27.1.2021 | Svátek má Ingrid


POVÍDKA: Sedm korun aneb Kellnerovy peníze

9.5.2009

"Brak stabilizuje knižní trh." Petr Kellner

*

„Zbývá jen jedno řešení.“

Šest párů očí se obrátilo k námořníkovi, který na to "přišel". Jmenoval se Rolf Parker, ležel na dně bytelného člunu jako leklá treska a oči se mu leskly. Když dokončil větu, sotva znatelně si olízl vyprahlé rty.

Pohlédl jsem na ostatní "kolegy" a prohloupil by každý, kdo by se nyní vsadil, že Parkerův nápad neprojde: sedmnáct dní na moři vykonalo své. Nakonec první prolomil mrtvé ticho kapitán: „Kdo je pro?“

Šest paží se malátně zdvihlo k výhni neporušeného nebe. Dokonce i kapitán. Sám jsem se zdržel hlasování, ale hladové oči zbylých trosečníků se na mne rázem namířily jako hlavně revolverů.

„Je snad někdo proti?“ hnula se kapitánova ústa víceméně formálně.

„Já!“ zvedal jsem už-už pravici, ale najednou ji viděl padat zpátky ke dnu člunu. Byl jsem u konce sil, tak jako ostatní, a přece se postavil proti ohavnému návrhu. Tu ke mně ze zádi dolehl zlovolný chechtot (aspoň já ho jako zlovolný interpretoval), koukl jsem ledabyle tím směrem a... strnul. Parker držel v ruce pistoli a mířil na mne. "Co to…“

Třeskl výstřel.

*

Sedmnáct dní předtím plula naše jachta k břehům Mali. První důstojník Franklin Biggers stál na přídi, u očí triedr. Zaslechl výstražný výkřik Rolfa Parkera: „Neznámý předmět na levoboku!“ A já... Slyšel jsem větu jen díky tomu, že jsem se povaloval na jednom z lehátek u zádě a pokuřoval cigaretu. Ne, nechtělo se mi vstávat, i obrátil jsem list v braku, zatímco ctihodný Franklin Biggers upustil triedr (visel mu na krku) a naklonil se daleko přes zábradlí přídě... Trvalo to vteřinu. Nebo dvě? Mlčky každopádně zíral do převalující se pěny. Zařval, jak nejvíc mu stačily hlasivky: „To je mina! Mi…“ Strašlivý výbuch otřásl lodí (alespoň mně tedy přišel strašlivý). První důstojník byl na místě mrtev. Příď byla tou explozí rozervána a do lodi se s dunivým rachotem valily proudy všech moří glóbu. Radiostanice Barbary Whiteové vzala při explozi za své a kráska putovala ve třech minutách ke dnu, zatímco divný vír se zmocnil jediného jejího člunu.

Na tom se kupodivu zachránili všichni, tedy samozřejmě s výjimkou Franklina Biggerse. Ale Bílá Barbara, naše drahá Bílá Barbara klesala do hlubin.

*

Čtyři z mužů posádky se chopili vesel a začali člun odstrkávat z rozvířeného místa katastrofy. Kdo ví, kde se tam ta mina vzala?! Zachránili jsme naštěstí jisté množství vody a lihovin. Horší to bylo s potravinami. Třetí den Parker otevřel novou bedničku a zaklel. Místo sucharů, kaviáru a konzerv obsahovala střelný prach.

Strašlivý omyl se týkal i všech následujících krabic. Pluli jsme tedy vprostřed oceánu úplně bez sousta a navíc ve člunu přeplněném pašovaným střelným prachem.

Dva následující týdny stačily, aby došlo k osudnému výstřelu, který už jsem připomněl úvodem, ale Larry Peterson, můj spolucestující z Barbara, v poslední chvíli strhl Parkerovu ochablou paži a mně poctivě určená kulka neškodně žbluňkla v moři. Střelec se z toho neradoval. Tlumeně zachrčel a najednou obrátil zbraň proti Petersonovi. Ten udělal něco neuvěřitelného, dokázal totiž špičku ukazováčku bleskurychle zabodnout přímo do hlavně... a neminout.

„Zmrzačíš mě, ale tobě se to vrátí. Do tváře,“ mýlil se naivně. „Nech toho, Rolfe!“

Člun se houpal. Přesto Parker pistoli upustil a Peterson ji bez váhání odmrštil. Zapadla do vln dvacet kroků za levobokem a jak se mělo ukázat, bylo krajně neprozřetelným zbavit se takto jediné palné zbraně v člunu.

