4.12.2021 | Svátek má Barbora


POVÍDKA: Sedmadvacátý

25.6.2016

Na podlaze se rozdrnčí budík. Jan ho poslepu zamáčkne a posadí se. Byl připravený, že tuhle noc probdí, ale vyzvánění jej vytrhlo z těžkého spánku. Musí dokonce několik vteřin přemýšlet, kde je, proč tu je a proč má vstávat za tmy. Ale nejistota posledních měsíců spolu s jistotou toho, co má přijít, byly vyčerpávající – tělo si řeklo o spánek a mozek se podvolil.

Natáhne se přes matraci a pohmatu najde brýle. Slávek je už vzhůru a zalévá čaj, na stole se mihotá svíčka. Svíčky patří k základnímu vybavení každé domácnosti – neustálé výpadky elektřiny z nich udělaly podpultové zboží. Okno pod stropem suterénního bytu je zakryto dekou – v noční ulici dokáže i slabounké světlo přilákat pozornost. Kdyby zatemnění odstranili, viděli by, že tma už řídne, dříve než včera, dříve než zítra. Ale kdo by teď myslel na letní slunovrat?

Tísnivé ticho přeruší Slávkův naléhavý hlas: „Pane profesore, nechoďte tam!“

Jan se na něj podívá. Když se tehdy setkali, Slávek se k němu hlásil jako bývalý student. Jenže Jan si ho vůbec nevybavoval. Nedal to ovšem najevo, naopak se usmál a pravil něco jako „samozřejmě, pamatuju se“; umění milosrdné lži dobře ovládal z doby, kdy se živil medicínou. Jenže to byl život někoho jiného, do něhož se vcítit je stále těžší. Nastudovaná autobiografie významné osobnosti, s níž má společné jen jméno, které musí tajit. Možná by si Slávkovu dřívější podobu vybavil, kdyby se oholil - plnovous promění každého. Plnovous unifikuje – všichni ti mladíci, kteří mu v posledních měsících pomáhali, vypadali jeden jako druhý. Daň za mimikry. Sám Jan si na své vousy stále nezvykl. Šedivé, téměř bílé, přitom vlasy má pořád černé, pouze na skráních nepatrně prokvetlé. Vousy ho svědí, šimrají, při pohledu do zrcadla si připadá si jako postava z verneovky. Nineteen century man. Nesnáší je, hnusí si je, jsou znamením potupné doby. Ale upozorňovat na sebe oholenou bradou za to nestojí.

Slávka si oblíbil pro jeho mlčenlivost, spolehlivost a nenápadnou odvahu. Ne že by ti ostatní nebyli spolehliví, a odvážný musel být každý z nich, ale se Slávkem ho pojí jakási chemie. Kdyby měl syna, byl by takový. Kdyby si takového přivedla domů Julie, byl by spokojený. Jenže Slávek je o deset let mladší než Julie. Jenže Julie je v Americe a žádného nastávajícího mu nepředstaví. Julie s ním nebude mluvit už nikdy o ničem. Kdyby všichni dvacetiletí byli jako Slávek, pak by podstoupit věc, kterou dnes podstoupit musí, bylo mnohem snadnější.

„Myslíte, Slávku, že si vezmu na svědomí nejít tam?“

„Možná jen vyhrožují. A jestli ne, nebude to vaše vina. Říkávalo se přece, že teroristům se neustupuje.“

„Udělají to, jsou to stvůry. Prostě půjdu, ale vy tu zůstanete.“

„Nenechám vás jít samotnýho, víte to.“

Ví to a dál už neprotestuje. Vědět, jaký bude konec, je vlastně osvobozující. Konec byl přítomen už v začátku. Celé to bylo dětinské a diletantské. Nedělal si iluze, a přeci do toho šel. Potřebovali někoho, jako byl on: vědec, rektor univerzity, akademik s kontakty po celém světě, autorita, kterou zná každý, bezúhonný muž umírněných, ale pevných názorů, autor Pražské výzvy – provolání, které denně vysílala Svobodná Evropa, které se nejprve houfně podepisovalo, aby je zanedlouho stejné houfy odvolávaly. Kdo by chtěl přijít o práci, kdo by chtěl ohrozit rodinu? I jeho to stálo místo – pouze místo –, nový režim se tehdy ještě snažil o lidskou tvář. Mnozí tomu uvěřili – tohle je přeci Západ, kolébka humanity, žádný brutální Orient. Ono si to sedne, zkultivujeme to. Nesedlo. Nezkultivovalo.

