„Jaruško,“ řekla rezolutně maminka, „dneska půjdeš se mnou a pomůžeš mi s úklidem.“

„Když já mám strašně moc učení...“

„S tím na mne nechoď!“ zahřměla matka a bylo vidět, že to míní vážně.

„Měla ses učit včera večer a místo toho jsi šla na párty! Dneska jsi nešla do školy, že tě bolí hlava, a místo učení se válíš v posteli a posloucháš muziku.“

„Když mě ještě trochu bolí hlava...“

„Tak si vezmi Panadol! Jinak se oblékni a za půlhodiny jdeme uklízet!“

Paní van Buren, Jaruščina matka, příjmení získala sňatkem s Holanďanem, jenž ji však brzy po sňatku opustil. Jinak se Jaruška klidně mohla jmenovat Anouk, Betje nebo Cato či Cees... Po bludném Holanďanovi matce zbylo nejen to příjmení, ale i dcera, která zmizením otce dostala staré české jméno po mamince. Maminka Jaroslava žila se svou dcerou jako svobodná matka. Vedle státní pomoci, kterou v Austrálii mají všechny svobodné matky opuštěné bludnými otci ať už holandského nebo jakéhokoliv původu, si paní van Buren přivydělávala uklízením u bohaté japonské rodiny Tanaka z Rose Bay. Ta bydlela nedaleko golfového hřiště, na kterém pan Tanaka trávil víc času než v práci. Mohl si to dovolit, jakož i úklid svého rozsáhlého domu, za který platil paní van Buren nejen slušně, ale i v hotovosti, což bylo z hlediska penze svobodné matky nepřehlédnutelná výhoda. Nejen, že z peněz takto vydělaných nemusela platit daň, ale hlavně nekrátila se jí penze. Takovémuto způsobu práce se říká šedá ekonomika, nad kterou nemá státní byrokracie žádnou moc, a tudíž je to skutečně jediná ekonomická činnost, kde trh nabídky a poptávky probíhá naprosto svobodně, aniž by byl brzděn bumážkami, povoleními k práci či jinými poplatky vládnoucí byrokracie, která se už dávno proměnila v public masters, ač stálé používá starý a dnes matoucí název public servants...

Dům pana Tanaky uklízela paní van Buren jednou za týden. Japonci jsou většinou čistotní a mají rádi upravenost, takže nebýt Tanakovy dcery pubertálního věku bylo by uklízení jednoduché, rychlé a snad i bezproblémové. Takhle musela paní van Buren nejen strávit mnoho času hledáním šatů dcery Akiko, které mohly být po celém domě, ale hlavně jejich praním, žehlením a uložením tam, kam patřily. Na tuhle práci Jarušku pustit nemohla, a tak ji nechala jen luxovat, zametat a umývat nádobí.

Ve vestibulu u vchodu měli Tanakovi velikou klec, v které chovali andulky, australsky budgerigards. To jsou malí barevní opeřenci, kteří většinu času tráví švitořením a polétáváním z bidýlka na bidýlko. Při tom též louskají ptačí zob, jehož slupky plivou na dno klece a na značnou část podlahy okolo klece. Zamést podlahu, vytřít ji a pak vyčistit dno klece dostala za úkol Jaruška. Vše šlo poměrně dobře, podlaha byla čistá, a tak Jaruška vytáhla plechové dno klece se vším svinčíkem a vynesla jej před dům, kde byla hadice s vodou, a dno pečlivě opláchla. Teprve když se vrátila dovnitř, si uvědomila, že zapomněla po vytáhnutí plechu sklopit dřevěnou laťku. Takhle zela u dna klece sotva pěticentimetrová škvíra. Dost veliká na to, aby jí všechny andulky prolezly na svobodu...

„Ježišmarjá ,“ zahořekovala Jaruščina matka, když jí dcera tu smutnou zprávu vyjevila, „co teď?“

Naštěstí si vzpomněla, že nedaleko, v sousední čtvrti Double Bay je pet shop, kde prodávají všechna domácí zvířátka včetně andulek. Zajela tedy i s dcerou do Double Bay a koupila šest andulek, víc si jich dovolit nemohla. I tak ji to stálo dvakrát tolik, než kolik měla dostat od pana Tanaky za uklízení. Matka s dcerou se stačily vrátit a přemístit nové andulky do klece právě včas, než se vrátil pan Tanaka s dcerou, kterou vyzvedl z dívčí školy v Edgcliffu.

„Pane Tanaka,“ začala nesměle van Buren, „ti ptáci v kleci, víte...“

„Jo, jo,“ pan Tanaka zběžně pohlédl ke kleci, „dobře uklizeno .... tady.“ A vytáhl ze zadní kapsy peněženku a z ní padesát dolarů.

Mezitím Jaruška zastavila Akiko a s obavami ji vyzvala, aby se podívala na andulky: „Víš,“ řekla omluvně, „to jsem uklízela já a ...“

„Jo, ptáci,“ odvětila Akiko, „tady byli vždycky ptáci.“ A odebrala se do svého pokoje.

„Tak nám to prošlo,“ řekla po odchodu ven Jaruščina matka. „Jen nevím jak. Vždyť mají nejméně o polovinu ptáků míň, než měli!“

„To jsme se učili ve škole, mámo, že to, co máš pořád na očích, to vnímáš nejméně!“

„Jo? Ty teď nedostaneš žádné kapesné, dokud škodu nezaplatíš. Já si takovéhle ztráty nemohu dovolit. Vždyť jsem uklízela za míň, než kolik mě ti ptáci stáli!“

„Mámo...,“ odvětila dcera smutně, „to se snad ani nevyplatí, abych já pracovala?“

„A to se mýlíš! Odteď budeš se mnou pracovat, dokud se nenaučíš, že smyslem práce je výdělek...“