Z botaniky si toho už moc nepamatuji, ale jako majitel zahrady jsem učinil poznatek, že na jaře obsahuje tráva mnohem více chlorofylu než kdykoli později. Nikdo mi to nevymluví: opomenu-li někdy při jarním sekání navléknout rukavice, gumáky a dlouhý rukáv, zezelenají mi záhy chodidla, dlaně, čelo, zkrátka každá část kůže, která se dostane do kontaktu s agresivním barvivem; při následném sprchování zezelená navíc i vana. Květnová tráva fotosyntetizuje jako o závod a roste asi tak třikrát rychleji než unavená srpnová, je houževnatější, vlhčí, nepoddajnější, všemi dostupnými prostředky se brání posekání, touží dorůst, vysemenit se a rozmnožit jako vše mladé od stvoření života.

Jenže sekat se musí – nechá-li se trávník přerůst, nezbude člověku, nežli se chopit kosy, což se sice může zdát romantické, ale při výměře patnácti arů je to především velmi vyčerpávající. Přesně tomu jsem chtěl zabránit onoho sobotního květnového odpoledne před několika lety, kdy jsem z přístavku vytáhl sekačku, nabrousil nůž a pustil se do neoblíbené práce, již jsem už pár dní odkládal; chtěl jsem mít hotovo před příchodem avízované studené fronty a především před návratem manželky a dětí od prarodičů.

Sekal jsem asi tak dvě hodiny; mezitím zašlo slunce a obloha od západu ztemněla; měl jsem roboty právě tak dost, když se jako na zavolanou rozpršelo. Vypnul jsem motor, smotal šňůru a jen tak tak stihl ukrýt sebe i přehřátý stroj – prudký liják proměnil zahradu během několika minut v rozbahněný mokřad. Holinky jsem nechal přede dveřmi, hadry v předsíni, pustil si horkou sprchu, kartáčem vydrhnul zeleň z prstů, které doplatily na děravé rukavice, a zalezl do postele. Déšť neustával, zvuk vody zkrápějící střechu a stékající okapem mě provázel při čtení i po zhasnutí.

Usnul jsem rychle.

Nevím, kolik bylo hodin, když mne něco vytrhlo ze spánku. Nemohu říci probudilo, protože jsem byl více spící než bdělý, když jsem si uvědomil přítomnost intenzivního bílého světla, pronikajícího mi skrze zavřená víčka i tmu panující v místnosti odkudsi do hlavy. Ovládlo mne nutkání zvednout se a následovat je, přiblížit se mu a najít jeho zdroj, sáhnout si na ně; to světlo bylo jediné, co jsem v tu chvíli vnímal, jeho vábení nešlo nijak odolat a ani jsem se o to nepokoušel, zkrátka jsem poslechl a šel, zatímco se mi celým tělem až do konečků nehtů rozlévalo elektrizující mravenčení.

Probral mne studený vzduch. Nakláněl jsem se z okna, které jsem předtím musel poslepu otevřít, a s těžištěm někde na parapetu jsem se nataženou rukou dotýkal mokré střechy. Už nepršelo. Obloha se během noci vyčistila a korunoval ji ledově krásný, oslnivý měsíc v úplňku, do jehož záře jsem uhranutě hleděl. Ouplné lůny krásná tvář – tak bledě jasná, jasně bledá, jak milence milenka hledá... Zahrada vypadala jako zasněžená a staré jabloně vrhaly dlouhé stíny, bylo až nepřirozené ticho.

A v tom – ještě dříve, než jsem si stačil ujasnit, co se mi přihodilo - jsem si ho všiml: uprostřed zahrady stál člověk. Lekl jsem se jako asi každý, kdo v noci zpozoruje na svém pozemku někoho cizího. Snažil jsem se vzpomenout si, zda jsem večer zamkl a jestli jsem zvenku uklidil vše, co by se dalo ukrást, a v duchu jsem se ujistil, že ano, což mě trochu uklidnilo. Současně se mi vybavilo, jak jednou, když jsem ještě ani nechodil do školy, pronásledoval táta zloděje kradoucího nám ze šňůry prádlo. Nestihl se obout, rozedřel si o štěrk nohy do krve, ale nechytil ho. Zloděj má vždycky navrch.

A teď jsem ve stejné situaci zvažoval já, jak se mám zachovat. Rozhodl jsem se pro opatrný postup – dneska nosí každý ňouma v kapse bouchačku. Nadechl jsem se, že z bezpečí podkroví na vetřelce zařvu, aby vypadl od mého domu, že ho vidím, že ho udám, vyplašit ho; když to nezabere, můžu vystřelit z poplašňáku, který tu někde mám - houby pozná, že to není opravdová zbraň -; jenomže navzdory odhodlání jsem ze sebe nevydal hlásku. Nebyl to strach, co mi v tom zabránilo, ale bylo to ono stěží pochopitelné rozpoložení, v němž jsem se ocitl, a odosobnění - jako by mne ani po procitnutí nebyla ovládala má vlastní vůle, ale vůle Luny. A ta nechtěla, abych ho zahnal, ani abych udělal cokoli jiného, a tak jsem dál jen trpně stál v okně a prohlížel si neznámého, ale přesto mně čímsi povědomého a se mnou spřízněného nezvance.

