Plechový hrníček cinknul o kámen, který mně sloužil jako odkládací stolek. Musel jsem dávat pozor, aby se šálek nepřevrátil; kámen nebyl příliš rovný. Pár kapek bourbonu na dně jsem si chránil jako poklad. V láhvi, kterou jsem si před týdnem koupil v městečku, už zbylo jen tak na dva prsty. Oheň tiše praskal a jiskra někdy dopadla až za kameny naskládané kolem ohniště. Byly kulaté, ohlazené vodou. Řeka, která je tak pečlivě zaoblila, běžela pár kroků stranou. Neviděl jsem ji však; mé oči fascinovala v té chvíli hra plamenů v ohništi. O existenci řeky mě ujišťovalo monotónní zurčení vody, prodírající se balvany soutěsky kousek proti proudu.

Byl jsem unavený. Moje rybářské nepromokavé kalhoty se sušily v bezpečné vzdálenosti od ohníčku. Nechtěl jsem, aby se propálily. Botky na broděni byly blíž ohni. Stoupala z nich pára, ráno budou suché. Moje muškařské pruty odpočívaly opřené hned vedle schůdků chatky. Na noc jsem je ani neskládal, k řece bylo jen pár kroků. Ten delší a těžší byl připraven pro dni, kdy vyfukovalo. Těžká šňůra na jeho navijáku pročísla i silný vítr hvízdající úzkým údolím. Někdy se však nehnula ani snítka a to jsem sáhnul po tom tenoučkém prutu a drobnými muškami jsem lákal pstruhy z jejich zelených hloubek. Někdy jsem viděl pstruhy stát hned pod hladinou, jak odolávají proudu téměř neznatelnými pohyby svých těl. Když pak jako blesk vystřelili vodou a popadli mušku na konci mé udice, poprvé a posté mně od hlavy až k patě proběhla jiskra vzrušení známá jen nám, rybářům. Neznám jiné srovnání než snad s těmi, kteří sledují noční oblohu plnou hvězd a čekají, kdy meteor pročísne hvězdnaté nekonečno. Rybář je též někdy odměněn, když ucítí prudké škubání na konci šňůry a vidí svůj prut, vyrobený z materiálů používaných též na kosmických lodích, prohnutý do oblouku. V divokém vibrování jeho špičky uvidíš úpornost boje o život.

Jedle na druhé straně řeky už splynuly s tmou. Víš, že vysoko nad nimi jsou sněhová pole, která uvidíš hned zrána. Zachytí první sluneční paprsky zbarvující sníh do růžova. V údolí bude ještě pološero a nad řekou uvidíš stoupat chomáče páry. Poleno v ohništi prohořelo a rozlomilo se. Plameny vyšlehly nad kameny; jeden z kusů dřeva se skutálel stranou. Vstal jsem a dlouhým klackem jsem dohořívající kousky dřeva urovnal do malé hořící mohylky. Uhasil jsem kouřící žhavý oharek na konci klacku v písku. Přesvědčil jsem se, že přestal čmoudit, a položil jsem klacek vedle ohniště. Ještě mi několikrát poslouží. Dopil jsem doušek whisky a položil prázdný hrníček zpět na kámen. Kovové cinknutí zaznělo teď o tón níž. Odešel jsem od ohně ke srázu nad řekou. Chvíli to trvalo, než si oči přivykly na tmu. Řeka se zdála být černá. Vlnky proudu jsem neviděl. Věděl jsem však, že jedna za druhou ubíhají řečištěm tam, kde se soutěska rozšiřuje v otevřenou krajinu. Hory na obou březích tam ustoupí a když se brodíš s prutem v ruce v široké řece, vidíš jejich sněhové čepice svítit v dálce za sebou. Řeka už tak nepospíchá a dá ti i chvíli na rozhlédnutí, aniž by ti bláznivým proudem podmetla nohy. Být však nepozorný v proudu, který teď ve tmě před sebou více tuším, než vidím, se mně už nevyplatilo. Nepomohly ani mé specielní neklouzavé rybářské botky. Jeden ukvapený krok a už jsem se koupal. Měl jsem plné ruce práce popadnout svůj starý milovaný klobouk, mířící si to po hladině dolů k peřejím. Nemusel jsem se červenat za svůj slovník, škrábaje se na břeh. Nikdo mě tam, naštěstí, neslyšel. Strávil jsem pak celé odpoledne čtením před chatkou. Na keřích se sušily moje svršky. Kapsy rybářské vesty byly prázdné; krabičky s muškami, návazce a rezervní cívky navijáku se sušily na schůdcích před chatkou.

Trochu jsem si zdřímnul. Když jsem se vzbudil, byl nejvyšší čas. Slunce už nehřálo a nad vodou jsem uviděl několik jepic začínajících svůj kratičký svatební tanec. Za balvanem hned u břehu se ozvalo šplouchnutí; to první pstruh ohlásil začátek večerní hostiny. Za chvíli už jsem byl v řece též a nabízel rybám své napodobeniny jejich okřídlených pamlsků, které teď s gustem z hladiny sbíraly. Šplouchání se ozývalo vprostřed proudu, za kameny u břehu; nejvíce stolovníků si však pochutnávalo v tišince za velkým balvanem kousek proti proudu. Musel jsem se prodrat uhánějící vodou, abych mohl přispět svými muškami k bohatosti prostřené tabule. Když se mi podařilo čas od času nějakého pstruha napálit, musel jsem si dát dobrý pozor, abych si nezopakoval svou polední koupel. Některý bojoval s udicí v proudu přede mnou; viděl jsem záblesky rybího těla v zelené hloubce. Jiný zas si to však po několika divokých skocích namířil nosem rovnou po proudu. Nic jiného mně nezbývalo, než ho nechat běžet. Odvíjející se naviják pak zpíval tu nejkrásnější symfonii, kterou můžete rybářovi zahrát.

Jepice se tetelily nad vodou jako sněhové vločky a pstruzi měli hody. Pospíchali, jako by věděli, že s večerním chladem rojení přestane a pro dnešek bude po hostině. Hlasitě jsem se zasmál. Jedle mně smích ozvěnou vrátily. Trochu jsem se zastyděl, že jsem porušil ticho noci. Ohlédl jsem se zpět k chatce. Ohýnek před ní už dohořel. Žhavé uhlíky vypouštěly úzký sloupek kouře ztrácející se ve tmě nad ohništěm. Zatřásl mnou chlad přicházející od řeky. Zítra musím zajet autem do městečka na nákup. Bochník chleba a několik konzerv, taky galon mléka. A bourbon! Vždyť už je ho teď jenom na dně! Budu s tím nákupem pospíchat, nechci přijít pozdě k večerní pstruží hostině.

Petrolejka mně trochu začoudila v chatě. Zápach však nebyl nepříjemný, vzbuzoval vzpomínky. Nepřečetl jsem ani stránku a oči se mně začaly klížit. Stáhnul jsem knot v lampě a až po bradu se přikryl dekou. Voněla čistotou, stejně jako celá chatka. Petrolej přidával své specielní aroma. Hlavou mně táhly myšlenky, všechno páté přes deváté. Řeka, ryby, táta s rybářským prutem u řeky mého dětství, kamarádi a pak už jen únava, únava…