"Víš o tom, že ti na dvorku vyrostla slunečnice?" zeptal se mě syn. Podívala jsem se z balkónu a opravdu, byla tam. Půvabná. A přitom vlastně být neměla. Dvorek totiž nikdo nijak zvlášť neudržuje a kromě několika keřů a orezlého smrčku na něm ani nikdo nic plánovaně nepěstuje. Ale je roztažený jako dlaň, do níž padají shůry slunečnicová semínka. Několik metrů nad ním máme na balkóně krmítko, kam sypu různým krákorkám, a potom se na ně dívám, jak poskakují po balkóně, sem tam něco zobnou, sem tam něco shodí na dvorek. Je to můj nejoblíbenější ranní program. Český balkón 1. Kromě vrabců, sýkorek a vlezlých hrdliček přilétne občas i kos, dlask, červenka. Začal se dostavovat dokonce i strakapoud sídlící na sousedově ořešáku. Zjistil totiž, že se mu vyplatí krmit se u nás, místo aby namáhavě mlátil zobákem do stromu. Stal se z něj lehkoživka. Komunismus kazí charaktery, známá věc.

Jednou se tam, to musím přiznat, přikradla i naše kočka. Hlídám ji, za balkónové dveře má při krmení vstup přísně zakázán, sedí tedy jen za sklem a mlsně mrská ocasem. Jenže nebyla jsem tenkrát doma a mrcha Tonka využila nepozornosti a jednoho zpěváčka-nebožáčka zakousla. Ředitelskou důtku jsem jí udělit nemohla, ani podmínečné vyloučení, tak jsem s ní jen pár hodin nemluvila. Tonce to bylo evidentně jedno.

Zpět k ptactvu. Nejraději jsem mívala jednoho konkrétního vrabce. Poprvé jsem si ho všimla, když vloni v zimě přistál na balkóně a měl poškozenou nožku. Dolní pařátek mu, celý zčernalý, visel bezvládně dolů a za pár dní upadl úplně. Asi omrznul nebo na opeřence zaútočil nějaký predátor. Malého invalidu jsem si okamžitě zamilovala. Dostal ode mne i jméno – Pepíno. Je to zvláštní, jak poškození může jedinci přidat na ceně, pozvednout jej nad bezejmenný nepoškozený dav.

Můj Pepíno si počínal úžasně. Létal bez problémů, jen když postával, byl okamžitě z dálky identifikovatelný, protože na své jedné nožce balancoval – asi jako já, když provádím rovnovážné jogínské cviky a moc mi to nejde. Do žádného srocení, do žádné rvačky se nikdy necpal, do krmení se pouštěl, až když nastal klid. Počkal si. A já jsem zas čekala na něj. Kvůli němu jsem kupovala semínka dokonce i v létě, až mě syn napomínal, že zasahuji do přirozeného řádu. V létě si přeci ptáci mají potravu získávat sami. Já jsem však nedokázala nevidět Pepína.

A on si vedl stále lépe. Časem mu poraněný pahýlek zesílil a narovnal se. Druhá nožka, ukončená zdravým pařátkem, zůstávala vzhledem k podložce normálně našikmená, avšak pahýl, který byl o něco kratší, mohl s podložkou svírat praktický pravý úhel. Pepíno jej začal používat jako hůl. Stal se z něj vrabec o holi. Balancování téměř vymizelo, teď mohl Pepíno stabilně stát i pěkně poskakovat. Šikula. Z jeho odvahy porvat se s nepřízní osudu, nedat se, nezhynout jsem sama čerpala radost a energii.

Trápila mě jen představa, že takový vrabec nemůže dlouho žít a že jednou přijde doba, kdy jej budu marně vyhlížet. V takových chvílích na mne sahala úzkost. Příliš jsem se s Pepínem propojila, ztotožnila. Se svým postižením vydržel statečně dvě zimy a dvě jara, než jej kdosi z kresby, na níž jsem hleděla každé ráno, vygumoval.

Pak přišel syn a řekl: "Víš o tom, že ti na dvorku vyrostla slunečnice?" Podívala jsem se z balkónu dolů a bylo mi nad slunce jasné, že je tam pro Pepína. Náhodná, mimo plánovaný řád. Rozkvetlá krásně, i když jen na chvíli.

Jen na chvíli, na křehkou chvíli.