10.4.2020 | Svátek má Darja


POVÍDKA: Rovnost, svornost...

18.3.2020

Nedařilo se mu. Až bolestně. Za posledního půl roku snad nenapsal jedinou povídku, úvahu nebo fejetonek. V nejlepším případě začal, ale nedopsal. Snad to tak i bylo lepší, protože ty rozepsané texty nestály za nic, nikam nevedly.

Začínalo to už od nápadů. Zmizely, prostě nebyly. Když se náhodou nějaký nadějný objevil, vydal tak na krátkou anekdotu, nejvýš dva nebo tři uměle nafouknuté odstavce, ale povídku by neunesl. A když konečně přišel nosný nápad, Paul ho zamordoval při psaní textu. Správná, výstižná slova jako by se vypařila, věty byly těžkopádné a nejasné, vyžadovaly nová upřesnění a vysvětlení novými těžkopádnými a neobratnými větami, rytmus chyběl. I dobrý nápad se v té rozplizlosti ztratil.

Paul byl vždy spíš pomalejší, než jeho píšící kolegové. Obdivoval přátele, kteří vydali knížku nebo i dvě ročně, ale nezáviděl jim. Byl se svým osobním tempem spokojený; zvykl si na ně a vyhovovalo mu. Ale teď se stalo psaní utrpením. Mučil se, přepisoval, zahazoval rozepsané a začínal znovu, nespal a přemílal v hlavě věty, až se zdály konečně správné, a přece pak za dne, když se je pokoušel napsat, vypadaly uboze a strojeně. Mučírna. Teď už nebyl pomalý psavec; teď už nepsal vůbec.

Někde slyšel o „Hemingwayově metodě“: vymezit si cíl buď co do množství napsaných stránek, nebo času stráveného psaním, a nepovolit, dokud cíle nebude dosaženo. Každý den. Bez ohledu na kvalitu napsaného. Však ono se z toho časem něco vyklube... Nevyklubalo. Paul to po sobě ani nemohl číst a hluboce se za ty pseudoliterární potraty styděl. Ani ve snu by ho nenapadlo to někomu ukázat nebo dokonce nabídnout k publikaci. Trpěl.

Bylo to jako noční můra, jako těžká nemoc. Paul sice stále trochu doufal, že se z toho jednoho dne probudí nebo vyléčí, ale s postupem času naděje ubývalo a Paul se začínal děsit: co když to takhle už bude navždy?! Ta hrůza ho samozřejmě ještě víc ochromovala, a jako obvykle se ztrátou naděje přicházela demoralizace. Přestal se stýkat s kamarády a ze svého neútulného a beznadějně zanedbaného bytu už vůbec nevycházel, když to nebylo naprosto nutné. Telefon měl skoro stále vypnutý.

Až jednoho dne dostal takový zvláštní záchvat. Zalil ho studený pot, měl pocit, že se dusí, že mu nesmírnou rychlostí bušící srdce vyskočí krkem nebo praskne, že na místě zešílí nebo umře, když z té své mučírny okamžitě nevypadne. Z posledních sil zavolal kamarádce Tracy, malířce, které už dávno sliboval návštěvu.

A měl štěstí. Tracy nejen že telefon vzala, ale také se s ním sejít chtěla a mohla. Navrhla, aby k ní přišel do ateliéru, ona zatim právě tak stihne nějakou práci dokončit, a pak spolu vyrazí do blízké restaurace něco sníst a vypít. Že se těší.

Ale když přišel, tak docela hotová ještě nebyla. Že prý ještě potřebuje tak patnáct, dvacet minut; aby si zatím udělal pohodlí, něco přečetl, nebo se porozhlédl kolem. Ta poslední možnost se mu líbila nejvíc. Kolem jedné stěny ateliéru měla Tracy postavených snad deset obrazů, nejspíš nových. Jeden hezčí než druhý. Všechny technicky dokonalé, v Tracině velice osobním, tak trochu pohádkovém stylu, jakoby zasněné a maličko měkce zamžené, a přece každý s nějakým překvapivým nápadem. Někdy si ho divák hned nevšiml, ale když mu to konečně došlo, vzalo mu to dech. Tracy za ním volala, že si pro to zítra přijedou z galerie.

Traciny obrazy se v poslední době prodávaly už dost draho, a přece se v prodejní galerii dlouho neohřály. A i když se Paul sám zastyděl, nebyl s to potlačit myšlenku, že tedy dnes tu útratu v restauraci rozhodně nechá zaplatit Tracy. Cítil v tom tu žlučovitost a vadila mu, ale bude to tak jen spravedlivé, omlouval sám sebe.

