Roku 1040 kníže Břetislav I. zvítězil slavně v pohraničním lese nad římskoněmeckým králem Jindřichem, ale válka v následujícím roce se mu už nepovedla. Němci vtrhli ve třech proudech do nitra země a oblehli Pražský hrad. Kníže, kterého tehdy zradili předáci i biskup Šebíř, se musel před králem pokořit a stal se jeho spolehlivým spojencem.
Když Němci odtáhli a v zemi opět nastal klid, uvědomil si Břetislav, že hradby z klád, kamenů a hlíny k obraně nestačí, a rozkázal zbudovat kolem Pražského hradu vysokou zeď z kamenů a malty. Úsek nad potokem Brusnice svěřil svému nejstaršímu synu Spytihněvovi, tam však nastal problém – stavbě hradby stála v cestě pec, kterou používaly jeptišky z kláštera sv. Jiří. Muži si se situací nevěděli rady, ale Spytihněv se jejich rozpakům vychechtal a rozkázal pec shodit do potoka.
„Dneska si abatyše na teplých koláčích nepochutná,“ liboval si.
To už ale rozzlobená matka představená vyšla z kláštera a začala se knížecímu synu vzletnými slovy pošklebovat. Vykřikovala, že na oslavu takového hrdinského skutku by měly hlaholit zvony. Spytihněv nechtěl mít s otcem nepříjemnosti, a proto mlčel. Pomyslel si: „Toho budeš litovat, babizno.“
Po dvaceti letech pevné vlády Břetislav zemřel a Spytihněv se stal knížetem. Mezi knížecím palácem, kostelem sv. Víta a klášterem stál velký balvan, na který byl nový panovník slavnostně nastolen. Byla to velká událost, na kterou se dostavili všichni, kdo v Čechách něco znamenali – opati, správci hradů, předáci rodů, členové knížecí družiny, za nimi se pak tísnili obchodníci, řemeslníci a prostý lid.
„Krleš! Krleš!“ volali všichni, když biskup Šebíř uvedl Spytihněva na knížecí stolec.
Ten s uspokojením pohlížel z kamene na radující se dav. Po určité době jásání sláblo a tehdy nový vládce zvedl ruku a začal hovořit. Nejdříve pochválil zesnulého otce. Řekl, že jeho smrt je samozřejmě velmi smutná, ale snad nebude tak zle, protože nebožtík se s ním o všem radil. Teď bude kráčet v jeho šlépějích. Spytihněv dále slíbil, že bude přísný, ale spravedlivý, bude napravovat křivdy, ochraňovat sirotky a vdovy, nestrpí nepořádek a zahálku. Potom svým bratrům přidělil moravské úděly, jak bylo určeno již knížetem Břetislavem – olomoucký Vratislavovi, brněnský Konrádovi a znojemský Otovi. A pak zase mluvil dlouze o tom, že správný panovník musí být zbožný, statečný, moudrý, dobrotivý, ale hlavně spravedlivý.
A jak takhle Spytihněv hovořil, všiml si, že jeptišky s abatyší ho vůbec neposlouchají a dívají se tupě někam do dálky. Ukázal na představenou prstem a zvolal:
„Přistup blíže, babizno!“
Abatyše udělala pár kroků a kníže pokračoval:
„Nezapomněl jsem na tvé jedovaté řeči. Teď by měly na oslavu hlaholit zvony, protože tě vyhazuji ven z naší země. Táhni, čarodějnice!“
A rozkázal abatyši naložit na vůz a uhánět s ní za hranice. Všichni strnuli překvapením a mnozí si uvědomili, že v čele českého státu nyní stojí sebestředný a mstivý podivín.
Kněžna Jitka mu jeho čin vytýkala tak důrazně, že i ji vyhnal do ciziny. Brzo po matce přišli na řadu bratři, kterým kníže pro ztrátu důvěry odebral úděly a držel si je hezky při ruce. Konrád byl ustanoven správcem lesů a Ota správcem kuchyně. Vratislav, jehož starší bratr podezíral z úkladů již odmalička, uprchl urychleně do Uher a Spytihněv se mstil na jeho ženě. Uvěznil švagrovou na hradě Lštění a její žalářník se tak strachoval, aby mu neutekla, že si ji přivazoval na noc k noze.
S těmito ráznými vladařskými skutky byl Spytihněv velmi spokojen a být knížetem už mu připadalo málo. Poslal do Říma žádost o povýšení na krále a čekal netrpělivě na papežovu odpověď. Konečně se poselstvo vrátilo. Papež žádosti nevyhověl, ale zato poslal knížeti biskupský kožíšek a mitru. Spytihněv měl z dárku obrovskou radost. Okamžitě se do církevního šatu oblékl a poslal pro Šebíře.
„Co co co co …“ zalapal tlustý biskup po dechu.
„Jsme teď biskupové dva,“ pravil Spytihněv s úsměvem. „Já však musím ještě také vládnout.“
Papežův dar způsobil, že mladý panovník propadl náhle hluboké zbožnosti. Nevynechal jedinou bohoslužbu. Bedlivě sledoval všechny Šebířovy úkony před oltářem a okusoval si při tom nehty. Na modlitbách dlel velmi často, chodil mezi kanovníky a mnichy a neustále Šebířovi radil. Biskup z jeho proměny velkou radost neměl. A protože Spytihněv už dlouho nikoho nevyhnal, vypudil ze sázavského kláštera mnichy provozující tam slovanskou liturgii a nahradil je břevnovskými latiníky, jak by se to papeži určitě zamlouvalo.
Všiml si také, že do rotundy sv. Víta se mnoho křesťanů nevejde, a proto se rozhodl, že kostel přestaví na větší. Přivolal Šebíře a seznámil ho se svým záměrem. Tlustý biskup však žádné nadšení neprojevil, ve svém věku již vyhledával klid.
„Osle!“ rozhněval se kníže. „Když budeme mít velký hlavní kostel, povýší tě papež na arcibiskupa a mě na krále. Chápeš to, skopová hlavo? Bude tam pohřbený svatý Václav i svatý Vojtěch, také já sám si tam jednou za dlouhá léta lehnu.“
Okamžitě se pustil do díla. Svolal dělný lid a zahájil stavbu. Motal se po staveništi každý den a sledoval, zda kameníci, zedníci a tesaři řádně pracují.
V lednu uhodily kruté mrazy a stavebníci chtěli práci přerušit. Spytihněv jim to ale nedovolil, zdálo se mu, že bílé zdi rostou k nebi příliš pomalu. Rozhodl se, že své muže strhne k většímu výkonu osobním příkladem. Sám nosil kameny. Byla mu velká zima, ale když si uvědomil, co všechno museli svatí mučedníci vytrpět, nevšímal si toho.
„Dělat! Neflákat se!“ povzbuzoval.
Pracoval až do úplné tmy. Drkotal zuby a zimnice ho neopustila, ani když se v paláci přikryl třemi medvědími kožichy. Několik dní stonal a potom umřel. Jeho kostel pak dostavěl Vratislav.