Nabídli mu exil. Odmítl.

A pak ho oslovili pánové z Rady, samé známé, úctyhodné tváře. Ne, iluze si opravdu nedělal vida ony profláklé ksichty v čele národního odporu. Do některých by za demokracie nikdy nebyl řekl, že mají vůbec nějakou kuráž. Jiné by naopak tipoval na rozené odbojáře, ale po těch se slehla zem.

Členství v Radě přijal jako něco, co nelze odmítnout. Myslel si, že je bude moct usměrňovat, že dá všemu řád. Že krok za krokem vybudují síť, spojí se se sítěmi, které jistě vznikají po celé Evropě, že navážou spolupráci s Washingtonem, Moskvou, exilovou vládou, že to bude trvat roky, než bude Amerika připravená k invazi a než to budou moci spustit tady. Jenže brzy poznal, že se ocitl mezi kluky, kteří se neumí ani domluvit, na co si vlastně budou hrát. Bývalí důstojníci vedle odstavených politiků, profesionální aktivisté vedle nacionalistů, církevní celebrity vedle volnomyšlenkářů. Hašteřivost, spory o věci, které byly aktuální v roce dva tisíce dvacet pět, ale dnes působí jako z jiného světa. Konspirace? Zavázali se, že nebudou komunikovat po internetu, že nebudou používat telefony, že se nebudou scházet na veřejnosti. Realita? Do jednoho je pochytali s mobilem u ucha nebo když byli on-line.

Ještě než se tak stalo, ale když už bylo jasné, že se stahuje smyčka, narychlo vyhlásili povstání. Bez přípravy, bez koncepce, bez výzbroje, zbrkle a hystericky. A samozřejmě bez jeho vědomí.

Nepovstal nikdo, ale kolaborantská vláda neustála nátlak a vyhlásila stanné právo. Kromě Jana, kterého nedopadli, internovali celou Radu. Jeho izolace se stala nesnesitelnou. Chvílemi uvažoval, že se sám udá, a jen silou vůle se tomu sebevražednému nutkání vzpíral. Jeho jediným spojením se světem zůstal rozhlas – ten vystopovat neuměli. Občas se mu podařilo vyladit satelitní vysílání Svobodné Evropy, jejíž redakci Američané přesunuli za Atlantik ještě před převratem v Británii. Tak se k němu dostal i vzkaz od dcery, že je v pořádku.

Když mezi zadrženými povstalci Jan nebyl, tajná policie patrně předpokládala, že se mu podařilo emigrovat. Usuzoval tak z toho, že se jeho jméno přestalo objevovat ve výzvách k udání za peněžitou odměnu. Když pak Svobodná Evropa odvysílala dezinformaci, že se Jan stal hostujícím profesorem Bostonské univerzity, oddechl si. I když teď nehledali přímo jeho, razie v Praze nepolevovaly. Jména popravených zveřejňovala denně všechna média a videa z poprav byla ke zhlédnutí na stránkách ministerstva vnitra. Chtěl zmizet na venkově, ale dostat se z města bylo nemožné: milice hlídkovaly na všech silnicích i nádražích a prověřovaly totožnost každého, kdo odjížděl nebo přijížděl. Samozřejmě tím byla zcela paralyzovaná doprava, ale i to byl záměr: nikdo nemá co kam cestovat. Pokud milicionář odhalil hledanou osobu, na místě ji zastřelil. Mohl by se nechat propašovat v nákladním vagónu nebo kamionu, ale i ty se namátkově kontrolovaly. Nebo jít prostě po poli, buď anebo. Doklady – už několikáté za dobu, co byl v ilegalitě – měl v pořádku, ale nic z tohohle riskovat nechtěl: jeho by nezastřelili, jeho by si vychutnali. Nakonec si spočítal, že šance zůstat na svobodě je v milionovém městě větší než kdekoli jinde, a smířil se s danou situací.

