Politické změny v Evropě sledoval prezident Masaryk s obavami. Přečetl si Hitlerovu knihu a začínal mít neblahé tušení, že Anglie a Francie se do války s Německem podruhé moc nepohrnou. Když si zase jednou vyslechl v radiu Hitlerův projev, seděl druhý den zamyšleně u okna a díval se dolů na Prahu. Náhle vstal a řekl tajemníkovi:

„Tož - půjdu na kus řeči k sousedce. Třeba bude něco vědět.“

Sestoupil po schodech na nádvoří, minul chrám sv. Víta i kostel sv. Jiří a zahnul doleva do Zlaté uličky. Domeček, který hledal, našel snadno podle vývěsního štítu, neboť zobrazoval sovu, kočku a kouli. Zaklepal a vešel. Musel se ve dveřích hodně sklonit, aby se nepraštil do hlavy.

Madame de Thébes seděla u stolku na kanapi s podivným vzorem a společně s černým kocourem za svými zády hleděla pátravě na příchozího. Byla oblečena do staromódních šatů posetých kovovými ozdůbkami, vlasy sčesané nahoru se podobaly šlehajícím plamenům. Na skříňce se nalézala lidská lebka i jiné záhadnosti.

„Věděla jsem, že jednou přijdete,“ promluvila jasnovidka. „Posaďte se, prosím. Vím, co chcete vědět.“

Prezident usedl na židli. Očekával, že věštkyně rozloží na stolku karty, ale ta na to šla jinak. Zatáhla záclony a přinesla odněkud křišťálovou kouli. Položila ji na stolek a řekla:

„Výjimečně vám umožním, abyste sám nahlédl do budoucnosti. Když budete opravdu chtít, je možné, že uvidíte.“

Takové praktiky Masaryk se svým pozitivistickým myšlením samozřejmě nemohl brát vážně, ale už se přece rozhodl, že protentokrát učiní výjimku. Podle pokynů jasnovidky začal hledět upřeně na kouli. Bylo ticho, dlouho se nedělo nic. Pojednou koule ztmavla, pak se zamžila, objevily se mraky. Masaryk měl pocit, že padá dovnitř, točila se mu hlava. Tu se mraky rozestoupily a on viděl.

Viděl svůj pohřeb. Šestispřeží černých koní táhlo rakev na dělostřelecké lafetě, mířilo od Hradu dolů na Malou Stranu. Za rakví šel jeho syn Jan a oba vnuci, potom dr. Beneš s kloboukem v ruce, nepochybně jeho nástupce. A všude kolem davy zarmoucených lidí.

Viděl pak na nádvoří špalír vojáků hradní stráže, zdravili smutného malého muže, ještě menšího než Beneš. Poznal v něm prezidenta nejvyššího správního soudu dr. Háchu. Podivil se tomu - co ten tady dělá? A třebaže se jednalo o slavnostní událost, všichni se tvářili podivně zasmušile.

Potom spatřil vlajku s hákovým křížem, jak plápolá nad jeho hradem. A poblíž Matyášovy brány stál Hitler obklopený svými kumpány v uniformách. Vypadali spokojeně a chovali se, jako by jim to tady patřilo.

A opět viděl pohřební průvod, tentokrát v noci. Směrem k Hradu směřovalo dělo s rakví, po obou stranách ulice stáli esesáci s hořícími pochodněmi, jiní tloukli do bubnů, ty však nebyly slyšet.

Pak už neviděl nic. Koule pohasla, v potemnělém pokojíku svítily jen kocourovy oči. Chvíli to prezidentovi trvalo, než se jeho mysl vrátila do přítomnosti. Madame de Thébes roztáhla záclony a otázala se:

„Jste překvapen?“

„Překvapen a zarmoucen,“ odvětil Masaryk. „Náš národ bude tedy poražen. Řekněte mi, prosím, bude také vyhuben?“

„Nikoliv,“ pravila vědma. „Němci budou v Čechách vládnout šest let, válku s celým světem však prohrají a jejich říše bude zničena. Náš národ přežije, ale bude to už jiný národ - horší. Nás dva už to trápit nebude.“

Masaryk odcházel od jasnovidky celý skleslý, to, co v kouli viděl, ho deprimovalo. Dlouho přemýšlel, komu by se se svým zážitkem svěřil, ale nakonec si toto tajemství, které neuměl vysvětlit, nechal pro sebe. Brzy poté ho ranila mrtvice, přesto se nechal zvolit ještě jednou. Cítil, jak ho opouštějí síly. Odstoupil, přestěhoval se natrvalo do Lán a zemřel. Pohřeb měl skutečně velkolepý.

Madame de Thébes se se svou předpovědí o konci nacistické říše netajila ani za okupace, sdělila ji i německému důstojníkovi. Proto ji gestapáci při výslechu usmrtili.