„Deset milionů korun?“

„Deset milionů euro. Samozřejmě. Loterii sponzoruje Unie.“

Tedy i mne! A lapal po dechu. I mobil v ruce se zpotil. Nijak zvláštní mobil, mimochodem. „Na to bych makal ještě po smrti.“

„No, když myslíte,“ řekla blondýnka. „Na jaký účet to máme převést?“ Byla útlá, ale vlastně si to pouze představil, protože telefonovali. Už mu vůbec všechno došlo? „Na váš.“

Smích. „To je dobré... A vyjedete si... se mnou?“

„Jasně, a ve vší počestnosti…“

Uplynul den. Stále se vyrovnával s tou skutečností. „Klid!“ řekl si sice hned po dialogu s imaginární blondýnkou, ale klidný nebyl. Co mám udělat?

Uložím všechno za nejvýhodnějších podmínek? Jen koupím auto - a dost? Jo. Mobil si nechám, nostalgie. Rychle si zaplatím a vydám pár knížek, které jsem napsal, ale napíšu ještě něco? Vzpomněl si na knížku Pavla Janáčka o ekonomických souvislostech spisovatelské profese v Čechách, která se jmenovala "O slušnou odměnu bude pečováno..." a vyšla v ubohém nákladu tří set výtisků. Podle Janáčkových vývodů byla jen asi tři procenta tuzemských spisovatelů tzv. rentiéry. A teď i já. Nesmím z toho zkolabovat. Musím naopak zachovat sicflajš a psát, už absolutně bez existenčního strachu: vyskočil z válendy jako čertík z krabičky a tenhle příběh je pravdivý...

Ale já to stejnak pořád nemůžu pochopit! Taková náhoda!

Nikdy jinak nesázel. Štěstí sedne na vola? Smůlu v lásce jsem, pravda, měl, jistá Ivana mě svého času pěkně zdevastovala, ale... Ale co! Prachy si zasloužím!

V tom se možná poprvé mýlil, ale byly. Na účtu – a mohl si dělat, co chtěl. Tedy... Myslel si to a ne, nedostatek sebevědomí mě nepotká. Nikdy. Dostanu teď jakoukoli ženu! Stoupl si před zrcadlo jako narcis, i když se nesnášel. Lepší sako... by to chtělo, ale ne, hov... Schválně budu chodit jako hadrář, jo! Jako ten Howard Hughes a budu se chovat přesně jen tak, jak chci.

To si mohl už předtím!

Nemohl! Peníze dávají svobodu. Stvořím vlastní etiketu. Etiku. Na konvence s... I na šaškárny, jak to psal Salinger? Už je mrtvý, ale ožívám já. Budete tancovat podle Lorence. Všichni. A bezděky se mu vybavilo, co kdysi četl o dekadentním umělci Arnoštu Procházkovi, vydavateli časopisu Moderní revue. „Procházka nic nepředstíral a návštěvy přijímal vleže na kanapi, hovořil místo k nim do stropu a takto přijímal i rukopisy.“

Budu se odteď chovat jako Arnošt Procházka! Ale pozor, pozor... Nesmím ani sebeméně porušit zákony, takže si honem koupím kartu na MHD a vůbec... Nesmí mě zavřít. A dám se do psaní další knihy. Dám...

Věděl, že nedá. Místo toho začal s textovou zprávou Juditě, ale přestal. Zaklel. Já se u ní přece už nemusím ohlašovat!

Sedl do auta a těšilo ho, že je špinavé! Kraksna jedna, můžu koupit lepší, ale proč, proč, vlastně? Nebude to p-del pro snoby, když budu jezdit jako poručík Columbo?

Napadla ho poprvé ta nesmyslnost, že člověk jeho osudu a povahy ještě nikdy a nikde nepřišel takto náhle k tolika penězům. Ale přišel! Ale NE! Nepřišel. Takže se budu chovat úplně bezpříkladně. Jak? Jako urvaný ze řetězu, jako blázen, jo! Schválně. Absolutně výstřední a co Howard Hughes? Dalí! Jo, to byl někdo. I já budu absolutní provokatér a dělat jen, co sám chci, a jak to říkal ten Katalánec? Hlavně, že se o vás mluví, v nejhorším dobře!

Ha, ha! Jo, antireklamu chci, ať všichni prasknou vzteky, já jim ukážu a jediný rozdíl mezi mnou a bláznem bude, že já nebudu blázen. A smál se jako... A místo aby jel rovnou k Juditě, zastavil na předměstí v marketu, ale ignoroval košík (což u něj nebylo novum), chodil mezi regály plnými knížek a... Můžu! Všechny můžu mít, ale na co, vlastně?

