí stála losí samice a ohlížela se dozadu. Měla za sebou ve vysoké trávě dvě mláďata. Kukátko dávalo záběru hloubku. Zdálo se mi, že kdybych udělal krok nebo dva, stál bych tam na louce s nimi. Losí máma by asi frkla a odvedla své děti stranou. Já bych vyběhl strání až na hřeben, abych uviděl, co je za ním.
Čekání mně vzalo pár let, ale už se vysněný okamžik blíží. Bezpečně svoji stráň poznám. Dětským snům se musí věřit. Nejen věřit, musí se za nimi jít. Nejdu, jedu. Jedu jako blázen. Policajti jsou shovívaví, je nás, snílků, nespočítaně. Pospícháme, abychom nebyli pozdě na schůzce se snem z Vánoc dávno, dávno odešlých. . .
Yellowstonský národní park. Velká tabule opakuje jméno, které bylo vytištěno na okraji kamarádova starého diáčku. Není to jen moje losice s mláďaty, kdo žije v parku. Dělí se o pašu s bizony loudajícími se prérií jako duchové z romantického klukovského snu. Labutě důstojně plují po jezerech, která nikdy nezamrznou; horké lůno země jim to nedovolí, i když je krajina přikrytá sněhem a mráz ti nedá nadechnout. Vodopády se střemhlav vrhají do úzkých kaňonů lemovaných svícemi jedlí. Z kdejaké pukliny ve skále se kouří.Tu bublá blátivá louže a tam zas najednou s rámusem a syčením začne až k nebi stříkat horký gejzír. Tepající žíla matičky Země je tak blízko, že její záchvěvy cítíš, sotva přiložíš svou dlaň k jehličí spadlému ze smrku, který se zde jako zázrakem uchytil. Medvěd grizzly, i když ho nevidíš, tě straší svou přítomností. Nekonečné lesy kolem jsou mu posledním útulkem. Jeho černí bratranci, také však kojoti a lišky, se opatrně toulají nocí kolem ztichlých kempinků. Tu a tam zazní nocí smutná vlčí píseň. Ryby v potocích jsou pstruzi. Někteří se už ani neobtěžují sbíráním drobných jepic. Čekají trpělivě v tůni pod podemletým břehem, až si bláhová myš nebo drobná zemní veverka vyjde zaplavat. Nebožáček zmizí v divoké vlně zanechané na hladině tečkovaným torpédem.
„Je to moje šestá sezóna,“ usmívá se na mě starší paní za pultem.„Manžel ještě spí. Prodává v obchodě u vodopádů, otvírají až v deset.“ Dolévá mi kafe. Šunku se dvěma vajíčky už jsem sprášil. Vedle sedí nějaký chlápek v teplákové soupravě a čte noviny. Podle obrázku na zadní straně poznávám, že jsou včerejší. Jak by tu taky mohly být čerstvé noviny. Je půl sedmé ráno. A vůbec! Všecky mizérie světa zůstaly před branou do Parku. Týrání je tu zakázáno. Venku jsou jenom fanatici na východ slunce nebo rybáři. Patřím k těm druhým. Počítám k rybaření už i to kafe v restauraci a povídání s paní za pultem.
„Vždycky se na léto v parku s manželem těšíme,“ říká. Rád jí věřím.
„Žijeme v Clevelandu. Naše dcera bydlí kousek od nás.“
„Jak to, že jste tady?“ ptám se.
„Park,“ říká. „Máme rádi Park. Už před důchodem jsme si řekli, že se sem budeme na sezonu vracet.“ Chce mně dolít šálek potřetí, poděkuju. Třásly by se mi ruce při navazování mušek. Paní mi přeje hezký den a já jí též. Ryby v řece si připravují anglicko-valašské slovníky. Rád si s rybami povídám. Neptají se, jaký to mám přízvuk. Nebojí se mě však. Ty, které ošidím, pustím.
Když jsem vystoupil na hřeben, otevřelo se pode mnou malé údolí, dole tekl potok. Stráň byla skoro holá, jen sem tam skupina borovic. Bylo mi líto květin, na které na cestě k potoku šlápnu. Vydal jsem se dolů; voda a pstruzi v ní mě přitahovali jako magnet. Ani mě moc nepřekvapilo, když jsem za chumáčem vrbového proutí uviděl losí samici. Dvě mláďata si v trávě vykračovala pomaličku za ní.