Jak dlouho jsem seděl s Petrou?

Má blahá paměť generuje roky a roky - z intimní blízkosti mě a té dívky! Ostatní kluci, pokud vím, seděli „s klukama“, ale já ne; já zůstával v té samé lavici a s holkou. Líbila se mi?

Nevím přesně. Ale byla přátelská. Nepatrně klukovštější než ostatní děvčata a na rozdíl od těch ostatních děvčat v naší třídě se Petra ode mě ani trošku nedistancovala. Naopak. Komunikovali jsme. - Mluvili jsme spolu na bázi vnímatelné i nevnímatelné. Snad taky telepaticky. Petra byla „bezvadná“, i vyprávěl jsem o ní rodičům, mladší sestřičce i babičce doma. A ve škole jsme si s Petrou povídali a šťastně sdíleli tutéž lavici, když… Když kdosi ve třídě vyslovil otázku: „Jsou snad manželé?“ Stáli jsme, jak si přesně vzpomínám, mezi více spolužáky a spolužačkami, ale necítil jsem ani sebemenší stud. Jistěže ani ne chtíč. Jen bujarost, poklid a veselí. Oni přitom čekali, zda popřeme ono „manželství“, a já a Petra jsme si vtom dali „pusinku“. Demonstrativně. Před celou třídou. Vyšlo to z mé iniciativy, ale jistě taky z její: vyrostlo to jako samozřejmost. Zase jsme se odlepili. „A co? Děje se snad cokoli?“

Ta pusa mi nijak nechutnala, takže to bylo symbolické. Nepřipadalo mi, že projevuji vztahem k Petře odvahu. Jen jsem byl šťasten a podobnou součástí Petřina světa jako je dnes kouskem Unie kdokoli, kdo se legálně ocitne v Německu (ať si o tom myslíme cokoli).

Jenže teprve začínaly plynout sedmdesátá roky, bylo mi šest a s vynikajícím prospěchem jsem „studoval“ první a druhou a třetí třídu. Rodiče navíc taky učitelé. Dělnický kádr jsem tedy zrovna nebyl, o to však nešlo. Ani Jiskrou jsem se nestal (tím předstupněm Pionýra) a podstatný pro mě byl kolektiv spolužáků a zprvu snad ještě podstatnější jeho pomyslný střed, a totiž Petra a já. I Ringo Čech má na tohle téma píseň, ač ta se odehrává již v mateřské školce a jde o přetextování beatlsáckého songu Norwegian Wood:

Samozřejmost vztahu i pobytů v jediné dřevěné lavici s onou holkou byla zkrátka prostá a… A v rádiu hrávali tenkrát často Neckářovu Píseň pro Joriku, kterou složil Petr Hapka a otextoval Zdeněk Rytíř a nikdy už nezvládnu tu písničku označit za kýč, ba slzy mi kapánek vhání do očí, zní-li zas. A Petra je Jorikou, i když jsem si to tehdy neuvědomoval. Spolu jsme přesto konverzovali jen během vyučování a už méně o přestávkách a mimo to se nestýkali. Snad nás to ani jednoho ani nenapadlo! Měl jsem ostatně stále co dělat. Kreslil jsem do „Učitelského zápisníku“ (své mámy) komiksy o Tarzanovi a Indiánech, podzemních chodbách, propastech, bouřích a plavbách na moři (to jsem znal leda z vany), o cestách autem i vlakem i letadlem, o výbuších sopek, o Hitlerovi (jistěže zlém), strašidlech, jedech, dinosaurech, loupežnících (v lesích hlubokých), oživlém nádobí, které uteklo, o Everestu či „prostém“ postupu při budování domků. To mě bavilo. A ráno jsem pak pokaždé stejně rád vstupoval do štěbetající školy a zase uslyšel malebná jména závodníků jako Lauda - i jména hudebních skupin. Ta jsem ale spíš vyjukaně čítal na cizích penálech. Nic jsem o tom (Eagles, Kiss, Deep Purple) tenkrát ještě nevěděl a o mistrech Formule 1 taky ne, ale to neznamenalo, že mě ony světy nefascinovaly. I neváhal jsem vteřinu. Nová slova, tak hrozně barvitá, jsem vstřebal a… A i já se jimi vzápětí sebevědomě – a mezi kluky - oháněl. Zdánlivě „byl v obraze“ a s velikánkou samozřejmostí se mi názvy závodních stájí anebo kapel oné doby stávaly v mozku ikonickými. Jako Petra.

Ještě jsem totiž nevěděl, že zhruba v třetí třídě nastane mé a Petřino samozřejmé odtrhávání se. Možná i dřív. Pak… Najednou jsem byl stále obklopen jen pozornými posluchači a kecal a kecal. Vyprávěl příběhy. Ale z holek nechodila, pokud si vzpomínám, poslouchat do hloučku žádná. I tak to chodí.

Od počátků jsem ostatně leda vzdáleně tušil, kde Petra v našem městečku žije a… A proč k nim ostatně lézt, chodit, když jsem večer co večer nacházel 100% jistotu, že i nazítří Petra vstoupí do třídy - s brašnou na zádech, s culíkem - a přisedne jako můj společník a kamarádka. „Tak stal se ze mě samotář, před sebou vidím její tvář… V duchu ji tajně zahřívám, svůj kabát přes ramena dám! A po mracích… zář sluneční… jí posílám.“