Červencová vedra. Obilí, zralé a suché, se chvěje, ačkoli je bezvětří. Tereza donesla žencům vodu, a teď, při cestě zpět do vsi, se těší na stín pod starou hrušní. V jedné ruce nese prázdný džbán, v druhé ruce svírá vidlák z oloupané borovicové větve, dobrý k napichování snopů i jako zbraň proti nenadálému útočníkovi.
V trávě leží několik zelených plodů. Jsou trpké a tvrdé. Stejné jako tenhle rok - napadlo dívku. Naznak leží v trávě, slyší žitné klasy, osiny a stébla vydávají suchý šelest, připomínající myší reje za letních nocí ve stodole.
Myší se Terezka nebála nikdy. Dokonce jednou v zimě - ale to je dávno, byla malá - matka neměla pro děti nic k jídlu. Vyhrabala tenkrát jedno myší hnízdo, vystlané chlupy a suchými stonky. Terezka si pamatuje na něco růžového, na silnou pachuť, jako kdyby žvýkala nějaký kořen... Myší, rejsků, krys a hadů - ne, z těch nemá strach. Olin, jediný syn hospodáře, toho se bojí. Teď, když se doba změnila, když stala pouhou Rejnkovic děvečkou.
Tenkrát se starý Rejnek mračil, když mu jeho žena přivedla vyhublou, vyjevenou neteřinku v hadrech a onucích, s prsty prokřehlými do červena. - "Toto dítě je moje krev," vysvětlovala muži, "nechala jsem svou nebohou sestru v nouzi a smrtelném chrlení, ať mne Bůh netrestá. Terezka bude natrvalo naší schovankou." - Pokřižovala se a děvčátko po ní opakovalo naučené křesťanské gesto. Desetiletý Olin na nevítanou sestřenici žárlil, ale přísná matka ho okřikla. V domě se dbalo na spravedlivé dělení všeho: jídla, šatu i práce. Té bylo v hospodářství habaděj, i pro děcka.
Rejnková loni o vánocích vydechla naposledy. Tereza brzy pocítila poručníkovu nevůli. Nezasloužila si to. Děvče - teprve čtrnáctileté - se dlouhé měsíce staralo o jeho churavějící manželku, kterou trápil souchotinářský kašel a horečky. Tereza zastala práce, které dělávaly hospodyně mnohem starší a zkušenější. Podle rad své opatrovnice se naučila péct placky a chléb, uvařit kaši - prosnou i hrachovou - a uměla ji dobře omastit, jak hospodář i mladý Rejnek poroučeli. Taky zaškrtit a oškubat kachnu před začátkem půstu a vykuchat ji a upéct na rožni, taky zamést světnice a síň, podojit kozy, nasolit vepřový špek, nabrousit nůž... Na svatého Šimona Rejnková vykašlávala po celý večer zarůžovělé hleny a Tereza věděla, že je zle, nemoc dusila tetu stejně jako před lety maminku. Na Nový rok stáli všichni u otevřeného hrobu, kněz, starý Rejnek a vedle něho Olin. Tereza, dva kroky za nimi, se modlila za spásu duše zemřelé a za její nanebevstoupení.

