29.3.2024 | Svátek má Taťána


Diskuse k článku

POVÍDKA: Sedmé narozeninové ráno

Venku je tma, to ještě budou všichni určitě spát, myslí si Mína. Nejradši by vstala z postele a všechny vzbudila, vždyť má dneska narozeniny a už sedmé! Nejdříve vstává vždycky babi.

Upozornění

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času
J. Kraus 7.8.2016 22:15

Déle to už muž nevydržel.

Déle to už muž nevydržel. Rychle vstal od vyzdobeného stolu a nenápadně se přesunul na odvrácenou stranu chalupy. Posadil se na podezdívku a uvažoval. Kdyby teď odjel, nic by se nestalo. Večer zatelefonuje sestřenici, proměněné teď v babičku, a něco si vymyslí.

Nebyl to dobrý nápad navštívit ještě jednou všech šestnáct bratranců a sestřenic. Tedy spíš zjistit, kteří zůstali naživu. Napadlo ho to na jaře na pohřbu jednoho bratrance z matčiny strany. Z devíti takhle spřízněných tam byl jen on a syn dalšího bratrance. Jinak jen úzká rodina, sousedi a přátelé zesnulého. A jak ta velká rodina, rozesetá po celé republice, kdysi držela pohromadě, ve stálém styku a jistá si jeden druhým! Po pohřbu čekal na tramvaj, ostatní byli auty a všiml si ho onen bratrancův syn. Cestou se bavili o rodinných historiích a zjistil, že kluk, tedy kluk už dost přes čtyřicet, neví vůbec nic. A protože se všechny staré rodinné listiny a fotografie postupně dostaly do rukou jemu („nechceš si to vzít, mladý by to stejně jednou vyhodili“), rozhodl se, že všechno oskenuje, důkladně vyzpovídá čtyřiadevadesátiletou matku a vše vtělí na multimediální CD. Dvě provedení, pro stranu otcovu a stranu matčinu. Pak sedne do staré octavie a začne ta cédéčka rozvážet. Když mladí nepoznají jeho, poznají oktávku, skoro všichni se v ní kdysi svezli, a ne jednou.

Tahle chalupa byla už poslední adresa a moc těch cédéček neudal. Kupodivu ho to nijak nemrzelo. Svět už je jinde a ti mrtví, až přijde chvíle, své potomky stejně nepoznají. Pouta, trvající celá staletí a věky, byla odstraněna. Poznají jeho? Toho se trochu bál.

Tuhle sestřenici si nechával nakonec. Viděl ji naposledy asi před dvaceti lety. Rád by za ní už dávno zajel, ale i když si dvakrát do roka krátce zatelefonovali k narozeninám a svátku, pozván nebyl a přijet jen tak by bylo poněkud vlezlé a ponižující. Teď má záminku. Byla o rok mladší než on a co se pamatoval, vždycky ji miloval.

J. Kraus 7.8.2016 22:18

pokračování 1

Podezdívka byla úzká a tlačila, vstal a přesedl si kousek dál. Ta slova, jak jsou nepřesná a opotřebovaná. Láska? Brr. Ale vždycky mu roztálo u srdce, když byl blízko ní, ano, tak to bylo. Dokonce dlouho předtím, než měli jet k nim, byl celý rozechvělý. Jezdili k nim jen párkrát do roka, ale na Dušičky tam bývali přes noc a on ten dušičkový čas měl proto z celého roku nejradši.

Ona. Jak sladce to znělo. Blonďaté vlasy nakrátko, stále zářila vnitřním úsměvem, jaksi mile a bystře pozorná, vždy připravená k pohotové, občas mírně ironické odpovědi. Jeho, nemotorného a trapně mlčícího, brala jako rovnocenného kamaráda. Ano, až bude konec světa, zachráním tebe, sestřenko. Kolikrát ji večer před spaním zachraňoval, nedostupnou, kolikrát si představoval ji, když byl v náručí nějaké vulgární hlupačky. A teď, opět si rozčileně přesedl, našel jakousi starou arogantní a nadutou krávu, ano, krávu, a jak se té své vnučce podbízí, takovému rozmazlenému spratkovi. Troufla by si kdysi ona, ještě k tomu před cizími lidmi, udělat takovou hysterickou scénu? Hanbou bychom se propadly, my, tehdejší děti. Chudák sestřenka, musí obstát před lidmi, být jako oni. To on tedy ne. Rychle vstal a nahmatal v kapse klíčky od octavie. Ne, telefonovat jí nebude.