*

„To by byla vražda, Parkere,“ pravil po chvíli ticha konsternovaně náš kapitán (asi jako by objevoval Ameriku) a pistole už mezitím klesala na dno oceánu pod kýlem. „I Lorenc má právo na šanci, nemyslíte? Jako ostatní.“

„Co že žvaníte?“ zasípěl Parker. „On přece byl proti!“

"Ale přehlasován - v poměru šest ke jedné,“ usmál se unaveně kapitán. Taky byl velmi bledý a očividně už na konci fyzických i psychických sil. Jako většina z nás.

„Chcete losovat?“ Na Parkerově tupém obličeji se mihl cynický škleb.

„Přesně! Ale jestli se vám to nezamlouvá, Parkere, můžete se obětovat sám.“

„Ale jakým způsobem chcete hrát?“

Kapitána ta otázka nepřivedla do rozpaků, rozhlédl se. „Má přece někdo sirky?“

Peterson už úslužně podával krabičku.

„Co s nimi?“ ptal se.

„Hlupáku! Ulámeme konce, stejnoměrně, a jednu necháme delší. Kdo ji vytáhne…“

Něco mě napadlo. „Počkejte.“ Vylovil jsem koženou peněženku. „Znám jistější způsob!“

*

Dva měsíce předtím jsem "v naprosté pohodě" sbíral zapomenuté mince na stole v apartmá hotelu De Paris. Bydlel jsem tam a ono zanedbatelné zrní vysypal před chvílí nějaký Kellner, prý miliardář z Prahy. Mince přede mnou ležely roztroušeny po ubruse jako nějaké maskoty či jeho trus (jak mě napadlo) a vyskytovalo se mezi nimi i pár českých korun, ne, tehdy jsem je nepočítal a nenastala od té chvíle příležitost, při které bych je na mořích utratit. Měl jsem ale Kellnerovy koruny stále u sebe. I teď, v prokletém člunu Bílé Barbary. Ó, bohové! Kdybych jen byl býval tenkrát v Monaku tušil, že právě těch pár okrouhlých kousků kovu bude už za pár týdnů rozhodovat o mém životě a smrti. Kdybych to věděl, odcestoval bych snad raději do Číny.

*

„Vidíte tyhle mince?“ zeptal jsem se svých druhů v člunu.

Několik mužů přikývlo. „A co je s nimi?“ zeptal se tupě tentokrát kapitán.

"Tohle." A vytřídil jsem Kellnerových sedm korun.

„Co je to za pitomou měnu?“ zeptal se někdo.

„Koruny. České. Zdánlivě jsou naprosto stejné, není-liž pravda?“ A vrátil jsem ostatní mince opatrně do peněženky a řekl: „Navzájem se liší v jediné maličkosti." A měl jsem pravdu. Pocházely z pěti různých roků a lišily se letopočty a nejstarší byla jedna a nejnovější dvě. Dodal jsem teatrálně: „Gentlemani! Shodou okolností, kterou nechápu, je korun právě tolik, kolik nás ve člunu, a kdo si vytáhne tu s rokem dva tisíce jedna, prohraje život.“

„A proč zrovna dva tisíce jedna, Lorenci?“

„Rok zničení Dvojčat.“

„A je ta mince opravdu jenom jedna?“

„Je... tu sama,“ odpověděl jsem.

A oni... přihlíželi. A pak i bedlivě zkoumali těch sedm korun. Lidé...

Parker do nich dokonce kousal a zkoušel, zda se ta nejstarší neliší. Nelišila se. „Na to dám krk.“

„Ale kdo bude tahat první?“ zeptal se chladně kapitán a okolo se točila linka obzoru. Je známo, že v podobných situacích chce obvykle tahat každý až nakonec. Vykládal mi to aspoň jednou Michal Horáček. Riziko... vypadá přece jen o něco menší. První hráč sice losuje s osudem v tom ze všech nejvýhodnějším poměru sedm ku jedné, ale může rázem ztratit vše. Ten poslední oproti tomu jen čeká, až druzí rozhodnou za něj. Nepřipomíná vám to nic?

A pokud minci smrti nikdo nevytáhne? Zbabělec hořce lituje a vzápětí krutě pyká! Právě v Příbězích Arthura Gordona Pyma z Nantucketu (nečetl jsem totiž skutečný brak) najdete hodně podobnou scénu, anebo ve druhém dílu Tarzana, nicméně mé výtisky Poea i Burrougse sešly se světa ve víru roztočeném okolo Barbary.