Mohl být stejně vysoký a tmavovlasý jako já, byl i podobně oblečený - měl na sobě něco světlého, možná dokonce pyžamo, a byl bos; jako zloděj mi najednou vůbec nepřipadal, ani se tak nechoval; v měsíčním světle připomínal svou bledostí a nehybností antropomorfního sněhuláka. A jsem si zcela jist, že tak, jako jsem pozoroval já jeho, pozoroval i on mne, podlehnuv stejnému pánu. Ano: somnanbul, náměsíčník jako... já. Na ty se mluvit nemá, natož křičet.

Zarýgloval jsem okno a zachumlal se do deky - však on odejde i bez mého přičinění, přelézt plot zjevně dovede. Za zavřenými víčky jsem ale dál viděl jeho strnulou bílou postavu a na čele jako cejch cítil palčivé světlo a věděl, že na orbitě tři sta osmdesát čtyři tisíc kilometrů od Země visí obří vysílač, na jehož vlnou délku jsem naladěn, že je to jev, který skutečně existuje stejně jako příliv a odliv, a přestože – anebo protože - jsem se celý život všem těm směšným lunatickým historkám poškleboval a pokládal je za rovné povídačkám o vlkodlacích, potkalo to nyní i mne.

Probudil jsem se až pozdě dopoledne. Vstal jsem a šel si udělat kafe a snídani, cítil jsem se trochu jako po opici. Seděl jsem u stolu, popíjel kávu, ukusoval chleba s máslem a nemohl se pořádně probrat, když můj pohled padl na dlažbu v předsíni: od vchodu ke schodům do patra vedly blátivé zelené stopy. Musel jsem spát hodně tvrdě, protože až nyní jsem se rozpomněl na noční příhodu i na věci, které mi přitom běžely hlavou. Bylo to zvláštní – náměsíčníci prý mívají amnézii, ale já si vybavoval naprosto všechno. Všechno?

Civěl jsem na cizí stopy a krve by se ve mě nedořezal. Já naivní důvěřivec! V noci se na naši zahradu nezatoulal žádný somnanbul omámený úplňkem, ale chladnokrevný hajzl, co si počkal, až zapadnu, a pak mi vlezl do domu! Ještě že jsou děti pryč.

Zvedl jsem z prkýnka nůž, vyskočil ze židle a šel nejprve zkontrolovat zámek – bylo odemčeno a venkovní dveře dokořán!! Otočil jsem se a vydal se po stopách nahoru do patra, plížil jsem se ostražitě podél zdi a adrenalinem bičované srdce mi pumpovalo jako o život - ty špinavé šlápoty směřovaly přímo do ložnice, již jsem před čtvrthodinou opustil... Lomcoval mnou vztek; chvilku jsem váhal, nemám-li zavolat policii nebo alespoň přivolat na pomoc souseda, než se něco neblahého stane. Ale pak jsem rozrazil dveře a vpadl dovnitř s nožem napřaženým k obraně, bleskově nahlédl pod postel, za knihovnu, do šatníku... Kromě rozváleného pelechu jsem tu nic, vlastně nikoho nenašel. Prohledal jsem celý dům se stejným výsledkem. Vše bylo na místě, nic nezmizelo.

Sedl jsem si na kraj postele a snažil se najít vysvětlení, ale nic rozumného mě nenapadlo, nedávalo to žádný smysl. Kdo to byl, jak se dostal dovnitř? To si mě přišel v noci jen tak prohlédnout? Kdy odešel? Záhada, paranormální jev. Bude lepší na to zapomenout. Ženě o tom neřeknu, ještě by se tu bála. Napustím kbelík, vytřu a smyju stopy, žádné tu nikdy nebyly, normální neděle... Anebo mám nechat vyměnit zámek? Jistě, to bude lepší, rodina musí být v bezpečí. Neměl bych přeci jenom nahlásit vloupání, i když se nic neztratilo?

A jak jsem tak seděl a uvažoval, začala mi být od podlahy zima - studená fronta udělala své, od včerejška se pěkně ochladilo. Natáhl jsem se k šatníku a ze šuplíku vyndal pár ponožek, rozmotal je a sehnul se, abych je navlékl - ale neudělal jsem to.

Má zábnoucí chodidla byla chlorofylově zelená a mezi prsty jsem měl zaschlé bláto.