Vrátka byla naštěstí na téhle straně chalupy a jak k nim zamířil, leknutím se zarazil. Neseděl na té podezdívce sám. Zdálo se, že ani děvčátko o něm neví, ale musel projít kolem něj. Okamžitě z něj spadla všechna nelibost, stejně, jako by tam byl pes nebo kočka. S němou tváří a dítětem je všechno doopravdy. A tahle Mína, bože, jak je podobná babičce když byla malá. Ucítil na okamžik, jako by se mu u srdce uvolnilo nějaké sevření, krunýř, o kterém už dávno nevěděl. Chtěl ten okamžik zachovat a podržet, ale nedokázal to. Pomalu zamířil kolem ní. Mína k němu vzhlédla. Zdálo se, že se nepolekala cizího člověka. Držela v rukou pletenou kabelku.

J. Kraus 7.8.2016 22:25

Re: pokračování 2

„Co se stalo Méďovi?“, řekl tiše a jemně. „Zabil se“, odpověděla. „Jak se mu to stalo?“, zeptal se ještě jemněji. „Spadnul z Cimbuří.“

Cimbuří, uvědomil si, to je hora ze zvětralých žulových balvanů a když tam byl kdysi se sestřenicí poprvé, trochu se bál. Později se dozvěděl o Black Mountain v Queenslandu a pochopil proč. A tady navíc pořád může spadnout nějaký kámen. Kdysi zde byl lom, horu z jedné strany odtěžili a otevřeli tak bránu do podzemních světů. Bránu většinou zavřenou, ale někdy přitahující jako magnet všechno živé z okolí. Něco podobného jako u nich na Veliši a na Svinčici. Sám by tam nešel ani za nic. Ale malé děti, zvlášť holčičky, jsou pod vyšší ochranou. Měly by být.

„Možná se nezabil. Kdyby spadnul člověk, tak se potrhá a rozláme, ale Méďa je lehkej, odrazí se, jemu to neublíží. Třeba se mu ani nic nestalo a teď tam leží a je smutnej, že“ – zarazil se – „ho nikdo nejde zachránit.“ A bylo to venku. Zešílel? Jistě. Zešílel. Udělal by cokoli, aby nemusel odejít od Míny. Mína ožila. „Půjdem spolu?“ „Jo, a vemem taky Beníka.“ Beník byl první, s kým se tady seznámil. „Já ho zavolám.“

A šli. Nebylo to daleko. Mlčeli a on si, vlastně ani ne moc překvapeně, uvědomoval, jak jsou na sebe napojeni. Bude to dobré. Ona ho ochrání a on zase ji. Najednou se jejich ruce lehce dotkly a v příštím okamžiku už měli dlaně přitisknuty k sobě a prsty propleteny. Báli se trochu oba a věděli to o sobě.

Strmá strana Cimbuří s bývalým lomem se podobala rokli, nejprve úzké se stěnami ze zvětralých břidlic, postupně se rozšiřující, jak přibývalo žuly. Tady byla další podobnost se Svinčicí a Velišem, totiž že práce v lomu byly zřejmě náhle ukončeny, aniž by byl dotěžen alespoň dostupný materiál. Proč? U nich na Jičínsku už nikdo nevěděl, dochovaly se pouze nějaké temné narážky. V každém případě byl ale pevný jičínský čedič sympatičtější než zdejší drolící se žula. Jak vstoupili do rokle, začalo přibývat žulových balvanů a kamenů, některé se pod botou dávaly do pohybu.

