28.9.2020 | Den české státnosti


POVÍDKA: Sen poté

10.1.2020

Byl jsem nejopuštěnější tvor na světě; v té ponuré krajině nebylo živáčka a vedle šustění svých kroků slyšel jsem jen kvílení větru, teď na podzim studeného jak dno nějaké ztracené tůně. Tesknota, smutek a pocit bezútěšnosti němě mi svíraly útroby. Listí pod nohama odlétalo kamsi dozadu, pryč, bez účasti – ano, nezúčastněný svět, toto je cizí země nikoho a já tu teď v ní bůhvíproč, bůhvíkam kráčím…

Cáry šedivých vlhkostí sunou se mi nad hlavou, slunce tu není. Ani lidské obydlí, vůbec žádné dílo nějakých rukou, bezútěšná divočina, bez života, bez světla, cizí a nepřátelská. Avšak přece – stanul jsem na plochém pahorku a pod nohama vytušil jsem v chomáčích zhnědlé trávy cosi jako rovnou, kamennou hranu. Ano, v zemi je tu žulový blok, a už mi z ní vystupují jakési obdélníkové obrysy: otřásl jsem se - stojím komusi na hrobě, nebo spíš hrobečku, je příliš malý, travnatá džungle ho pohltila už dávno. Kolem začínám tušit i několik jiných takových obrysů, už větších - a támhle za tím křovím jsou snad dokonce vidět i zbytky jakési kamenné zídky a za ní trosky křížů. Byl tam hřbitov – koho ale pochovávali sem, za jeho zdi? Ať je to jak chce, řady zarostlých pahorků jsou všude kolem, jsou tu v zemi snad na sta koster … a jinak nikdo, nic, jen já.

Morbidní místo - je to snad zlý sen? Ne, jsem tady a teď, sám, a pak už jen ty staré hroby. Jdu dál, uctivě se jim vyhýbám, ale desítky neviditelných rukou stejně jako by mě chytaly za kotníky, úzkostlivě se ohlížím, snažím se nepropadnout panice. I zlomyslný vítr jako by mě teď chtěl srazit k nim, dolů, a zdá se mi, že mi k uším přináší jejich kvílivé hlasy. Jsem tu sám – a nejsem tu sám?

Dole v nížině spatřím starý kostel – stojí tam osaměle, uprostřed luk a hájů, žádná cesta, žádné domy, nic, chrám boží v pustině. Jsem nejopuštěnější na světě, a tak s jiskérkou naděje sestupuji k němu po mírném svahu, zbytky hřbitova za zády, hlasy mrtvých pomalu mizí v dáli.

Zvláštní – kopec nebyl vysoký, ale sotva sejdu pár desítek metrů, vítr se úplně ztiší, zcela zmizí, je totální ticho, takové, že je to až divné. Ani ptáček nezacvrliká, myška nezašustí, zní tu jen mé kroky v tlející buřině a větévka jen občas zapraská. Jdu zvolna, ale kostelík se rychle blíží – jakému to optickému klamu podléhají tu mé zjitřené smysly? Ani se nenadám a už jsou tu velké, dubové dveře přímo přede mnou.

Jsou zavřené – rozpačitě sahám po starosvětské klice a váhám, váhám, bojím se. Pak ji ruka rázně stiskne a s příšerným zavrzáním, jež mi zastaví v žilách krev, se dveře otevřou, snad jako by jim i někdo z druhé strany pomohl… - v prostoru přede mnou dozní odlesk toho kacířského vyrušení, jež rozdělilo ticho na to, co bylo před tím, a to co je teď: jako by v uších odlehlo, je to ticho jaksi jiné, asi jako když spáč měl oči zavřené a nyní, nepohnuv se přitom, náhle je vyděšeně otevřel. Ticho na mě z chrámu široce zírá a já mám strach se tam jen podívat, natož pak vejít…

Ale hrůzo hrůz, nohy rozhodly samy a už překračují práh. Znovu to strašné zavrzání, dveře za mnou zaklapnou a já si říkám, zdali jsem to byl vůbec já, kdo je zavřel – nebo jsem už zešílel, že to nevím? Nevýrazná ozvěna znovu se rozpadla v chrámovém prostoru, zmizela jakoby nahoru do kopule, mezi namalované tam anděly. Bojím se odtrhnout od nich oči, jako by byli jedinou nadějí v této beznaději tady a teď. Dokonalé ticho, jež znovu zlověstně zavládne, mě však krutě přesvědčí, že jsou jen namalovaní a nijak mi nepomohou, a tak očím nezbývá, než s obavami pomalu sjet dolů.