Půl těch doma ani neotevřel. A jsou knihovny. Budu aspoň kupovat filmy?

Nestačil se ještě podívat ani na polovinu těch, co měl nahrané, ale aspoň pár CD si vybral... Zase je vrátil: Stáhnu si to! Ucítil lakotu. Hlavně ale božský nezájem o věci. Zničehonic se zbláznil. A co další zboží? Nezajímalo ho vůbec a dokonce neměl hlad, vždyť do sebe ráno a o samotě natlačil míchaná vajíčka, a ta právem považoval za chramstání z nejlepších.

Nebo rohlíky s vajíčky! Zasnil se. Nebo špagety. Počkat... Grilovaný kuře! Ne! Ani na jídlo mě nenachytáte. Pádil, ale dohnal ho úhledný chlapík s vysílačkou v tvídovém snad saku, který vypadal jako Kevin Costner ve filmu Osobní strážce: „Pane, normální člověk nechodí přes šňůry.“

Já ano, blbe! chtěl říct. Díval se na Costnera alias švába a šváb řekl: „Můžete mi ukázat obsah batůžku?“

„Ale jo.“ Ty křápe! myslel si. V batůžku měl rozečtenou knížku i dokonce nějakou svou povídku na kancelářském papíře a pár vizitek, jeden hřeben... a diktafon.

„V pořádku,“ řekla kontrola. „Omlouvám se.“

Lorenc se mezitím vzpamatoval a i když před chvílí uvažoval o mužově likvidaci, řekl: „Vím. Neměl jsem jít přes šňůry. Jsem blb.“

Hezký muž se zvolna, rozpačitě zasmál: „To jsem, pane, neřekl.“

„Ale jsem, příteli.“ A skoro se rozplakal. Štěstím? Čím? Nevěděl. Ale pochopil, že už nikdy nebude nikoho provokovat. Nemusím. Nebudu ten Polívka z Kurvahošigutentág, nemám to zapotřebí. A taky věděl, co zapotřebí má. Zazvonil u Judity. Nikdo neotvíral. Držel prst na zvonku. Byl klidný. Minuta, dvě… Vyšel chlap a Lorenc ho poznal: „Vy jste Viktor?“

„A vy Lorenc?“ Viktor se usmál. „Chcete něco Juditě?“

„No, jen jsem vám přišel říct, že jsem právě vyhrál deset milionů dolarů.“

Slovo dolarů totiž znělo lépe. "Rozumíte?" Viktor mlčel.

Viktor dokázal lidi odhadnout rychle, skoro stejně rychle jako jeho žena Judita, a za tři vteřiny poznal, že ten člověk je opravdu čerstvě bohatý a hlava mu kráčí kolem. Viktor o tom ani nepřemýšlel a řekl: „Judita je na vernisáži. Chcete jí ještě něco?“

Lorenc se - konečně - začal mikroskopicky stydět... a najednou nevěděl, co dál.

Konečně řekl: „Mám ji docela rád, tak jsem vám to chtěl říct, oběma... říct.“

„Aha. A volal jste jí?“

Zavrtěl hlavou: „Ne, ono to mělo být překvapení.“ Viktor se usmál: „Jedu večer do kanceláře, ale Judita bude doma.“ Chtěl se tam taky vrátit, ale Lorenc ho chytil: „Abyste si nemyslel…“

Viktor se vymanil a zavřel.

„Kde je ta vernisáž, Judito?“ řval Lorenc za dvě vteřiny do mobilu.

„Na radnici."

„Jedu za vámi!"

Už stál ve dveřích radnice. Všude plno společnosti a mnohé znal, ale šel rovnou k Juditě, která postávala se sklenkou a kamarádem Jirkou. Jirka svíral papíry s projevem. „Ahoj,“ řekl Jirka Lorencovi.

„Přišel jsem vám říct, a to jako buran, že jsem právě vyhrál deset milionů dolarů.“

Jirka se nezasmál, ale málem: „A co nám z toho připíšeš, Lorenci?“

„Nic.“

„Ale! To jste tak lakotný?“ zeptala se Judita a hrála důstojnou. Překvapovalo ji, jak Lorenc září, protože ho znala schlíplejšího i chlípnějšího. Že by se znovu zamiloval?

