Ocitám se v neuvěřitelné časové smyčce. Stejná tancmistrová, stejné tance, stejný smích, stejné dojetí. Je tu jen malý, opravdu nepatrný rozdíl. Tancmistrová tenkrát patřila k nadějným mladicím závodních waltzů, teď už však vyhlíží poněkud silikonově, tance se smíchem na cvičebním parketě neprovozuji já, šestnáctiletá dorostenka, nýbrž můj syn, a dojatá není moje rodička, ale já, JEHO rodička. Krok-sun-krok.

„Pánové, zadejte si dámy. Začíná naše první prodloužená.“ Tak na to si dám nejmíň dvě deci, raději rovnou dvakrát dvě deci. Mládenci v nepadnoucích oblecích a bílých rukavičkách, které opticky zvětšují jejich ruce, si zadávají své krasavice a už se raz, dva, tři, čtyři spouští úžasný strojek. Všichni se pohybují stejně, jako by je ovládala stejná perka a stejný motorek. Pravda, zanedlouho se začnou projevovat rozdíly a sedící obecenstvo si nepokrytě ukazuje na trdla a motovidla, která se klátí pod lustrem a marně se snaží dopočítat té správné grácie. Někteří ovšem patří do jiné ligy, krouží po parketě, jako by se na podzim nechumelilo. S hrdostí konstatuji, že mé dítě patří k těm šikovnějším kusům. Suverénně si po parketě vede svou dlouhovlasou štíhlici v elegantních úzkých šatech. Do žádných kolizí se nedostává. Oba sice působí trochu dojmem, že se řítí po závodním okruhu za jakousi pomyslnou první cenou, avšak odpouštíme jim ten komický formule-drive. Řádně si JI ovšem při té polce prohlédnu, mršku, která chytila do svých tenat našeho free-stylistu. Z očí jí hledí tréma, když se na mne, jeho přísnou matku, podívá, a tak rychle nasazuji povzbudivý úsměv, nejsem si však jistá, jestli jsem ji tím ještě víc nevyděsila.

Bavícímu se obecenstvu ovšem zanedlouho dojde humor. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Rodiče jsou žádáni na parket, aby předvedli, jak oni kdysi zvládli základy klasických tanců. A hned na začátek těžký test: blues. Syn mi nenápadně poskytuje rychlokurz úkroků a otoček a už si nás mohou vychutnat ti, kteří zůstali sedět. A následuje další prubířský kámen: rozjívený jive. Základní krok, podtočení dámy, brána, smyčka, výměna rukou za zády… Překročilí se dostávají do ráže a sál ovládne vzrušení středního věku, jenž si najednou vzpomněl na půvaby puberty. I vám jednou bylo sedmnáct.

Jenže nikdy se nevrátí pohádka mládí, ze všech pohádek ta nejhezčí. Tango s námi smýkne zas ke stolu a do našich současných rolí. Asi nám už nezbývá než etapa S (Senilní slzení), po níž následuje fáze V (Vymalováno), korunovaná krátkým závěrečným obdobíčkem Ž (Žeh). Latinsko-americkým žárem: cha-cha-cha. Ať žije dvojsmyslná výslovnost. Nenápadně popotahujeme a předstíráme, že jsme se vším vyrovnáni a že si klidně můžeme dát další dvoudeci. Tak na ty naše děti! A na mazurku! Na silikonovou tancmistrovou a na tu mršku, co se mi pokouší ukrást syna!

Rozverná je cesta nočním městem, takový valčíček podzimem. Točí se s námi listí a čas smyčku jak kravatku lehounce utahuje. ŠššTttt.