*

Letos na jaře si začal Olin na Terezu dovolovat. S dvacetiletým klackem šili čerti. O hlavu vyšší než otec, světlé kučery, šedé oči a v nich pořád pohrdlivý výraz; pravou rukou dokázal přitlačit vepříka k zemi a sekerka se mihla - Tereza píchla připraveným nožem do prasečího krku a nastavila hrnec. Na Olinově gatích ulpělo trochu prasečí krve... Tereza jen taktak uhnula před kopancem.
Být krčmářem ! O vlastní krčmě Rejnek starší přemýšlel dlouho. Další děti z klína manželky nepřicházely. Sledoval s potěchou její pokašlávání. Po její smrti konečně našel hrnek plný grošů, které našetřila a nad kterými držela ochrannou ruku. O povolení krčmařit vrchnost nežádal. Byl svobodným sedlákem jako jeho tatík a děd, kteří pomáhali panstvu proti táborským neznabohům kopím i měšcem.
Tereza se musela pakovat ze své světničky. Ve stodole na horním patře je slámy a místa dost, rozhodl novopečený krčmář. Z přístěnku, kde dosud Tereza nocovala, zbudoval Rejnek krčmářský šenk, dva stoly a čtyři lavice do začátku. A korbele, bečky s pivem, cínové misky, nový rožeň k ohništi - za pár neděl Rejnkova krčma se stala vyhlášenou putykou, kde vysedávala čeleď i sedláci z okolí.
"Však v létě nezmrzneš a na podzim ti Olin sroubí ve stodole novou sednici," prohlásil poručník, když Tereza stěhovala své houně a truhlici ze stavení do stodoly. Netroufala si protestovat.
Večer se měnil na noc. Chtěla si po žebříku vynést na patro vědro s vodou; z ničehožnic přitočil se Olin, že pomůže... Divně si svou pomoc představoval! Hmatal po Tereze a ne po vědru. Vykřikla, že Olinova matka všechno z nebe vidí a potrestá ho. Zprvu se zdálo, že výhrůžka zapůsobila. Ale za týden přišel hospodářův syn zas. Navoněný rozmarýnem, šeptem žádal to, po čem sahal. Odstrkovala ho, prosila, aby dal ruce pryč, nakonec opět zlostně vykřikla, hnusil se jí tenhle surový, namyšlený frejíř.
Podle platného práva starý Rejnek po smrti své ženy se stal Terezčiným poručníkem. Tereza ho v neděli poprosila, aby s ní zašel do městečka, že se chce vyzpovídat. Zprvu se vytáčel - nebyl v kostele od smrti manželky ani jednou a nechybělo mu to - ale Tereza, na krku posvěcený křížek, darovaný od pěstounky, se nedala odbýt; krčmář stříbrný šperk poznal a ztichl... Před velkou mší mohla pokleknout u zpovědnice a sdělit bulavskému faráři své obavy. Od onoho pohřbu, kdy jste světil hrob tety Rejnkové, změnilo se mnohé, stěžovala si panna Tereza.. Páter Martin jí vyslechl, požehnal, dal rozhřešení: tři modlitby, které nejlíp umíš, dcero. Olinovi se vyhýbej, Bůh tě ochrání - tak zněla páterova rada.
V podvečer, unavena dlouhou chůzí ve svátečním oblečení, s nevolí zjistila, že má čmýru. Vloni se jí to stalo poprvé. Vyděšena, běžela za tetou, aby jí ukázala dlaň plnou páchnoucí krve. Poslouchala, co a jak dělat. Bude si muset v životě poradit s mnohem horšími svízelemi - poučovala Rejnková svou neteř. Poučila ji o ženských bolestech v podbřišku a v zádech, o potřebné čistotě a opatrnosti, a také jak správně počítat dny. I o tom ji poučila, jaké je to zvěstování, když se měsíčky nedostaví.
Rok uplynul... Teta Rejnková odešla na věčnost... Tereza rozvěsila po trámech houně a začala se mezi nimi omývat. V té chvíli zaslechla, jak Olin leze nahoru po žebři a pivo z něho páchne, jako by se v něm vyválel. Žádala ho, aby slezl dolů, aby ji nechal být! Ještě stál na příčlích a hrábl po ní tak hrubě, že Tereza hmátla po svém vidláku a bodla Olina do prsou. Dřevěné hroty ovšem neprošly ani halenou, ale mládenec ztratil rovnováhu a pozpátku spadl do slámy na mlat. S bolavými zády a s klením se odbelhal. Tereza usnula, teprve když svítalo.

*

Svata, vdova po Šimonu Fojtovi, který se nevrátil z moravského tažení krále Jiřího, žila se dvěma dětmi, Tomášem a Hedvikou, v dřevěnici, postavené za statkem starého Rejnka. Toho večera - ano, bylo to v úterý - třikrát svolávala na teplou kaši ta svoje dvě čuňátka, jak jim říkávala. Děcka nebyla k nalezení. Matčiny obavy vzrůstaly. Tomík vymýšlel nebezpečné hry a jeho malá sestřička ho obdivovala a podporovala. Chyběla jim tatíkova ruka ! - Děti nezastihla ani ve stohu, ani za přístřeškem. Až u Rejnkovic stodoly zaslechla Fojtová šramot. Nahlédla do stodoly mezerou, kudy děti prolezly dovnitř - a zhrozila se: Chlapec Hedvičku právě přepral; ležela na zádech a Tomík, nakloněný nad ní, svíral jí obě zápěstí, zároveň se pokoušel kolenem roztáhnout dívence nohy.