J. Kraus 7.8.2016 22:31

Re: pokračování 3

Za chvíli se rokle rozšířila do dost velkého prostranství, pokrytého kusy skal a balvany všech velikostí. Nad ním se se všech stran tyčily drolící se šikmé srázy a stěny. Na druhé straně přímo proti nim se černal jakýsi otvor, v celkovém šeru sotva rozeznatelný. Zastavili se. Bylo mrtvé ticho, nikde pták ani hmyz. Věděl co to znamená. V tu chvíli začal Beník kňučet a naříkat, vzepřel se tlapkami a nechtěl dál. Uvázali vodítko k jakémusi keři.

„Odkud spadnul?“ Mína ukázala k nejvyššímu bodu Cimbuří ve výšce dobrých padesát metrů. Pozorně prohlédl skálu pod ním. Byla šikmá, ale bez samostatných balvanů, výstupků a říms, kde by se mohla pružná molitanová hračka zachytit. Méďa musel být někde u ústí toho otvoru. Teď se hlavně nebát, nepřipustit ani náznak strachu a negace, aby ho nemohli za nic chytit. Ale v tom už měl slušnou praxi. „Tam někde bude“, ukázal rukou. „Musíme tam ale oba, jeden by to nedokázal.“

Podívala se na něj. Beník už k nářku přidal regulérní vytí a Mína se očividně bála. „Ty jsi tady doma, dokážeš mě ochránit, a já jsem zase silnější a ochráním tebe. Ale můžeme se vrátit.“ Usmál se na ni. Byl si jistý, že všechno dobře dopadne, ale ten adrenalin, ten stál za to. Mohl by ji tam vlastně poslat samotnou, ale určitě by se o ni hned začal bát a v tu ránu by bylo všechno špatně. A stejně tak kdyby šel on a ji tady nechal s Beníkem.

„A jak tě mám chránit?“, zeptala se trochu zmateně. „Stačí když budeš se mnou, ale nesmíme se pustit jeden druhýho. Dobře to dopadne, neboj se, já se v těchhle věcech vyznám. A teď se nelekni, vemu tě do náruče, abys nezakopla“.

Mína byla lehounká. Pevně ji k sobě přivinul, svůj talisman a ochranu, aby viděl kam šlape. Nešel přímo k ústí sluje, ale asi dvacet metrů stranou. Chtěl to vzít spíš zády ke skále a hlavně se nepodívat dovnitř. O Mínu se nebál, měla hlavu zabořenou do jeho prsou a nemohla vidět vůbec nic. Jen ten Ben kdyby tak nevyváděl. Ale i to bylo součástí plánu a ke prospěchu věci.

J. Kraus 7.8.2016 22:36

Re: pokračování 4

Šel, či spíše klopýtal pomalu a našlapoval opatrně. Méďa ležel asi pět metrů před ústím sluje a vypadal nepoškozeně. Vnímal chlad a podivný pach, vycházející ze sluje, a náhlý mrazivý závan. Ano, vše jak má být, pomyslel si s úsměvem a vlídnou myšlenkou na neznámého. „Teď mi dej ruce kolem krku a dobře se drž.“ Opatrně si dřepnul, položil si Mínu na kolena, zvedl medvěda za tlapu, vstal s Mínou už pevně v náručí a rychle odcházel pryč. V tu chvíli se Beník utišil a když přišli k němu, radostně je vítal. Kolem bzučel hmyz, mezi kameny se mihla ještěrka. Někdo si s nimi pohrál, někdo, kdo se živí strašpytli a zbabělci.

„Míno, ty moje statečná holčičko, už můžeš otevřít oči.“ Chvěl se mu trochu hlas. Ne, nepokoušel přece osud z frajeřiny, šlo o Mínina Méďu, o vážnou věc. Shledání Míny s Méďou bylo méně bouřlivé než se obával a nesplnily se ani jeho nejhorší obavy z nějakého naučeného děkování. Stačil krátký pohled. Rozuměli si s Mínou dobře. Došli mlčky do chalupy. Na podezdívce ležela pletená kabelka, Méďa byl do ní uložen a ponechán tak. Stáli s děvčátkem proti sobě.