„Jsem asi tak lakotný jako vy,“ řekl, "když si programově nekupujete cigára, ale pak o cigára žebráte.“

„Hovadina. Už nekouřím.“

Věděl to a začal se opět cítit trapně. „Ale já jsem opravdu vyhrál!“ Teprve teď si to uvědomil. „Lidi!“ Skočil k jednomu známému malíři, objal ho a snažil se jej roztočit: „Člověče malovanej, já vyhrál deset milionů dolarů.“

„A co si za to koupíte? Vary?“

„Nic! Rozumíte? Nic. V tom to je.“ Ale jsem svobodný! říkal si. Konečně mám i sebevědomí. Ono mi chybělo. Mám sebevědomí a mohl bych dělat, co chci, ale budu korektní, a to bude jako masochismus, ne? Když se budu ovládat, ačkoli bych si vás všecky moh koupit, i když… Do p-dele! Kellner a Horáček jsou bohatší.

Motal se přízemní galerií, i když nebyl opilý, a dělal, že kouká na obrazy, ale neviděl je. Zajímala ho Judita, ale dál se bavila s Jirkou a ani se na Lorence nepodívala. Až večer u ní zazvonil. Klidně vyšla na chodník! „Vy jste se zbláznil.“

„Judito, já jsem ale vyhrál deset milionů dolarů.“

„A co jste s tím udělal? Šel do bordelu?“

„Jo, ale jenom jsem se tím bordelem prošel a přece si nebudu ženskou kupovat, když miluju tebe.“

„Netykáme si a nemám vás ráda ani jako kamaráda.“

„Ale s milion..."

„Ani s deseti.“

„To říkáte teď, zítra budete mluvit jinak.“

Judita důstojně vrtěla hlavou. Všechny jsou stejné! blesklo jím. Vybavila se mu scéna z klubu Pamela. Dva číšníci se bavili a jeden říkal druhému: „Prachy tak zabírají. Na klín... jí dáš papír... a ještě je studená, ale přikládáš, neuvěřitelný. Tak rychle vyměknou...“

„Opravdu jste vyhrál?“ zeptala se najednou Judita.

„Já…. Já... Vyhrál!“ Na očích mu prostě poznala, že nelže. „Tak pojďte dál.“

Ještě nikdy u ní nebyl. Seděli tam, pili kávu a... „Jsi doma sama?“

„No, ano. Viktor je v kanceláři.“

„To vím.“

„Copak ty jsi s ním mluvil?“

„Jasně. On ti to neříkal?“ Asi jsem za to nestál, uvědomil si. Položil Juditě ruku na stehno. „Opravdu tě miluju a...“

„A tak mě, doufám, neznásilníš.“

„Ale chci znásilnit,“ byl absolutně sebevědomý. Magor s deseti miliony a raketou na Mars. Sahal na ni a Judita řekla: „Hele, víš co? Vypadni.“

„Ale…“

„Už nemám čas.“

Ale nohu neodtáhla. Stejně ji neelektrizoval. Tu se rozhodl: Přece přestoupím zákon! Vrhl se na ni, ale byla celkem šikovná, čekala útok, uhnula, vymanila se a zůstala nevzrušeně stát. Zase na ni sáhl a najednou vytáhla z kabelky pistoli: „Tak to by stačilo, neřáde.“

„Copa je opravdická?“

„Je plynová. Stačí.“

Přikývl. Stačí. I mně. Vycouval. Následující týdny si ale skutečně užíval. Navštívil postupně všechny ženy, které se mu líbily za posledních dvacet let, a s každou se vyspal až na dvě výjimky a někdy už při prvním setkání a rekord udělala Jana, která vydržela až do třetího.

Skvělé? Možná. Sexuálně byl vcelku výkonný, ale mezi tím pilně psal, což ho taky bavilo. Najednou se i lépe soustředil na čtení. Dokonce i na učení! Najednou uměl i postupovat ve všem systematicky. Realizoval tedy ono vydání knížek a... Kritiky ušly. Ale to nepotřeboval, vždycky nějak tušil, že není nejlepší, ale dobrý dost – a jen ten svět ho nevidí.