*

Město Bulava bylo poddanské město - městské právo platilo též v přilehlých vesnicích a určovala je vrchnost. Eliáš, rytíř z Bulavy, nebyl přítel soudních jednání a vyhýbal se jim, jak jen to šlo. Většinou přesvědčil rychtáře, aby soud vyřídil jménem vrchnosti sám. Přesvědčování stálo pár stříbrňáků, zejména, když se mělo soudit zabití, loupež nebo - nedej Bože - vražda. Odsoudit zločince na smrt! Vydat ho katovi a veřejně ho zabít! Ne, panu Eliášovi se nechtělo. Chápal, že takový je zákon - ale Bůh odpusť... Není-li psáno v Písmu: Nezabiješ?
"Violácio, milosti, patří soudit královskému tribunálu!" namítal rychtář Janík. "Ts, ts," tišil pan Eliáš rychtáře, "ne tak nahlas, můj milý. Pohnat Olina před tribunál, najít a přivést před soudní stolici svědky - to je moc zdlouhavé, rychtáři, a navíc - pěkně drahé. Před chvílí jsem se radil s ctihodným otcem Martinem. Požádal jsem ho, aby ti byl u soudu ku pomoci. Řeknu ti, rychtáři, páter Martin je opravdový služebník boží. Mimochodem ... jestlipak víš, že zesnulá krčmářova žena odkázala zdejšímu klášteru sádelný hrnec dobrých grošů? A starý Rejnek mince zapřel. Mniškám řekl, že nádoba s pokladem není k nalezení."
"Milosti," zašeptal rychtář, "pokud se mladému Rejnkovi prokáže violácio, znásilnění, pak skončí v oprátce. Takové je zvyklé právo. Válečné boje utichly... lidé chtějí dneska žít spravedlivě a v bázni boží - jako dřív."
Pan Eliáš mávl rukou."Výkon moci bude vždycky nespravedlivý. Soud je tvůj, rychtáři, snaž se a nebe ti bude nakloněno! Možná, že krčmář všechny stříbrňáky neutratil!"