„Kdo tahá první?“ zeptal se kapitán a jeho tvář byla teď žlutější něž slunce, které nám tak pražilo na hlavy.

„První tahá, kdo se ptá,“ zamumlal jsem.

Nasucho polkl. Trvalo chvíli, než se na hru dokázal soustředit. Využil jsem čas, abych peníze posbíral a umístil pod svůj klobouk. „Na co čekáte?“ Až po chvíli se žlutý kapitán Bílé Barbary odhodlal a jeho ruka se křečovitě pohnula. Zmatené prsty se pod kloboukem už chvíli dotýkaly sedmi zcela nevinných kotoučků z kapsy mladého Kellnera, a pak si přece vybraly. Ú! Vydechl úlevou. Pod kloboukem zbývalo už jen šest korun.

Co dál? Nikdo se nějak neměl k dalšímu činu, a tak jsem táhl. Frajer? No... Mívám ve hře obvykle z pekla štěstí, zatímco u jisté paní Ivany bylo tomu právě naopak, ale ten den jsem neměl v úmyslu na štísko přespříliš sázet a raději mince chvíli ohmatával. Ostatně, jako přede mnou už kapitán. A přece s jemným rozdílem. Víte, mám odnepaměti nesmírně citlivé konečky a mnohý iluzionista včetně Davida by mi mohl závidět. A když jsem před chvílí navrhl tento způsob losování, velice licoměrně a PODLE jsem kalkuloval s touhle svou předností. teď...

Až něžně jsem se dotýkal letopočtů na korunách nejbohatšího Čecha, jenže sedmnáct dní vykonalo své, jak už bylo řečeno, i došlo k určité devastaci mého hmatu. To bohužel nepochybně a veškerá snaha se ukazovala jako marná. Cit z prstů vyprchal a já... nebyl s to přečíst jediné číslo. Ne, musím se vzdát V. I. P výhod a... vsadit život na svou hvězdu. Zase jsem vzpomněl na Ivanu, jenže když jsem zpětně probral, kolik let mě ta potvůrka ignorovala a tím i mučila, objevily se na jejím portrétu i další ženy, i když... A jedné jsem říkal Džej. Ta snad...

„Hej, Lorenci, spíš?“ Posádka už začínala temně mručet, zatímco nebe stále bezmračné. Konečně jsem uchopil minci a křečovitě zaťatou pěst zdvíhal do sluneční výhně, ale neodvažoval se povolit stisk a děsil se vida, jak se hlavy naklánějí blíž... a blíž. Parker si olízl rty. Otevřel jsem dlaň. Člunem projel záchvěv zklamání. Strčil jsem ruku i s mincí klidně do kapsy a pět zbylých mužů z Barbary se dál potilo hrůzou. Pět mužů na pět korun. Třetí táhl Harry Donaldson a život vyhrál. I čtvrtý soutěžících vytáhl korunu vyraženou dostatečně nedávno. Zbývaly tři mince. A pravděpodobnost, že si rok 2001 vytáhne Thompson, dvě ku jedné. Pak... Můj bože! Thompson vytahoval ruku zpod klobouku a to banální počínání jsme napjatě sledovali, ale koutkem oka jsem i já registroval Rolfa Parkera i dalšího trosečníka, který ještě nehrál. Jak prosebně civěl ten muž na Thompsonovu ruku! A Thompson? Rozevřel ji a... Panna! Thompson korunu upustil, odrazila se, zase padla panna a tu se Parker a Peterson na onu Kellnerovu minci vrhli s prudkostí, jakou bych neočekával od mužů po čtrnáctidenním půstu..., a jeden z nich ji obrátil. Půl vteřiny nato se nad širé moře vznesl hrůzostrašný ryk. Thompson prohrál.

Parker hrábl do kapsy. Vše vidím, jako by se to seběhlo včera. Nedočkavě vyňal zavírací nůž, s vypětím veškeré zbývající síly se ho pokoušel otevřít… A já... Víte, asi mám jiné chutě a vy také. Tak třeba srnčí s lanýži. Ale jsou situace a... Osobně nemám naprosto nic ani proti syrovému masu a není-li zbytí, ale lidské maso? Ne, to mě pochopitelně neláká, nicméně když jsem si tenkrát uvědomil si, že chceme budoucího nebožtíka opravdu požírat, došlo mi i celé peklo. Připojím se! Bude muset, protože hlad nezvládnu překonat, protože hlad je příliš, až příliš skutečný a bodavý, až příliš krutý... Na to, abych se ovládl.