Jako je úplně prázdná celá tato krajina, celý tento svět, je takový i tento kostel: řady dřevěných lavic jsou stejně němé jako předtím ty řady hrobů. I Kristus na kříži, visící támhle nad oltářem, je už dávno mrtvý, zemřel snad ještě dřív, než se tento svět narodil, aby na věčnosti předznamenal jeho trpný úděl. Všechno je tu cizí, studené, němé. Z vitráží visí dovnitř neurčité, jakoby zkamenělé chuchvalce šedého světla, co stíny netvoří, neboť všechno je v něm stín, tmavší jen a méně tmavý, chmurný však tak jako tak, bez naděje a útěchy. Píšťaly varhan evokují žebra, kříž šibenici, sochy svatých stalagmity – ano, jako bych byl v jeskyni, nad kterou se zvolna sunou staletí za staletím, aniž se tam co děje.

Nikdy bych se neodvážil jít jeskyní dál do jejích nebezpečných útrob, ale mé nohy ano, bez jakékoli účasti vůle – a tak s hrůzou vidím, že se blížím ke katafalku, na němž leží rakev. Je jaksi menší, nevím, jakému to optickému klamu podléhají tu zase mé zjitřené smysly, a navíc bílá. Všechno jinak je, jak má být, kolem plno květin, i pár věnců – na stužce jednoho z nich čtu „Milánkovi“. Aha, v rakvi je dítě, proto je tak malá a bílá, a vůbec nevím, co za strašnou věc to mé ruce napadlo, že víko zvědavě otevírají…

Neměl jsem to dělat, opravdu ne, nic mě neopravňovalo myslet si, že tam snad uvidím nějaké bledé sice, neživotné, ale vcelku upravené dítě, jak jsem to jen mohl udělat – ano, byl tam chlapeček, a byl upravený, ale opravdu jen jaksi tak divně v rámci možností, bylo totiž zřejmé, že z něj toho vlastně po smrti moc nezbylo, místo obličeje spíš už jen jakási vymodelovaná oranžová maska, zbytky lebky zjevně čímsi vycpané a do hnízda z umělých květin vložené, místo tílka spíš jen slušivý obleček, i na rukou, zkřížených tam, kde obvykle bývá hrudník, oděrky a podlitiny ne zcela úspěšně zaretušované, zkrátka tahle mrtvolka byla rozbitá na cimpr campr.

Chlapeček otevřel oči, respektive zvedl víčka a objevilo se jediné zachovalé oko, které se na mne zpytavě upřelo: „Vítám tě na věčnosti, Milane. Konečně jsi tady.“ Neznělo to moc zřetelně, protože chlapeček nejen že neměl už většinu zubů, ale i zbytky čelistí mu byly dány k sobě až dodatečně, takže to bylo spíš jen takové zašišlání a kdoví, jestli to nebyla jen myšlenka, co zazněla pouze v mojí hlavě. Hlas jsem poznal hned - moji rodiče zakoupili totiž již v předškolním mém věku magnetofon a k němu i mikrofon, to za účelem, aby mé dětské povídání zůstalo pro budoucnost zachováno, takže i navzdory těmto nynějším chlapečkovým omezením dobře jsem se poznal, vždyť to není ještě tak dávno, co jsem to pouštěl vnučkám, nyní již samozřejmě přepálené na CD. Kromě toho se chlapeček nápadně podobal mojí fotce z dětství, co jsem ji léta měl na všech průkazkách, dá se snad přímo říci, že ho podle ní asi do této sochy zrekonstruovali…

„Promiň,“ vysoukalo se ze mě, beze mě. „Ale, co to má znamenat? Co tu děláš?“ nevěděl jsem, jak dál, ale mé mladší já mi pomohlo: „Čekám tu na tebe už padesát let – copak si nepamatuješ, že jsi v roce 1970 vyskočil z okna? Jak jsi tenkrát zapomněl na ten domácí úkol, co jste měli z českého jazyka, a maminka tě za to zbila, zakázala ti jít ven zrovna v ten den, co jste měli ten fotbalový zápas, a ještě jsi musel psát trest? Skočila tam pak za tebou…“

„Tak na to si teda náhodu dobře vzpomínám: brečel jsem v dětském pokoji a opravdu jsem chtěl skočit, ale když jsem se podíval z toho devátého patra dolů, tak jsem k tomu nakonec nenašel odvahu – občas jsem si pak říkal, že jsem skočit měl…“