*

Soud v mázhauzu rychty pokračoval a rychtář Janík začínal pochybovat, že vinu Rejnkova syna lze prokázat. Pravda, všichni, co tady stáli, namačkáni jeden na druhého, mladíka považovali za hulváta a surovce. Rejnek starší blýskal očima po sousedech. Přece jim nenalíval nadarmo večer v krčmě? Řečnil, hulákal: Té děvce věříte? Té hampejznici Tereze, kterou si nebožka Rejnková (věčný pokoj její duši na nebesích) hřála na prsou jako jedovatého hada? Ta bezbožná necuda svedla jeho syna, v košili se před ním natřásala, zadnicí kroutila, cecky ukazovala - není divu, že po ní skočil, když se sama nabízela.
Olin stál v železech zamračen a odmítal vypovídat, i když mu rychtář pohrozil útrpným právem. Krčmář se rozkřikl: Fojtova Svata? Mohla si přece taky vymýšlet! Před soudem se chovala jako puťka, ale že časem sama Olinovi nadbíhala, a bez valného úspěchu, rychtář neví. - Děti vdovy Fojtové? - Kdoví co viděly, možná, že neviděly nic, že si to vymyslely, koukají přes den na hovádka boží, na kozla s kozou, na kočky, kterak se mrouskají s kocourem, na kohouta, jak slepice pod ním sedí, na psa, jak rycá s fenou.
Rychtáři se zablesklo v očích. Je neobvyklé volat za svědky děti, řekl. Musím je zavolat, protože nikoho jiného, kromě Pána našeho vševidoucího, zde není, kdo by osvědčil pravdu. Pozdvihněme svůj rozum a prosme Boha, abychom poznali, zda děcka vyprávěla popravdě či naslouchala ďáblu..." Rychtář si odplivl. "Odveďte Terezu, ctihodný otče Martine. Ručíte soudu za to, že neuslyší nic z toho, co zde bude řečeno."
Odcházeli se sepjatýma rukama, Tereza bledá, pohublá, hluboké stíny v očích, s velikým šikmým šrámem, vedoucím přes tvář až pod bradu, páter v dlouhé hrubé kutně, navzdory vedru, které v mázhauzu panovalo. Zmizeli ve dveřích a rychtář zvolal, ať přivedou Fojtovu Hedvičku. Vystrašené dítě vedla matka za ruku, ale na rychtářův pokyn postrčila dítě dopředu. Žabka zůstala před rychtářem a městským písařem samotinká.
"Bůh s tebou, Hedviko," pozdravil rychtář dítě.
"Až na věky, pane."
"Musíš mluvit pravdu, dítě, nic než pravdu. Ve jménu Pána našeho a syna jeho, Ježíše Krista," pravil rychtář a snažil se mluvit co nejmírněji. Hedvika přikývla. Zástup v síni zahučel : Amen.
"Mám snadnou otázku, dávej pozor." Hedvika upřela na rychtářova ústa svá kukadla.
"Minulý outerek - ty a tvůj bratr Tomáš jste si hráli v Rejnkovic stodole - víš, na co?"
Děvče pokývlo, že ví. "Hráli jsme si na Olina a Terezu."
"Co je to za hru?"
"Tomík říkal, že - že by si chtěl zahrát, jak se Olin pere s Terezou. Že se mu to líbilo, když jsme na ně koukali."
"A tys nechala Tomáše, aby si na tebe lehl jen tak?"
"Kdepak!" Hedvika se zasmála. "Musela jsem se s Tomíkem prát a naříkat - jako Tereza, když jí Olin roztahoval nohy."
"Poslyš, Hedviko, ty lžeš," zkoušel dítě rychtář. "Tereza rozevřela kolena dobrovolně."
"Dobrovolně ne. Klečel na ní. Držel jí před očima nůž. Řekl: Ještě jednou se pohneš, tak říznu. A taky jí říznul, tady." Děvče si přejelo ukazováčkem po tváři.
"Co dělali potom?"
"Nevím. Viděla jsem krev. Bála jsem se. Schovala jsem hlavu do slámy. Tomáš se ještě chvíli koukal. Tereza pořád naříkala. Pak bylo ticho a Tomáš řekl, že se musíme ztratit."
Když matka s Hedvikou odešly, přivedl písař Tomáše Fojta, vytáhlého kluka, který vypadal spíš na dvanáct než na devět roků.
Celý otec, napadlo rychtáře, celý Šimon. Chlapec byl klidný, díval se zpříma, rychtářovi na pozdrav odpověděl také zbožně, jak ho matka naučila.
"Mám jen jedinou otázku, Tomáši Fojtův," řekl rychtář Janík. "Klekni si tadyhle na lavici - takhle napodél - a opři se o ni rukama. Když jsi pozoroval Olina s Terezou, jak ji svíral a tiskl, jako ty teď svíráš tuhle lavici, mířil jí do tváře nožem...Ve které ruce držel ten nůž ?"
"V téhle." - Tomáš zdvihl levou paži. V mázhauzu to zahučelo. Potom ztichli. Rychtář povzdechl. "Poslyšte svatou pravdu. Olin, syn krčmáře a sedláka Rejnka, znásilnil Terezu, děvečku."
"To není pravda !" zaprotestoval starý Rejnek.
"Vyslechněte právo." - Rychtář uhodil paličkou do stolu. "Svata, vdova, přišla v bázni boží ke knězi Martinovi a pověděla, co vyprávěly doma děti. Slyšeli jste slova děvečky Terezy a odpovědi obou dětí Fojtových. Shodují se takovou měrou, že nějaká náhoda nebo předchozí dohoda se vylučuje. V ten outerní večer Tereza uprchla od Rejnků do kaple a otec Martin ji přivedl na rychtářství, kde v zamčené jizbě přespala. Ráno moje žena Markéta, za přítomnosti dalších dvou důvěryhodných starších osob ženského pohlaví, prohlédla Terezinu panenskost a stvrzuje, že ona panenskost byla čerstvým a zhovadilým způsobem stržena... Olin Rejnek je levák. Sekeru, mlat, každý nástroj drží levou rukou - taky nůž. Tereza je pořezána od ucha k bradě v takovém směru, který souhlasí s levorukostí. Také výpověď Tomáše Fojtův to dosvědčila. Prohlašuji Olina, Rejnkova syna, za zločince, který se provinil násilným zhanobením panny. Tímto odsuzuji Olina, syna krčmáře a svobodného sedláka Jana Rejnka, pro violationem ke smrti oprátkou. Kata si půjčíme z královské Plzně. Pošleme pro něj kočár a zaplatíme ho z městské pokladny. Skončil jsem. Stráž ať odvede odsouzeného."
Rychtář chtěl s písařem odejít, když někdo vykřikl: "Stůjte ! Zastavte, soud nekončí !"
Otec Martin stál se vztyčenými pažemi uprostřed lidí.
"Co se děje, pater ?" - otočil se zamračený rychtář.
"Mluvil´s, rychtáři, o zvyklostech. Připomínám nepsaný sice, ale starodávný zvyk milosrdenství. Zneuctěná svobodná žena má poslední slovo. Může přikročit - tady na soudním místě - buď k odsouzenému nebo k rodičům. Postaví-li se ke svým rodičům, poprava se uskuteční. Přikročí-li k boku provinilého, je odsouzenému dána milost pod podmínkou, že svou oběť ihned pojme za manželku. Oba jsou pak z obce vypovězeni navždy. Takové je zvykové právo, rychtáři."
"Ale Tereza nemá žádných rodičů, má pouze poručníka a tím je otec odsouzeného. Postaví-li se k poručníkovi, pošle na smrt jeho vlastního manželského syna! Postaví-li se k odsouzenému..." Řeč rychtářovu přehlušil hukot hlasů.
Tereza! Ať sama rozhodne! Ano! Je to spravedlivé! Výkřiky ze síně, kde byla hlava na hlavě, připadaly rychtářovi nepřípustné, výbojné, nebezpečné, neuznávající úřad rychtáře. Stráž, kde je stráž?
Přivedli Terezu. V mázhauzu všichni zatajili dech. Muži natahovali krky, ženy stoupaly na špičky. Rychtář vysvětlil Tereze, oč jde. Poté pozdvihl hlas:
"Terezo, znáš své právo? Chceš se ujmout svého práva?" Dívka přikývla, jako kdyby měla vše dávno promyšleno. Vykročila vpřed, otočila se, hledajíc zrakem někoho... A pak - - čtyři, ach, ne - pět učinila kroků : poklekla před páterem Martinem. Kněz jí požehnal křížem, vzal její dlaň do svých, pomohl Tereze vstát a naznačil zástupu, aby uvolnil cestu.
"Co to znamená?" vykřikl krčmář, "co to znamená pro mého syna, rychtáři? Kam vede otec Martin Terezu?"
Rychtář počkal, až se zástup v mázhauzu utiší, a otázal se:
"Není-li psáno : Otče náš, jenž jsi na nebesích? Tereza se zaslíbila Bohu Otci. Je to její otec právě tak jako nás všech tady. A Olin bude viset."