Tou dobou přežíval v garáži omšelé vily na periferii, kterou obýval jeho bývalý pacient, ovdovělý filharmonik na penzi. Prověřit příbuzné každého hledaného, jeho kontakty s kolegy, spolužáky, milenkami, přáteli z tenisu, to vše je pro pro tajnou policii rutina. Ale vazba tohoto druhu se hledá těžko. Churavý nepohyblivý pán z domu nevycházel, pečovala o něj vnučka Lenka, které teď přibyla povinnost starat se i o Jana. Lenka nebyla příliš hezká, ale milá a inteligentní slečna, která by jistě v normálních poměrech úspěšně studovala. Rozhovory s ní byly pro Jana jedinou vzpruhou. Chodívala obvykle kolem šesté, přinesla teplou večeři a pobyla pár minut, ale i to Janovi stačilo. Jednou dorazila až pozdě večer a hned mezi dveřmi sdělila, že musí Jan okamžitě zmizet, protože jsou indicie, že je dům sledován. Nemá se strachovat, už pro něj sehnali jiný úkryt. Zeptal se, jací oni. Jen se usmála a vyvedla Jana zahradou k dodávce přistavené za plotem. Za volantem seděl vytáhlý mladík, kterého mu představila jako Slávka. Jan musel nastoupit zadem mezi naložený nábytek a nechat se přikrýt plachtou, auto se opatrně rozjelo. Když dojeli na místo, Slávek se ho ujal a Jan s údivem zjistil, že existuje ještě jedna síť, o níž slavní vůdci povstání neměli ani potuchy. Síť mladých, bez hierarchie, podobná sociálním sítím z demokratické éry – přátelé přátel jsou mými přáteli. Zkraje pochyboval, že potomci facebookové generace, zvyklé sdílet každé uprdnutí, mohou cokoli udržet v tajnosti. Ale mýlil se: potvrdilo se pravidlo, že generace dětí se od žádné jiné generace neliší tolik, jako od generace svých rodičů.

Dozvěděl se, že mezi Slávkovými vrstevníky je jeho jméno legendou, že Jesenius jim zní skoro jako Kristus a Pražská výzva je málem evangeliem. Všechno mají připravené: každé dva týdny ho převezou na jinou adresu, kde se o něj někdo spolehlivý postará. Slávek bude vše koordinovat. Jan se nemusí obávat, přátel je dost. Potrvá to, dokud se nepodaří dostat ho z Evropy. Jediná cesta ven je v nákladovém prostoru letadla, jeden kanál už testují a vypadá to nadějně.

Díky novým kontaktům měl náhle spoustu informací. Dozvěděl se, že se chystá spektakulární proces s šestadvaceti zadrženými zrádci a spiklenci, ale nikdo neví kdy. Týdny utíkaly a všechno fungovalo, jak Slávek a jeho přátelé naplánovali. Stanné právo trvalo dál, ale horlivost milic polevila: teror byl vyčerpávající i pro jeho vykonavatele. Mladí se o něj starali, přesně jak se zavázali, netrpěl hladem, měl spoustu času: četl, psal, poslouchal hudbu. Kanál ven byl konečně prověřen, zbývalo jen stanovit termín. Měl odletět do Kyjeva, ukryt v bedně se součástkami v rámci jakési strojírenské zásilky. Dál pak přes Čínu do Ameriky.

