Proti mně běží po silnici kůň. Je už šero, zpomalil jsem, že auto sotva leze. Kůň si kluše po své straně silnice. Když mě míjí, ani se na mě nepodívá. Jsme tu na prérii sami; on, kůň a já. Slunko už je dávno za sněhovými špičkami hor. Kůň má vážný, soustředěný výraz, určitě má v hlavě nějaký důležitý plán. Vidím ho ve zpětném zrcátku, je menší a menší. Nejbližší vesnice ve směru, kterým kluše, je asi třicet kilometrů, mezi tím jen prérie. To by vlastně koňovi nemělo vadit; večeře roste všude v příkopě a peřinu na spaní nepotřebuje. Kůň běží mlčky, zato já řehtám. Vlastně, řehtám se.
KOA. Rozsvícená značka se objevila za ostrou zatáčkou - jsem doma. Kej, ou, ej. Tak se to řekne americky. Já říkám koa. Privátní malý fór. Kemp mně doporučil kamarád. Nikdy se neobtěžoval s maličkostmi, americká výslovnost mu život nekomplikovala. Byl však šikovný. Kdykoliv letí do vesmíru nová raketa, je v ní něco, co Jirka vymyslel. Vymyslel taky nějaké součástky na mašině, za kterou dostal profesor Heyrovský Nobelovu cenu. Výkresy, které četl a také rýsoval, na výslovnost nehledí. I když byl Jirka v důchodu, přijeli dva, tři inženýři z jeho fabriky na radu. Ta fabrika nebyla jen tak nějaká fabrika. Vyráběli tam specialitky, co každý jen tak neumí. NASA byla jedním ze zákazníků.
Jirka ty kolegy zavedl do sklepa, kde měl svoje frézky, soustruhy a brusky. Silná lampa nad stolem osvítila výkresy, které ti Jirkovi kamarádi přinesli. Řekli mu o problému, který nemohli vyřešit. Dal jim po pivu, nasadil brejle a chvilku nad výkresem spekuloval. Vzal pak tužku, kterou měl vždycky za uchem, a namaloval na papír vedle, jak by to, či to, mělo vypadat. Když ti chlapi nad jeho nákresem mudrovali, někdy jim netrpělivě česky nadával: „Ses šlepěj?“ řekl třeba hlavnímu konstruktérovi fabriky a dal mu další pivo. Obyčejně taková schůzka skončila vzájemným poplácáním po zádech. A další raketou ve vesmíru, kde byla součástečka, kterou Jirka ve svém sklepě vymyslel.
KOA, vždycky spi v koa! Jirka mně radil před každým mým příštím výletem. Poslouchal jsem ho, když se mluvilo o cestování. Projeli totiž s Helenkou, jeho ženou, všech padesát amerických států. Všude autem, jen na Havaj letěli. Měli psa, vlastně psici, jmenovala se Nora. Byl to druh psa, který tahá na severu sáně. Aby Nora věděla, odkud pochází, vzali ji s sebou na Aljašku. Neříkala prý nic, s nikým známým se na severu nepotkala. Jinak je tam všechny tři poštípali komáři.
Stojím v malém obchůdku, který je zároveň kanceláří kempu. Místo jsem si telefonicky zajistil ráno. Jedna KOA zavolá do další, kterou máš na cestě. Přede mnou se registruje nějaká paní. Za pultíkem stojí obr. Směje se, jak si s paní povídá. Jeho angličtina má cizí přízvuk. Řehtá se teď na celé kolo. Jmenovka na kapsičce košile říká jeho jméno: Jan. Je tak velký, že se i na jmenovku dívám nahoru.
„Ahoj,“ říkám česky, když na mě došla řada. Nezabral. Mrkl se na mě dolů a říká:
„Hi! Haj, jak se máš?“ Standardní americké oslovení. Není to tedy Janek od nás. Škoda. Převeksluju tedy do angličtiny.
„Mám tu zamluvený kempink.“
Našel kartičku se jménem, které dostal po telefonu od holky ve včerejší KOA v Idahu. Dobře mé jméno zkomolila, rezervace tam však byla.
„Poslyš, odkud jsi? Máš neobvyklé jméno.“ Říkal mně to svrchu, jinak nemohl. Musel by si kleknout.
„Z Československa. A ty?“ říkám mu nahoru. Jan vyskočil a zahulákal:
„Znáš Ludvu Daňka?“
„Samo. A ty?“
„Házel jsem diskem za Holandsko. Ludva je můj kamarád.“ Obešel pultík a podal mně ruku. Byla jako lopata na sníh. Jan byl rád, bylo mu jedno, jestli zaplatím za kempink. Určitě znovu slyšel potlesk diváků na stadionu, pochvalný výkřik trenéra po zdařilém vrhu. Jan Ludvu Daňka obdivuje i dnes v jeho KOA v Montaně. Chvilku jsme kecali. Samozřejmě přišel na přetřes Emil Zátopek, nějací skvělí holandští cyklisté a rychlobruslaři. Já jsem kontroval Věrou Čáslavskou. Styděl jsem se, že neznám přesně rekordy; učitel tělocviku by je měl znát. Už přes dvacet roků však čtu na sportovní stránce výsledky v těch zpropadených stopách a palcích, v centimetrech a metrech jsem ztratil přehled.
Jan je v sedmém nebi. V duchu má na sobě tričko se znakem své země. Vidina stupňů vítězů. Hymna… Jako kdysi Zátopek, jeho žena Dana, nebo Věra Čáslavská. Reprezentanti... Šlo mně to v tom obchůdku, který byl zároveň kanceláří, všechno hlavou. Vzpomněl jsem na Jirku a vůbec mně nebylo divné, že by mezi ty slavné přesně pasoval. Reprezentant. . .
Ptám se po chvíli Jana:
„Poslyš, jak jen tak velký chlap jako ty může udělat složitý obrat a půl a nevypadnout z vrhacího kruhu?“
„Jednoduché,“ říká Jan. „Podívej se!“ Načrtne nohou diskařský kruh na podlaze. Stoupne si do pozice, zády ke směru vrhu. Podřepne, v pravé ruce potěžká pomyslný disk. Nad levé rameno a zase dolů a najedenkrát hop a skok, obr přeskočí z nohy na nohu, točí se dokola, ruka s diskem letí nahoru. Jenže v tu ránu se otevřely dveře a vešla paní, která se registrovala přede mnou. Vešla zrovna do rány. Svištící ruka s diskem najednou zastavila, nohy ztratily rytmus. Jan zakopl a vlítnul do věšáku plného triček se značkou KOA na prsou. Když z toho chumlu vylézal, trička mu visela nepořádně z jeho obrovských ramen. Řehtal se jako pominutý a já s ním. Ta paní tiše odešla, pohlednici pro sestru si koupí zítra. Doufala jen, že v zítřejší KOA nebudou takoví blázni.
Zamluvil jsem si místo pro svůj stan. Na tři dny. S Janem je legrace a taky blízko kempu teče krásná pstruhová řeka. Jsem v ráji všech trampů. Ne nadarmo říkají Montaně Big Sky, Velká obloha. Já jí říkám Velké nebe.