Byl jsem nejopuštěnější tvor na světě; v té ponuré krajině nebylo živáčka a vedle šustění svých kroků slyšel jsem jen kvílení větru, teď na podzim studeného jak dno nějaké ztracené tůně. Tesknota, smutek a pocit bezútěšnosti němě mi svíraly útroby. Listí pod nohama odlétalo kamsi dozadu, pryč, bez účasti – ano, nezúčastněný svět, toto je cizí země nikoho a já tu teď v ní bůhvíproč, bůhvíkam kráčím…