Začátkem června přesunuli Jana na Břevnov, do suterénního bytu – spíše sklepa – na Bělohorské. Slávek zůstal s ním, aby se nic nezdržovalo, až dostanou echo o odletu. Ve čtvrtek přinesl znepokojující zprávu: někdo z vězněných členů Rady potvrdil, že profesor Jan Jesenský, mluvčí a ideolog povstání – na tom se určitě všichni zadržení shodli – neemigroval, ale ukrývá se někde v Praze. Bylo jasné, že nelze déle neotálet. Spojka sdělila, že nejbližší možný termín je příští úterý. Během pondělka ho převezou do nákladové haly, kde je v zapečetěných bednách připravené zboží k transportu. Jejich člověk ho dostane dovnitř, aniž by porušil pečeť, štěrbiny k výměně vzduchu budou dostatečné, aby se neudusil. Musí počítat, že bude dva dny zavřený, u sebe bude mít jen láhev s vodou a láhev na moč.

Jan byl nervózní jako snad naposledy kdysi za studií před zkouškami, v minulém životě, o němž byl přesvědčen, že se už nikdy nevrátí. A přece: za týden se po letech setká s dcerou! Už to naplánoval: jakmile zařídí nejnutnější věci, půjčí si auto, pořádnou nadupanou ameriku, a jen sami dva projedou pacifické pobřeží od San Diega po Seattle. Výlet, o kterém snili, když byla Julie malá. Je toho tolik, co jí chce říct. A až se zotaví, dá se znovu do práce, přátelé v exilu jistě nezahálejí.

V neděli večer vpadl do dveří nepříčetný Slávek: „Ty kurevský bestie! Už to víte? Žádnej proces s Radou nebude, dneska bez soudu vyhlásili rozsudek: sedmadvacet trestů smrti, veřejná poprava na Staroměstským náměstí zejtra časně ráno, přenášená on-line.“

„Sedmadvacet? Jak může dvacet šest lidí dostat dvacet sedm hrdelních trestů?“

Slávek se podíval na podlahu.

„Sakra Slávku, vy tomu rozumíte?“

„Sedmadvacátý jste vy.“

„Já? Jak proboha, když mě nemají?“

„Myslej si, že budou. Jsou si jistý, že jste v Praze. Pokud se jim do zahájení exekuce nevydáte, popraví místo vás náhodně vybranýho studenta univerzity. A další den druhýho, třetí den třetího, bude to pokračovat, dokud se budete skrejvat. Kalkulujou s vaším svědomím. Takhle to maj vymyšlený.“

„To přeci... A způsob, jak nás chtěj... usmrtit?“

„Vždyť víte.“

„Slávku, nemáte tu lok něčeho?“

„Po pěti letech prohibice?“

„Jistě.“

Jan přecházel po místnosti a pokoušel se soustředit. Svině mají vždycky navrch. Fajn, takže ho nakonec dostali. Ale nechat se zfetovat a bez protestu podříznout jako jehně?

„Slávku, myslíte, že se tam můžu objevit až těsně před tím, než to začne?“

Slávek vytáhl z kapsy leták. „Tohle visí po celý Praze. A když si pustíte rádio, uslyšíte totéž.“

Jan přelétl text. Má se přihlásit do pondělí pěti nula nula. Podaří-li se mu dostavit se rovnou k exekuci – to znamená nechat se zatknout brzy ráno někde v centru – nebudou mít čas do něj nic napíchat. Nepůjde na porážku jako poddajná ovce zbavená vůle, ale hrdě a odbojně – a bude to vidět v přímém přenosu. Bude mít šanci něco zakřičet. Zvednout prostředník. Vystrčit zadek do kamer. Jakékoli gesto, které jim zkazí divadlo. Cokoli, čím dá najevo, že se jich lidi nemají bát, že jsou při vší své krutosti směšní. Že na ně serou mouchy. A výsměch je pro tyranii to nejhorší, co ji může potkat.

