Ať už se jednomu zdá, že zestárnul moc rychle nebo snad pomalu, jen šťastlivci se dožijí toho, že o tom mohou vůbec uvažovat. Na to by jeden neměl zapomínat. I když teda, chtít aby jeden ve stáří na něco nezapomínal, je dosti nerealistické. Přesto si dovolím tvrdit, že já na to nezapomínám a jsem šťasten, že jsem starý! Já byl vždycky rád, že jsem tím, čím jsem v té které době byl.

Ne snad, že bych viděl vždy jen výhody toho kterého stavu či doby, v které jsem žil, ale uvědomoval jsem si, a to vždy, že život je krásný a že mám zatraceně velké štěstí, že jej prožívám, jak jej zrovna prožívám. Jako svobodný kluk dost divoce i dobrodružně a jako otec rodiny zase v poklidu, i když v činorodém ruchu, kdy jsem někdy mezi prací a službou našim třem ratolestem (o manželce ani nemluvě) neměl ani čas se pořádně vyspat. Přesto jsem měl rád, když mě naše děti každé ráno o víkendu budily brzo, vlezly nám do postele a já jim musel číst pohádky nebo se s nima jen muchlovat. Už tenkrát jsem věděl, že to jednou pomine a že si toho musím užívat, dokud to je k mání. A pak to přestalo, děti odrostly a my se s manželkou odstěhovali do buše mezi domorodce a prožili tam zase jinou dobu, jiné radosti i zkušenosti a pomalu nás dohonilo stáří. Trochu jsme přibrali, mně zbělely vlasy a odebrali jsme se na "zasloužený odpočinek". Ten sice není úplný, protože se musíme starat o byznys z kterého žijeme, ale člověk něco dělat musí, aby úplně nezpohodlněl. Můj kamarád Josef začal na stará kolena honit baby. Tak on na to byl vždycky, ale vždycky mu něco vadilo, nesedělo a jeho štěstí nebylo úplné.

"To víš," stěžoval si, "v mým věku, co můžu ulovit?"

A hned si sám odpovídal: "Velký kulový, nebo starou bábu!"

Štvalo ho, že musí nosit brejle a že zešedivěl. Já jsem ho utěšoval, že co bych za to dal, kdybych jenom zešedivěl místo abych zbělal, ale nepomáhalo to.

Pak mu snad někdo poradil a Josef si začal barvit vlasy krásně do tmava. Pořídil si zcela nový bělostný chrup, který mu visel na posledních dvou zubech, co měl, a nedal se vyndavat. V soláriu se opálil, ač věděl, že to je nebezpečné pro rakovinu kůže, ale bral to tak, že v našem věku než tě rakovina dožene, tak budem stejně už pod drnem...

Nakonec si nechal udělat laserovou operaci očí, kdy vám do jednoho oka zasadí čočku na čtení a do druhého na dálku. Za pár týdnů si to jeho mozek přebral, upravil se na nové vidění světa a Josef chodil i četl bez brýlí a začal nosit jen frajerské brýle proti slunci. A začal balit čím dál tím mladší ženský. Jestli je svým zevnějškem oklamal, nevím, ale Josef to s ženskejma vždycky uměl. A zase si stěžoval: "Člověče, ty mladý holky... musíš je furt někam brát, tancovat, platit a než ji dostanu do postole, tak jsem tak unavenej, že usnu ještě dřív, než se svlíkne... Jo a i když si zapícháš, tak se pak s ní nemáš o čem bavit! Ty mladý nány jsou úplně pitomý a nic neznaj, nevěděj..."

Já jsem ho varoval, aby už, proboha, žádné změny svého zevnějšku nedělal, že se tím dostává na zcela jiné smetiště a tam pobíhají kohouti v plné síle a ještě si ho spletou, že je mladej a blbej jako oni, a někdo mu rozbije ciferník a všechny ty tisíce dolarů, co do svého zevnějšku investoval, přijdou nazmar.

"Ty taky nic nechápeš," bránil se, "já si chci užít, dokud ještě můžu!"

To jsem chápal, jen jsem si myslel, že to trochu přehání a snaží se dohnat, co v životě zameškal, když byl ženatý.

Koupil si nové taneční boty, nádherné z krokodýlí kůže a přibelhal se druhého dne k nám na kafe v sandálech. Krokodýl se pomstil a udělal mu takové puchýře, že i on věděl, že si nejméně měsíc nezatancuje.

"Já vůl je měl rozšlápnout," bránil se, "nový boty musíš nejdříve dobře rozšlápnout. Pojď, půjdeme na procházku a ty mi je rozšlápneš. Neboj, bude to jen na chvíli. Jak tě začnou tlačit, tak se přezuješ do svejch, jo?"

Kupodivu mne jeho boty netlačily a vydržel jsem v nich přes polovinu vycházky a i pak jsem se přezul jen z opatrnosti, abych si náhodou neudělal puchýř jako on. Josef boty s láskou hladil a ohýbal, jak jsem se přezouval, a nadšeně vykládal, že jestli mu je ještě dvakrát, třikrát projdu, že by to zkusil v sobotu na parketu.

"Neboj, koupil jsem si umělou kůži a tou si puchýře polepím. Lékárník říkal, že neucítím žádnou bolest."

Bolest skutečně neucítil. Druhý den se Josefovi udělalo špatně a než pro něj přijela záchranka, tak zemřel.

Na pohřeb jsme nešli. Jeho syn nechtěl žádnou veřejnou akci a nechal otce zpopelnit v nám neznámý den. Na procházku se ženou jsem si obul Josefovy "krokodýlovky".

"Já vím, že je mrtvej," řekl jsem omluvně a trochu mi zadrhl hlas, "ale já mu slíbil, že mu je rozšlápnu. Teprve pak je pošleme jeho synovi...."

Často na Josefa myslím a vím, že jsme měli pravdu oba. Já se svým tichým obdivem k životu a on se svou vůlí si užít.