Pokud existuje nějaká orchestrální pohroma, pak je to takzvaná scénická hudba. Není to ani opereta, ani muzikál, jenom se prostě k nějaké činohře přilepí třeba malinkatý hudební úvod, sem tam popěveček, nenáročný taneček, sborové finále nakonec a výsledek je scénická hudba. Přesně tohle někdo spáchal s divadelní hrou Jana Drdy, s komedií o deseti obrazech Hrátky s čertem. Drama nastudovali místní ochotníci a provedením scénické hudby byl pověřen Amatérský symfonický orchestr.

Patronem místních ochotníků byla velká továrna na zemědělské stroje se spoustou výborných řemeslníků, což neblaze ovlivnilo angažmá strojírenské firmy na poli dramatu, jak později uvidíme. Kulisy dodala továrna na poslední chvíli, až těsně před premiérou, a nutno říci, že nic neodflákli. To se jim vůbec vytknout nedá; třeba i mlýnské kolo, podle režisérových (pan Bartoníček) pokynů otočné, uložili pro jistotu na kuličková ložiska, což by přece neudělali ani v Národním. Všechno tedy klapalo a můžeme jít na premiéru.

Budovu kina Sokol u nás ve městě vybudovali před válkou Sokolové prozíravě i jako divadlo. Stačilo svinout projekční plátno, odklidit předsunutou část jeviště a objevila se propast, prostorná díra, do které se vešel menší orchestr i s dirigentem. Což byl náš případ. Orchestr už seděl, pan Polák na violoncello, hrdina našeho vyprávění, přímo proti dirigentovi, zády opřený o boudu s nápovědou (slečna Kácovská). A spolu s kolegy se velkolepě nudil sledováním prostinké pohádky. Jediným skromným osvěžením byl taneček v závěru čtvrtého obrazu díky kypré tanečnici slečně Weilové a faktu, že z hloubi orchestřiště se nabízel jedinečný pohled pod její sukni jakéhosi záhadného kroje.

Klíčovým momentem byla scéna, ve které hrdina hry přivádí loupežníka Sarku Farku k opuštěnému mlýnu a přikazuje mu zde zůstat a pilně pracovat. Zlomený ničema zkouší vzít za mlýnské kolo, aby ho roztočil a mechanismus tak uvedl do chodu. Nedaří se mu to však, takže má zvolat „dyť je to celý zarezavělý!“. To ale evidentně zvolat nemohl vinou přepečlivých řemeslníků v továrně na zemědělské stroje, dodavateli kulis: mlýnské kolo uložené omylem v kuličkových ložiscích se rozeběhlo jak po másle. Což viděl dole stojící pan Polák a pohotově začal na cello, které držel za krk v ruce, kvílet smyčcem za kobylkou. Do zděšeného ticha se neslo příšerné vrzání a skřípot a na jevišti stále ještě zoufalý Sarka Farka mohl konečně prohlásit „dyť je to celý zarezavělý!“.

Po premiéře přišel režisér (pan Bartoníček, majitel místního fotozávodu) panu Polákovi osobně poděkovat a požádat ho, aby stejně nádherně vrzal a kvílel i při eventuálních reprízách.

Pokud se laskaví čtenáři domnívají, že ztratili čas čtením naprosté voloviny, chceme je upozornit, že právě dočetli zprávu o možná světově ojedinělém, unikátním sólu na violoncello hraném za kobylkou.