Ale najednou se ozval křik. Rozhlédl jsem se už kalným zrakem a uviděl Parkera, jak se klátivě potácí na zádi a upřeně zírá do moře. Potom omdlel. Bezpochyby strašným vysílením a snad i nesmírným zklamáním, protože Thompson byl ten tam. A stačil mi pohled, abych pochopil všecko. Ten nešťastník spáchal sebevraždu a nechtěl nám ponechat tělo. Vrhl se tedy do oceánu a úděsné čelisti lačných bílých žraloků, kteří nás už devátým dnem svírali a okukovali, rozervali jeho ochablé svaly.

Bylo to příšerné divadlo. Moře se zbarvilo krví a po chvíli na povrch vyplavaly nechutné zbytky hostiny, která se odehrála jen pár metrů pod podrážkami našich bot. I ony ostatky však ty proklaté bestie už vzápětí zhltaly jako kaviár!

*

Čtyřiadvacet hodin jsme proleželi v nečinnosti. Za soumraku se ochladilo. Vládlo až záhrobní, ale přerušil je hlas. To Peterson úpěnlivě prosil o vodu. Dal jsem mu hlt, ale on nepřestával a škemral o novou hru! Nestačila mu há dvě ó. On toužil po krvi.

Vytáhl jsem z kapsy hrst mincí. „A geniální Kellnere, ať mi nebe odpustí, že jsem ti kdy závistivě nadával!“ Byl jsem grogy! A prvním mužem, kterého jsme nechali tahat, se stal právě Rolf Parker. Už úplně bezvládně spočíval na dně člunu a vybíral si minci malátně. Konečně. Nesla o dva roky čerstvější datum, než to, které měla na rubu KORUNA SMRTI. Tato mince osudu tedy zůstávala v banku. Následovaly dva další tahy. První uskutečnil Peterson, po něm jsem přišel na řadu opět já. Bylo to jako ruská ruleta, ale měl jsem jako obvykle štěstí. Naštěstí. Ale ani další tažená mince nepřinesla smrt. Zbývaly dvě, protože sedmou jsem předem vyřadil. Zelo to před námi skoro jako slunce na neporušeném koberci bleděmodrého nebe a prostě a infantilně řečeno... Buď už brzy slupneme kapitána, anebo Donaldsona.

Donaldson táhl a vyhrál. Vida to kapitán, příšerně zaklel. Alespoň já bych řekl, že příšerně. Parker zatím blouznil a neměl už špetky síly, a přece podával zavírací nůž Petersonovi. Ten ho otevřel a naprosto klidným a vyrovnaným tónem přikázal kapitánovi spanilé Barbary Whiteové: „Lehněte si na dno a hlavu položte tadyhle na okraj.“

Důstojník poslechl! Podřídil se. On... Hrál hru až do konce! Ale učinil tak jako ve snu, mám aspoň takový dojem. Bez jediného slůvka odporu se však každopádně otrocky podřídil vůli zvlčilé většiny a byla to úděsná situace. Larry Peterson měl z nás nejvíc sil a dolezl ke kapitánovi. S hrůzou jsem spatřil, jak zvedl ostrou čepel Parkerova zavíráku, a potom…

*

Kapitán se vymrštil, vytrhl překvapenému katovi nůž a než jsme se zmátořili, vrazil mu lesknoucí se čepel do břicha. Petersen zachropotěl a skácel se nám k nohám. Kapitán namířil prst na škubající se tělo a zasípěl takřka tónem krvelačného piráta: „Doražte ho. ON... bude naše večeře.“

Po těch slovech se šíleně rozesmál… Strašlivý direkt na spodní čelist učinil ale přítrž nemístnému řehotu – a přišel od Donaldsona.

Kapitán útok nečekal, zapotácel se a spadl do moře. Ihned se zachytil okraje člunu a pokoušel se vytáhnout zpátky. Vrhl jsem se mu na pomoc spíš reflexivně než po zralé úvaze a hodlal podal ruku, ale rozzuřený Donaldson mi nedopřál čas a zasadil lebce muže ve vodě tak děsnou ránu veslem, že se kapitán ihned pustil. Tu vzduch prořízlo cvaknutí. Pohlédli jsme do vln a spatřili ohyzdnou žraločí tlamu, ten nezaměnitelně rozšklebený chřtán bestie přetočené na hřbet. A rozvíral se jako temná propadlina zrovna v místech, kde byla ještě před sekundou kapitánova hlava. Skrz jehlovité zuby obrovitých čelistí vodního netvora crčely proudy vody a krve. Bratříčci žraloci přiskočili vzápětí, dali se do díla a v několika vteřinách mrtvolu rozporcovaly na cáry svými nelidsky lačnými kusadly. I ty cáry shltly.

