Já jsem kdysi na koně sázel pravidelně. Bylo to v dávných dobách mého mládí, než jsem si opatřil rodinu. Z těch divokých dob jsem věděl, že když nechci vychovávat děti v bídě, nesmím hrát. Také jsem se tím řídil, a to tak důkladně, že jsem nehrál ani poker mašiny, když jsme se ženou zašli občas do společnosti.

S tím jsem problém neměl, hrací automaty mohou hrát jenom zoufalci nebo šťastlivci. Nepatřím, zaplať pámbu, ani k jednomu druhu. Zoufalci strkají peníze do automatů, protože nechápou, že jsou seřízeny tak, aby prohráli. Šťastlivci zase věří, že když párkrát vyhráli, půjde to tak dál i nadále.

S koňskými dostihy to je ovšem jiné. Tam se dá vydedukovat forma i kvalita koní a tou se druhotně řídit. Prvotně musí člověk uvážit, že na koních sedí lidé, které tam dosadili podvodníci. Podvodníci jsou manipulátoři, kteří se nacházejí mezi všemi vrstvami koňské hierarchie. Jak mezi trenéry, tak mezi majiteli koní. Mezi bookmakery, džokeji i administrátory závodů. Dovolil bych si dokonce tvrdit, i když vím že s tímhle názorem narazím a teoreticky je skutečně možné, že se najdou i idealisté, kteří jsou poctiví (však takoví blbci byli i mezi komunisty), že podvodníky jsou všichni! Takže na koňských dostizích vydělávají povětšinou jen ti, kteří mají "inside information".

Takovým člověkem je Duňák. Tedy, abych to upřesnil, on si myslí, že jím pořád je. A to i přesto, že na konci svého pohnutého života mu nezbylo nic než kočka a bydlí v malém karavanu z penze, na kterou mu přispívají úspěšní negambléři jako já v podobě daní. Ovšem kdysi, když byl mladý a měl konexe, tak se v kruzích, které mají informace, skutečně pohyboval. Já to vím, protože jsem se v roce 1968 a 1969 pohyboval v té samé společnosti, i když nikoli v těch samých kruzích. Já jsem byl tak říkajíc za plotem mezi chátrou a jen jsem obdivoval elegantní dámy v kloboucích se sklenicí šampaňského v ruce, jak se producírují na balkóně. Tenkrát mě ty dámy zajímaly mnohem víc než celé dostihy, ale to jsem odbočil, držme se klisen!

Já Duňákovi skutečně věřím, že kdysi zakopal na Bondi v bowling klubu třicet tisíc funtů (liber). Zakopat je mohl, protože tam dělal tenkrát green keepera, ale už je nikdy nevykopal, protože si místo, kde je pohřbil, nepamatuje. Ty prachy dostal od chlapa, za kterého tenkrát sázel. To byl jeho skutečný job, green keepera dělal jaksi bokem. Ve svém skutečném zaměstnání se pohyboval na dostihových stadionech v Sydney (Randwick a Rosehill) ve vybrané společnosti, pil alkohol a čekal. V určený čas zavolal svému bossovi, který mu dal instrukce, na kterého koně vsadit. Většinou tu informaci dostal pár minut před dostihem, takže pak sebou musel hodit, aby sázku uskutečnil včas, než koně vyběhnou. Dostával za ty služby tučné spropitné a žil na vysoké noze.

Pak přišel ten dějinný okamžik, kdy podvádění převzal stát v podobě státní sázkové kanceláře a většina bookmakerů i příštipkářů jako Duňák přišla o bydlo. Ovšem konexe bývalý green keeper pořád má, i když časem nejen vybledly, ale i jejich přesnost značně utrpěla.

To všechno vím, přesto jsem zbystřil, když přišel s tutovkou, že v sobotu vyhraje dostihy přes překážky Modrá hvězda. Zbystřil jsem proto, že občas Duňák někam zavolá a pak skutečně vyhraje pěkné peníze. Nebystřím pochopitelně jenom já, ale celá hospoda. Tu sobotu jsme si vsadili všichni.

Nikdy bych nevěřil, že i po letech se v člověku mohou zvednout dávno potlačené pudy, ale také je možné, že je ve mně příliš ziskuchtivosti či hrabivosti, než jsem ochoten si přiznat. Fakt je, že jsem na Modrou hvězdu vsadil celých sto dolarů. Na vítězství. Naštěstí Modrá hvězda doběhla pátá, takže jsem se nemusel proklínat, že jsem sázku "nepojistil" a nevsadil také na plac. Duňáka jsem ovšem proklel, jako všichni, co jeho "inside informaci" použili. Dá rozum, že jen když byl z doslechu, neb pitomci jsme byli my, ne on...

Podruhé už jsem byl mnohem opatrnější a když Duňák přišel s novou informací, že tentokrát to je "na tuty", vsadil jsem na vítězství třicet dolarů a na plac dvacet. To se mi vyplatilo, protože na poslední překážce Modrou hvězdu předběhl neznámý kůň, kterým se v takových případech říká donkey (osel) a Modrá hvězda doběhla druhá. Má pojistka za dvacku mi vynesla padesát dva dolarů, a tak jsem nejen neprohrál, ale vlastně vyhrál dva dolary. Ne, že by mě to rozveselilo, spíše jsem si oddechl, že jsem neprohrál.

Týden nato přišel Duňák se senzační zprávou. Tentokrát je to tak jistý, že si můžeme vsadit na koně i svůj dům! Prostě nemůže prohrát. Forma je i nadále vzestupná, vzdálenost je ideální a na míru šitá a na koni sedí jeden z nejlepších džokejů. A navíc, závod je domluven, ostatní trenéři už instruovali své džokeje...

Nepodlehl jsem všeobecnému nadšení celé hospody a vsadil padesát dolarů na plac pro jistotu, ale jinak jsem se také odvázal a vydal dvě stě dolarů na vítězství. Měl jsem své zkušenosti s donkey "horses" a nechtěl jsem přijít o ty dvě stovky, kdyby našeho koně zase někdo na poslední chvíli předběhl.

Závod probíhal podle očekávání. Modrá hvězda se držela plotu v těsném závěsu za vedoucím koněm a v cílové rovince se jej jala předbíhat. Ostatní koně byli daleko za nimi. Pak přišla poslední překážka a Modrá hvězda na ní nejen klopýtla, ale i upadla. Nejlepší džokej vyletěl ze sedla a Duňák z hospody...

Tak vám nevím, ale asi si už nevsadím. Nějakej týden určitě ne, než našetřím utracené peníze. Hergot, jasnej podvod, tunel jak pro jumbo a nevyjde... Tohle by se v Česku stát nemohlo!

Duňákovi se z toho všeho rozrušení zvedla dna a otekla mu pravá ruka. Aspoň si to myslel a pět dní léčil "dnu" pilulkami, než ho vzali k lékaři, který potvrdil, že neměl žádnou dnu, ale slabou mrtvičku. Teď už zase chodí do hospody, ale o koních nechce ani slyšet. Na Bondi a zakopaný poklad jsem se zatím neodvážil ani zeptat. Aby ho neranila mrtvice úplně....