Šel se podívat, co to vlastně Tracy dělá. Na pracovním stole měla před sebou hromadu kamínků, každý s nějakou kresbičkou tuší. Teď už jen dokončovala ten poslední oblázek, už jen fixovala kresbu průhledným lakem. Ale ta kresbička Paula okamžitě zaujala. A uchvátila. Zcela zřejmě vzrušený muž se snaží vzbudit pozornost ženy, která si v pohodě čte a pochutnává na hroznech. A nevšímá si ho. To vše s technicky dokonalou kresbou, a paradoxně o to peprnější, že v pohádkovém, jakoby zasněném a měkkém stylu.

„Tak tohle se ti opravdu povedlo,“ vydechl Paul. „Já si od tebe hned jeden kamínek koupím!“ Tracy byla v místních uměleckých kruzích známá svou štědrostí, a tak Paul nepochyboval, že to bude spíš za přátelskou, symbolickou cenu. Dokonce v skrytu duše zadoufal, že mu obdivem potěšená Tracy věnuje jeden oblázek zdarma. Místo toho se rozhostilo zaražené ticho. Když přesáhlo hranici únosnosti, Tracy rozpačitě skoro zašeptala:

„No, ono to asi nepůjde... To není na prodej.“

„Máš je snad spočítané?“ chtěl vědět Paul. „To je jako na zakázku?“

„Ále né, to je jen taková hra...“ A rozpačitost až hmatatelně narůstala, že by se dala krájet.

„Hra? Něco jako dáma nebo šachy? Že potřebuješ celou sadu?“

„Ále né, to je taková moje hra.“ A jako by došla k velkému rozhodnutí, už méně nejistě vysvětlila: „To já si ty kamínky vezmu na pláž a rozházím je tam. A pak si představuju, jestli je někdo najde, a kdo to asi bude, jak bude překvapený nebo překvapená, co si o tom bude myslet a co s tím udělá... Prostě si představuju různý příběhy a osudy, a když se mi moc nelíbí, tak je předělám, a je to!“

To Paulovi vyrazilo dech. Chvíli se nezmohl na slovo, a potom ze sebe vypravil nevěřícně „Tak ty to rozhazuješ na pláži...?! Jen tak...?! A mimochodem, to by ti ten jeden kamínek, který bych ti navíc rád zaplatil a tak rád bych ho měl, tak strašně chyběl?!“

„Když ono by to zkazilo tu hru. Víš co, vyber si jeden z těch obrázků pro galerii, dám ti ho jen tak. Anebo ti něco namaluju, jen si řekni.“

A zase bylo dlouhé a tísnivé ticho. Literárně-graficky by se dalo vyjádřit tak dvěma až třemi vytečkovanými stránkami. Tentokrát to ticho protrhl Paul. „Víš co, mně nějak není dobře. Půjdu domů.“ Tracy tomu nepomohla, když navrhla, aby se u ní natáhl na pohovku, že mu jídlo z restaurace přinese. Myslela to dobře, ale teď už Paul zněl pěkně zarputile: „Necháme to na jindy. Jdu.“

A šel. A v duchu vedl rozhořčený monolog, plný spravedlivého hněvu. Kdybys, bože, přece byl, tak jsi potměšilej pacholek nespravedlivej! Jeden se dře a trápí, zápasí o každou větu a slovíčko, a z ní to teče jako z potrubí, jako z rohu hojnosti, jako z Hrnečku, vař! Po pláži to rozhazuje! Jestli chci, namaluje mi prej něco jinýho...! Ještě že neřekla na počkání! Socialismus na vás, bando jedna privilegovaná, rozmazlená, ten by vás postavil do latě! A jak se blížil k domovu, Paul se rozpaloval čím dál víc. Sám sebe, jako ohnivý mužíček.

Doma zasedl okamžitě k počítači, aby tu svou velkou stížnost sepsal. Stížnost na svět, ve kterém není spravedlnost. Na samozvané kněze spravedlnosti, kteří tím umělým, skutečností nepodpořeným termínem lidi oblbují a ve jménu toho hypotetického, idealistického a idealizovaného konstruktu, ve jménu prý ušlechtilé spravedlnosti vyvolávají krvavé revoluce a války. A přece se lidé nechají celkem bez protestů oblbovat, protože po té neexistující spravedlnosti touží, už od malička.

Ve spravedlivém rozhořčení se z něj hrnul odstavec za odstavcem a stránka za stránkou. Pravda, bylo to trochu kostrbaté. Ale šťávu to mělo!



Rodinný dům Lomnice nad Lužnicí
Rodinný dům Lomnice nad Lužnicí

B. Němcové, Lomnice nad Lužnicí, okres Jindřichův Hradec
4 790 000 Kč

P. Kolar Rovnost, Svornost, Bratrství :-) 0:42 19.3.2020
J. Jurax Test odeslání reakce na email 10:22 18.3.2020
J. Jurax Test odeslání reakce na emailA 10:22 18.3.2020
J. Jurax Test odeslání reakce na emailH mobil 11:32 18.3.2020
J. Jurax Hezký 10:21 18.3.2020





 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.