„Dobře mu tak,“ zahučel Donalson, když hrozné divadlo skončilo. „Dostal, co si zasloužil.“ A zraněný Peterson umřel téhož dne.

*

Už čtyřiadvacet hodin nebyl nikdo z nás čtyř schopen pohybu. Spočívali jsme naprosto vysíleně na dně téměř nehybného člunu a situace byla více než zoufalá. Pak nastal soumrak a probudil nás jemný, drobný déšť. Stačil mi jeden jediný letmý pohled, abych rozeznal, že Peterson neuvěřitelně rychle podléhá rozkladu - a přímo na jeho mrtvole leželo i tělo Rolfa Parkera, ale nejevilo známky života. Když jsem se k nim připlazil, zjistil jsem nicméně, že Parker ještě sotva znatelně dýchá. „Parkere, co to děláte?“

Trhaně odpovídal: „Už… je… pozdě!“ A jeho zuby slabounce cvakly. Bylo po něm. Zíral jsem na to v hrůze, ale náhle se vyděsil stokrát tolik. Mrtvoly se totiž zvolna daly do pohybu! Co se to dělo? Apokalypsa? Ale ne. Donaldson se prostě pokoušel převrátit Petersonovu rozkládající se mrtvolu a nakonec se mu to i povedlo. Uviděl jsem, jak se odhodlaným pohybem chápe rukojeti nože. A jakého? Toho, který si sám vytáhl z mrtvoly.

Nato Harry Donalson na malý okamžik zaváhal, ale pak přiložil ocelovou čepel ke krku zesnulého Rolfa Parkera... a ačkoli byl Angličan, hodlal se očividně zachovat po vzoru indonéského lovce lidských lebek. Tu ale hrozně zkřivil obličej a ani už nevykřikl. Ozvalo se šplouchnutí. Z hladového Donaldsona zůstala ve člunu právě jen hlava... a ruce. Ta pravá dál křečovitě svírala rukojeť Parkerova zavíráku, zatímco zbytek těla odnesl žralok… Další z nich… S až nepochopitelnou odvahou právě zaútočil přes levobok a... Měl i můj respekt!

Pak... Ne, od toho obludného okamžiku už si nic nepamatuji…

*

Ale probral jsem se v kapitánské kajutě. Zleva stál kapitán Speedy, zprava můj poslední přeživší společník z člunu, kterého nechci jmenovat. A široce se na mne usmál krásnými, zdravými zuby...

A kapitán Speedy, ten starý mořský vlk? Ještě chvíli jaksi zapškle mlčel a nerudně si hryzl nehty… Ne, ničeho jsem se od něj nedočkal...

„Měli jsme z pekla štěstí, Lorenci,“ řekl mi tedy můj druh z Bílé Barbary. „Americký parník Stiff Biscuit se vynořil opravdu v poslední chvíli. objevili nás a vytáhli na palubu. Lorenci! Víte, co se stalo? Jsme z toho venku! Jsme zachráněni!“

Když rozjásaný kolega odešel na palubu vyhlížet pobřeží (a kupodivu se už zdál úplně fit), oslovil jsem konečně zamlklého kapitána. „A co ti ostatní? Naložili jste aspoň jejich těla?“

„Ale jaká těla?“

A kapitán si přestal kousat nehty. „Nikdo jiný - kromě vás dvou - už ve člunu nebyl, tedy až na tu ohlodanou hromadu kostí...“

*

A prohlížel si mě s jakýmsi respektem. „To jste je opravdu všechny snědli?“

Žaludek se mi najednou zvedl. Zalapal jsem po dechu a jal se horečně vzpomínat, ale bylo to k ničemu. Jako vše. A marně, marně jsem se pokoušel cokoli si vybavit.

"Vy se musíte stabilizovat, hochu," hlesl Speedy. Oči měl vytřeštěné...

Ale já... Ne, ani sebemenší podrobnost mi neutkvěla. Vytane... snad nějaký útržek událostí ukrytých za záclonou aspoň kdykoli v budoucnu? Ne, to jsem netušil.

„Kapitáne? V levé kapse najdete mou koženou peněženku,“ vydechl jsem konečně. „Vezměte si všechno! Vezměte si, co tam najdete... Ale těch sedm korun mi, prosím vás, nechte.“



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.