„Vidíš? Nikdy jsi na to nezapomněl – to proto, že to všechno byl už potom jen sen. Můj sen – sním svůj život dál, jako bych žil: v tobě, ty jsi můj sen, moje noční můra.“

„Ale ne, to ty jsi sen – a hrozný…“

„Co je hrozného? Smrt je hrozná, ale život taky. Udělal jsem nejlíp, že jsem ho odevzdal hned jako dítě – kolik trápení jsem si ušetřil! Jen si vzpomeň na ty roky, kdy tě neurotická matka a despotický otec pořád jen do něčeho nutili, zakazovali, trestali a vyhrožovali, copak jsi už zapomněl, že jsi se narodil jako jedináček dvěma sadistům a jak jsi tím zůstal poznamenaný? Vždyť ty jsi celý život úplně mimo, hodně věcí, které ostatní vědí samo sebou, vůbec nechápeš. To dětství ti vlastně nikdy neskončilo – copak tě to nikdy nenapadlo, že se zdáš sám sobě ještě z doby, kdy jsi byl malý? Celý život jen boj, se všemi i sám se sebou, a vždycky, když už jsi myslel, že se ti ulevilo, přišly zase jiné problémy, nečekané, úplně z jiné strany - našel jsi snad někdy klid? Copak jsi už na to zapomněl?“

„Ne, nezapomněl, ale stejně jsem i přesto stihl mezitím odpočívat, radovat se, a … - milovat. Přesto stálo zato žít. Chodit do přírody, těšit se z věcí, z hudby, knih, užívat, vždyť na světě je toho tolik dobrého a hezkého…“

„Ano? I potom, co ti po padesátce začalo ubývat sil, a – co horšího – když jsi přišel na stará kolena o práci a zjistil, že jak jsi na důchod mladý, tak na nové zaměstnání už starý? Nevzpomínáš, jak tě všude kopali do zadku, a když už bylo nejhůř, tak děti, kterým jsi dal všechno, se od tebe odvrátily a po nich tě nakonec opustila i žena, protože jsi jim nedokázal odpustit, že tě hodily přes palubu? Na to už jsi zapomněl?“

Ne, nezapomněl jsem, bože, jak bych na to mohl zapomenout, jak jsem jen dopadl, jak starý škrpál v popelnici, nezapomněl jsem a to je strašné, ten hoch má pravdu.

Náhle jsem chtěl pryč, pryč odtud, od mrtvolky sebe sama, ven z tohoto proklatého místa, avšak - co to? Nemohu se hnout…

A s hrůzou shledávám, že to nejsem já, kdo se nad chlapcem sklání, ale on se sklání nade mnou, a není to chlapec, jsem to já tak, jak se už nejmíň dvacet let sám vidím, totiž vyzrálý muž neurčitého věku, tak jak si každý starý chlap myslí, že stále vypadá, než se vždycky podívá do zrcadla a uvidí tam jen jakéhosi povadlého páprdu… - sklání se nade mnou a já tu ležím, nemůžu se ani pohnout, zřejmě proto, že ve mně není jediná kost celá; i to hnízdo z umělých květin cítím kolem hlavy jako jedinou oporu, aby vůbec držela pohromadě, a druhé mé já nade mnou je jaksi jednorozměrné, bezprostorové, jako bych na ně hleděl jen jedním okem…

„Tak díky a sbohem, Milane, konečně se můžu vrátit tam nahoru…“ řekl a zamířil k východu. Chtěl jsem vykřiknout, zadržet ho, vyskočit z rakve, ale jen zoufalé zasténání odrazilo se od klenutých zdí a uzavřelo je zavrzání a bouchnutí kostelních vrat. Vzápětí nato se nade mnou černé víko pohnulo a pomaličku, postupně mi zakrylo výhled na anděly v kopuli – nevratně a definitivně se pak samo zaklaplo a já věděl, že za mnou už nikdo nepřijde a tak už to zůstane navěky…

Ve městě viděli toho večera uhánět houkající sanitku, co náhle ztichla a zvolna už pak jen pokračovala dál k nemocnici – to dal lékař zezadu řidiči pokyn, že už spěchat nemusí. Potom si rezignovaně utřel zpocené čelo a spojil se s centrálou: „Aničko, exitus, je konec – sotva v něm zůstala nějaká kost celá…“„Ano, Honzo, netrap se tím, tomu už jsi pomoct nemohl, je zázrak, že to vůbec chvíli přežil – policajti říkali, že vyskočil z devátého patra…“



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.