Je pondělí ráno. Svůj příděl jídla nechal Jan Slávkovi a místo snídaně se narychlo oholil. Nůžky, žiletka, pryč s tím, za deset minut má hladkou bradu. Bílá košile, motýlek, oblek, ať to má úroveň, pásek na poslední dírku, rektorský pupek je ten tam.

Hotovo, Slávek zamkl suterénní byt, po schodech do průjezdu. Rozednívá se, ulice je liduprázdná. Spěchají dolů Bělohorskou, přes Pohořelec Úvozem na Malou Stranu. Cesta, kterou Jan odmlada miluje, při níž se rodné město otevírá jako klín první lásky a on se do něj propadá níž a hloub, pokaždé jako poprvé. Na rohu u bývalé švédské ambasády se na Janův pokyn na okamžik zastaví. Z Petřínských sadů stoupá opar, nad Hradem i naproti na špici rozhledny se třepotá černá vlajka s těmi jejich klikyháky, přes řeku se z druhé strany nese víření bubnů.

„Slávku, dál jděte dvacet metrů za mnou. Nepatříme k sobě.“

„Rozkaz.“

Rychle přes Malostranské náměstí k mostu, potkávají první zasmušilé chodce. Bubny na staroměstské straně se znovu rozezněly, po nábřeží rachotí armádní transportéry. Karlův most bez soch je jako vylámaný chrup. Průchod Mosteckou věží přehrazuje zátaras střežený hlídkou milice, samopaly přes rameno. Jan pokyne Slávkovi, aby se zastavil, a dojde k ozbrojencům.

„Legitimujte se,“ vyštěkne velitel.

„Jsem profesor Jan Jesenský.“

„Bůh je veliký!“ vyjekne velitel. „Bůh je veliký,“ vřeští zbytek hlídky. V češtině to vůbec nezní úderně, ale tak nějak zaobleně, pomyslí si Jan.

Slávek sleduje, jak profesora uchopí dvojice milicionářů pod paží a rychlým krokem jej odvádí, velitel telefonuje. Od metra se trousí lidské hyeny. Poprav se mohly dávno nabažit, ale dnešek znamená něco víc, než rutinní zamordování nechodícího filharmonika, jeho vnučky a stovek dalších. Dnešek je dnem velkého zúčtování, dnem očištění. Bůh je veliký!

Slávek se vmísí mezi příchozí, u zátarasu se prokáže identifikační kartou a pospíchá na Staroměstské náměstí. Orloj bez apoštolů odbíjí pátou, jen smrtku nechali. Nad centrem přelétá vrtulník.

Náměstí je plné, na jednoho čumila připadá jeden milicionář. Před ruinou Staroměstské radnice stojí dlouhé pódium potažené černým suknem, nad ním visí dva drony s kamerami. Naproti na podestě zbylé po Husově pomníku vybudovali V.I.P. hlediště, kukaň z neprůstřelných skel, za nimiž lze tušit známé tváře. Na věžích Týna i okolních střechách je vidět snipery.

Z prostranství za pódiem přivádějí odsouzence. Každého vede jeho popravčí v černé kukle, rozestavují se po celé délce pódia – vpředu odsouzení, apatické obličeje, ruce svázané za zády, za nimi kati.

„Bůh je veliký, Bůh je veliký,“ skanduje dav povzbuzovaný milicí.

Profesor je úplně vlevo, sotva se drží na nohou. Slávek na něj chce zamávat, ale jakási dobrá duše mu strhne ruku. Profesor otevírá ústa, po bradě a bílé košili mu stéká krev řinoucí se z pahýlu jazyka.

Na pokyn odsouzenci poklekají. Jejich zakuklené stíny vytahují dlouhé nože a drmolíce modlitbu je zvedají nad hlavu. Nedaleko Slávka omdlévá mladá žena. I jemu je na omdlení, bubny vřou, dav je v extázi: „Bůh je veliký, Bůh je veliký!“

Slávek zavírá oči. Bůh není veliký. Bůh není.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.