Roku 1934 se mistrovství světa ve fotbale konalo v Itálii a diktátor Mussolini dělal všechno možné, aby jeho země turnaj vyhrála. Udělil italské občanství třem vynikajícím argentinským hráčům a o přípravu mužstva se živě zajímal. Vědělo se, že se svými odpůrci se Duce nemazlí, snad i proto rozhodčí domácím fotbalistům od začátku nadržovali mnohem víc, než bylo obvyklé.

Již ve čtvrtfinálovém zápase se Španělskem brutální hru Italů ignoroval Belgičan Baert tak moc, že v opakovaném utkání sedm pokopaných Španělů včetně brankáře Zamory nemohlo nastoupit. Také Švýcara Merceta surovosti domácích nevzrušovaly. Nevadilo mu, že hned na začátku jednoho protihráče vyřadili šlapákem a branku dali po faulu na brankáře.

Do semifinále postoupily týmy Itálie, Německa, Rakouska a Československa. Zápas Itálie – Rakousko, za které tehdy nastoupil i Pepi Bican, pískal Švéd Eklind. Když italští hráči nedokázali skórovat, natlačili brankáře i s míčem do brány a švédský sudí gól uznal.

Mussolini si přál, aby ve finále došlo k titánskému boji mezi dvěma fašistickými státy, ale Čechoslováci mu jeho představu zmařili. Vyrukovali na Němce s hákovými kříži na prsou s českou uličkou a čipernou kombinací a vyhráli jasně 3:1. Hitlera porážka od méněcenné rasy zcela jistě rozladila.

Finálový zápas pískal opět Eklind. Před výkopem pozdravil Duceho v jeho lóži a vyslechl si od něho rady, jak má utkání rozhodovat. Mussolini si připadal jako římský imperátor na gladiátorských hrách, jehož přání bylo zákonem, a Eklind se ho snažil uspokojit. Při hrubostech Italů zůstávala jeho píšťalka němá. Již v úvodu utkání byl Krčil nakopnut a celé utkání pak odkulhal. Stav byl dlouho bezbrankový, slávisté a sparťani se lvem na hrudi zahazovali šance. Potom však Italové srazili Puče k zemi a kopli ho do hlavy. Když se pak Puč pomocí čpavku probral z bezvědomí, vrátil se na hřiště, unikl po křídle a místo očekávaného centru poslal falšovanou střelou míč do sítě. Vzápětí Svoboda nastřelil tyč.

„Socmel!“ vykřikl Mussolini. „ Madonna mia, oni nás ti ubožáci snad porazí!“

Nenáviděl ten nový stát ve střední Evropě, roztažený od západu na východ jako špageta. Do konce zápasu chybělo už jen pár minut a diktátor zuřil. Střídavě klel, chytal se za holou hlavu a šklebil se. Ale nakonec pro něho vše dobře dopadlo. Díky neodpískaným faulům vstřelili Italové dvě branky a stali se šampióny, podle světového tisku neoprávněně. Fašistická země slavila, ale nadšeně byli přivítáni v Praze také pokopaní Češi.

Podobně jako rozhodčí se k hrubiánům chovali i tehdejší vůdci západoevropských velmocí. Ustupovat a nedráždit – taková byla jejich politika. Věděli, že demokraté a Židé v Německu trpí, ale zavírali nad tím oči. Nezakročili, když Mussolini napadl Etiopii nebo když Hitler obsadil Porýní a budoval silnou armádu. Tak jako dnešní představitelé Evropy předpokládali u stoupenců cizí ideologie čestné jednání, neviděli jasnou hrozbu v jejich hlavní knize a na zřeteli měli pouze přítomnost.

V lednu roku 1938 se konalo v Praze mistrovství světa v ledním hokeji a v jeho závěru se v boji o 3. místo střetly na štvanickém zimáku týmy Československa a Německa. Němci si při nástupu na led sebevědomě zahajlovali, ale v utkání na domácí nestačili. Čechoslováci vyhráli 3:0 a získali bronzové medaile, lepší byli jen Kanaďané a další Kanaďané hrající za Velkou Británii. Když zápas skončil, čs. hráči zvedli hokejky k obloze a společně s obecenstvem se radovali. Diváci si dojatě zazpívali národní hymnu a pak ještě dlouho pokračovali v jásání, než se konečně nacpali do tramvají a zaplavili přilehlé ulice. Nikoho z nich tehdy nenapadlo, že rok, který začíná tak báječně, může skončit tragicky.

V září se totiž schylovalo k dalšímu střetnutí mezi Československem a Německem, tentokrát válečnému. U hranic byly připravené obě armády a českoslovenští vojáci byli odhodláni svou vlast ubránit. Západní politici se polekali, že by mohli být do konfliktu zataženi, a přiletěli do Mnichova s Hitlerem vyjednávat. Dostavil se i Mussolini a ujal se role usmiřovače. Nyní se mohl pomstít za ty krušné minuty na římském stadiónu. On, Chamberlain a Daladier se stali rozhodčími ve sporu mezi Německem a Československem a rozhodli ve prospěch silnějšího. Prezident Beneš a vláda pak rozkázali armádě nebojovat.

Mnichovská dohoda byla posléze anulována, ale ostudné výsledky mistrovství světa ve fotbale z roku 1934 zůstaly v platnosti, i když se o odebrání titulu Itálii také uvažovalo.