*

V poledne na parkánu, v místě, kde bylo závětří, prostřel kuchař k obědu pro dvě osoby: pro Jeho Milost a hosta... Přišel sloužící a podal panu Eliášovi cosi zabaleného v šátku.
"Co to přinesli, Vaše Milosti?"
"Věru, těžko pojmenovat, pater - umaštěný kožený váček. Zapáchá po lejnech a močůvce."
Rytíř z Bulavy, pan Eliáš, majitel bulavského a týnského panství, vzal třemi prsty, sevřenými do špetky, za řemínek smrdutý pytlík, nadzvedl ho a pustil zpátky na cínovou mísu. Ozvalo se kovové zařinčení. Na mísu se vysypalo několik mincí.
"Groše, pater - stříbrné groše. Našli je rychtářovi pacholci u Rejnků ve hnojišti."
"Jak se o nich rychtář Janík dozvěděl?"
"Od mladého Rejnka."
"Ten svého tatíka neprozradil jen tak, pro nic za nic."
"Máte pravdu, otče Martine. Promluvil až při druhém stupni."
Farář se pokřižoval.
"A kde je tělo popraveného?"
Pan Eliáš se zasmál. "Vy to nevíte? Cožpak vám nic neřekli? Brzy ráno pro něj přišli, aby se před popravou vyzpovídal a přijal svátost. Strážný přísahal, že večer sám zasunul závoru. Sklepení bylo prázdné!"

© Petr Kersch, Děčín, říjen 2008