„Tak já už pojedu,“ řekl zase tak tiše a jemně jako na začátku. „Kdy zase přijedeš? Půjdem spolu na Hrádek a ukážu ti Kamenici, přijeď brzo.“ Nevěděl co říct, co dělat. Rychle si před ní kleknul, něžně ji vzal za ruce a podržel si je před tváří. „Někdy zase přijedu a všechno mi ukážeš, ale teď jdi za babičkou, asi už má strach kde jsi. A o tom Cimbuří radši moc nevyprávěj, třeba by tě pak nechtěli pouštět samotnou ven. A dávej na sebe pozor, víš, dávej na sebe pozor, abych se o tebe nemusel bát.“

Najednou by jí rád řekl spoustu věcí, všechno, co její babičce už nikdy neřekne, ale co může pochopit sedmiletá holka? Přejel rty hřbet její ruky, pomalu jí spustil ruce zpátky k tělu a vstal.

J. Kraus 7.8.2016 22:47

Re: pokračování 5

„No, dneska to dobře dopadlo, ale měli jsme namále“, řekl zvesela úplně jiným hlasem. „Co je to namále?“ „To ti vysvětlím příště. Jo, něco jsem babičce přivez. Mohla bys jí to dát?“

Šel k autu a vyndal cédéčko. „Jé, to je starý, to nepřehrajem.“ „Třeba si s tím babička nějak poradí. A běž už.“

Podívala se na něj trochu nejistě a v něm v ten okamžik všechno roztálo, jako kdysi. Vážně k němu přistoupila a zvedla trochu ruce, jako by ho chtěla obejmout. Znovu si klekl a zatímco ona ho objímala trochu divoce a neohrabaně, on něžně souzněl s každým jejím pohybem. Za chvilku se ztišili a jen se klidně a vroucně objímali.

„Tak už běž“, řekl s hlavou zabořenou do jejích vlasů, „běž už“. Pustil ji a trochu se odtáhl. Než se nadál, byla Mína pryč a on tam zůstal klečet sám, v cizí chalupě, na cizím dvoře. Vstal, nastartoval oktávku a pomalu, velmi pomalu se dal na cestu domů.

Dokončení povídky bylo původně myšleno jako krátká satira, hlavní hrdina dokonce vystupoval pod jménem strýček Pedofil, ale snaha dodat autorčinu dílu happy end byla silnější. Též omluva za znásilnění reálií Jizerek. Jediné, co odpovídá skutečnosti, je popis vstupů do podsvětí. Diskusní formulář bere jen omezený počet odstavců, proto ta nepřehledná přímá řeč. Za pozornost též stojí, že Mínin věk, soudě podle jejího chování a řečí, jakoby kolísal mezi šesti a deseti lety.

P. Princ 5.8.2016 21:26

Inspirován kinoautomatem

(Expo 1967), poznamenán technickým vzděláním, a obdařen dvěma vnoučaty, jsem zařval Stop ! když osazenstvo chalupy od snídaně do oběda ponechalo bez dohledu sedmileté dítě. Jinak je ten příběh dobrý a mohl mít i pointu, kdyby jej autorka v závěru neutopila v emocích. Racionální chlap ve mně by organizoval výpravu té povedené rodinky do skal, s cílem provést rekognoskaci terénu, vyhledání a zajištění zapadlého předmětu a jeho předání majitelce (klíčící ženě).

P. Kersch 5.8.2016 12:21

Čtenářům

Čtenářů - těch opravdických, kteří umějí číst - těch je na Neviditelném psu hodně, ale jsou neviditelní - na rozdíl od těch kecálistů, co na Neviditelném Psovi přežvejkávají do nekonečna migranty, Zemana, revolvéry a to, co se v USA dělá líp než v Česku.

Ti opravdoví čtenáři? Těm nedělá potíž na chvilku - jenom na malou chvilku, jen co se těch několik odstavců o sedmileté Míně přečte - se vcítit do dětské hlavní postavy, do její mysli, trochu paličaté, trochu odvážné, trochu bázlivé...

Klíčí v té Míně žena, s méďou zříceným se skály se oddrolil kousek dětské nevinnosti. To tam všecko - a nejen to - v té mini povídce je. Dočetli jste... A jak to bude s Mínou dál?