Asi za půl roku požádal Juditu znovu o schůzku a svolila. Seděli v kavárně a zeptala se: „Stále si to užíváš?“ Lorenc přikývl. „A máš někoho?“ pokračovala. Zavrtěl hlavou. „A co Ivana? Tu jsi přece dobýval deset let.“

„No, vyspal jsem se s ní, ale má IQ králíka,“ vymýšlel si. „O čem bychom se vůbec bavili?“ Chtěl, aby mu to Judita vysvětlila, jenže řekla: „Spolu se vlastně už taky nemáme o čem... bavit.“

„Ale to není pravda a ty to víš.“

„Je to pravda, Lorenci, každý jsme úplně jinde. Mám práci, mám Viktora a žádnou náladu ani čas na tvý eskapády. Vždycky jsi byl divný - a zůstal. Neříkám, že jsem tě neměla chvíli ráda, ale určitě bych s tebou nemohla žít. Jsi blázen.“

„To máš jako z tý Schelingerovy a Čechovy písničky, ne? Jsem prý blázen jen, ale jediný rozdíl mezi bláznem a mnou je, že já blázen nejsem."

„Možná ne, ale co charakter? Co zodpovědnost, esprit, vzhled a fyzička?“

Kráva, pomyslil si. „Zodpovědnost mám mít leda vůči vlastnímu dílu.“

"Vůči čemu?"

Už to nezopakoval. "Když budu chtít, nebudeš muset nikdy ani hnout prstem, a to je taky umění."

„V bezcharakternosti?“

„Ta prý ženským imponuje. A když maj hajzla, ne?“ Dívala se: "Jsi možná hajzl, ale rozhodně žiješ v iluzích, a jak´s dostal prachy, ještě se to umocnilo.“

„A psaní snad není práce?" Jsou to iluze na prodej, říkal si. "Mě to baví. Pamatuješ, jak jsem popsal náš společný život až do smrti?“

„Jenže mně se to nelíbilo.“

„A proč ne?“

„Co jsi tam dal o mých zálibách a novinařině, mne zase baví tohle a..."

"Chápu, ale nebyl jsem v obraze."

"Chápeš? Ne, ty nikdy nebudeš v obraze, protože pohrdáš každou normální prací!" vstala. „Sbohem.“

A nikdy už se neviděli, chce se mi napsat, ale nebyla by to pravda. Asi tak za rok zazvonila. Seděl doma sám a vstoupila v džínsách a staré bundě a nenamalovaná. „Ahoj.“

„Ahoj, Judito.“

„Ještě pořád píšeš?“

„Tak nějak… Ale zrovna hledám tu... Motivaci.“

Minula ho, došla k počítači a všimla si na liště nápisu Obrázky. Klikla a viděla soubory, pod jedním z nichž bylo napsáno: Blondýnka pomáhá černovlásce. Pod druhým: Černovláska pomáhá blondýnce. Klikla na číslo dvě a přišlo jí to docela estetické. Řekl: „Vlastně je to takhle jednodušší.“

„Copak nemáš nikoho rád?“

„Náhodou se pořád snažím držet kamarádů z doby, kdy jsem byl chudej.“

„Ale všecky jejich manželky jsi ojel, co?“

„Nejednou. Ale tebe miluju."

„A to jako půjdeme do postele?“

Našla ji, následoval ji, svlékli se atd. Zapomněli na svět a nakonec Judita řekla, že už musí. „Ještě se někdy setkáme?“ zeptal se.

„To přece záleží na tobě. I když... Mám podmínku.“

„A to?“

„Budeš mě vždycky dobývat od začátku.“

„Hm. A Viktor?“

Už ho neslyšela a když došla za roh, čekalo tam auto. Viktor. Měl sedět uvnitř, opíral se ale o kapotu a kouřil. „Tak co?“

„Doufám, že jsi tu nečekal celou dobu.“

„Ne, byl jsem v kanceláři.“

„A nemáš tam taky nějakou?“

Zasmál se, pak ho nechala řídit a uprostřed cesty domů se zeptal: „Tak co?"

„No, jsem ráda, že tě mám. Copak jiný chlap by mi tohle dovolil?"

„Jenže jiné se ani nedovolují a chtěl jsem, abys byla spokojená.“

„A to jsem s tebou."

"Takže tohle byla výjimka?"

Kývla.

"Anebo mi budeš za ním utíkat i tajně?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, ale ať se snaží. Ať něco dělá. Žárlíš?“

"Ne, to bych si určitě nedovolil,“ odpověděl Viktor ironicky.

„To bych prosila.“ A zvolna kladla předloktí na vtažené okénko, letní vzduch jí čechral vlasy, její manžel ji odvážel a měla na rozdíl od Lorence tisíce miliónů a krajina jí také připadala dokonalá. Některé ženy jsou jako vítr.