Vojákem Československé lidové armády jsem se stal naprosto nedobrovolně, i když jsem vyšel z lidu, jak tehdejší ideologie kázala, a tudíž jsem si toho měl vážit. Z lidu jsem ovšem vyšel jen proto, že dědečkův otec prohýřil statek a děda pak přišel za krize v Doubravčanech o hospodu. Tím nám děda prokázal nesmírnou službu, i když to tehdá pochopitelně ani netušil a pro hospodu truchlil.

Když se k moci dostali komunisté a založili naši lidovou armádu, byli jsme už chudí jako kostelní myši a měli vynikající kádrový posudek. Přesto mě narukovali do Tábora, abych se stal obyčejným řidičem tanku. Byl jsem ze všeho toho shonu tak zblblý, že jsem se sám nechal ostříhat skoro dohola ještě před odjezdem. Jel jsem speciálem z Hlavního nádraží jako stovky jiných, podobně ostříhaných nováčků. Byli jsme kvalita z lidu a bylo to vidět, takže když jsme se v Táboře vypotáceli z vlaku, všichni sežraní jak zvířata, a ze soupravy, která byla poblitá a roztřískaná, ba i dveře u některých vagonů chyběly, bylo jasné, že nová generace husitů bude stejně divoká jako ta za krále Václava.

Nutno ovšem dodat, že nám chyběl ideologický náboj, který asi prvním husitům nechyběl. My jsme pro věc socialismu rozhodně nehořeli. Ba ani pro poctu sloužit lidu, jak se eufemisticky vojenská služba tehdy nazývala. Více nás zajímalo, kdy nás pustí poprvé na vycházku a jak je to s místními krasavicemi. Byly obavy, že s čerstvě vyholenými hlavami, bez peněz a v mundúrech, které byly buď moc velké, nebo naopak zase škrtily, to nebude při námluvách lehké. Já jsem navíc vůbec netušil, že si na mne zasedne svobodník Doubek, kurva jedna špatná, a na vycházku se dostanu až po devíti měsících. Ani že to bude katastrofa.

Tou dobou jsem se už s vojenským životem sžil a moc dobře jsem věděl, bohužel jen z vyprávění, že s případnou známostí je nejlépe jít do Stromovky u Klokot. Já znal Klokoty jen z druhé strany, kde jsme my řidiči řádili se svými tanky. Ovšem byl jsem si jist, že stromový hájek s hebkou trávou a hustými houštinami skýtá dosti soukromí na to, aby namluvená slečna jednoho přesvědčila, že to s tou láskou myslí vážně.

Ne vždy to však dopadlo, jak mělo nebo jak dychtiví vojíni plánovali. Byl znám odstrašující případ, kdy láskychtivý vojín dovláčel svoji vyvolenou do houštin Stromovky, kde ho přepadla pomsta podpraporčíka Marhounka. To byl náš kuchař, který vládl vojenské kuchyni v kasárnách Tabačka železnou disciplínou. Marhounek byl dobrý kuchař, ale někdy se z toho, co mu posílali, nic dobrého uvařit ani nedalo. V takových případech řádila "Marhounkova pomsta" a Tabačka byla zesrána odshora dolů, neb v tomto prvorepublikovém zařízení pro výrobu cigaret bylo v průměru pět záchodů na sto dvacet maníků. Dá rozum, že když vypukl průjem, byla to katastrofa a spoušť. Takže když náš vojín dovlekl svoji milou do houštin, musel se omluvit, že si musí odskočit. Slečna tu zprávu přijala dost překvapivě a teatrálně pravila, že zná vojáky a že ví , že jí dotyčný uteče.

" Neuteču!" tvrdil milenec, "proč bych vám utíkal?"

"Ale utečete, já znám vojáky..."

"Opravdu neuteču, jen si na momentík odskočím... uvidíte..." A nešťastník, tvář skřivenou střevní bolestí, odběhl za blízké křoví. Zde se jal konat potřebu co nejrychleji, aby si jeho milá snad nemyslela, že utekl, a v té rychlosti si nevšiml, že si podělal kšandy. Takže když je na sebe zase rychle hodil, udělal to i s tím lejnem....

" Kluci," úpěl v kasárnách, "co jsem měl dělat? Tak jsem jí utek!"

My jsme se té příhodě hrozně smáli a mne ani v duchu nenapadlo, že bych mohl dopadnout ještě hůře...

Tu vycházku po devíti měsících jsem dostal, protože mě přijela navštívit slečna z JZD X..ovice, kterou jsem tam týden předtím nabalil, neb jsme tam dělali brigádu. Což bylo celkem normální, kromě výcviku jsme pořád někde pomáhali nebo budovali. Bohužel, k mému seznámení s místní dívkou došlo až na poslední den, ač naše rota zde sklízela řepu celý týden, a tudíž nezbyl čas na konzumaci naší lásky. Domluvili jsme se, že mne moje milá přijede navštívit, a za tím účelem jsem si podal žádost o vycházku argumentuje, že moje známost je z místního JZD, a já tudíž utužuji vztahy mezi lidem a naší lidově demokratickou armádou. Také jsem se zmínil, že už jsem devět měsíců na vojně a ještě jsem na vycházce nebyl.

Nadporučík Horák, velitel naší roty, to sice nezbaštil, řka: "Moc, na to se vám vyseru, to o tom utužování tvrďte svý babičce!" ale vycházku mi uznal. Pak si zavolal svobodníka Doubka, který vycházku jako vždy nedoporučil, a z jeho kanceláře se ozývalo chvíli řvaní načež vyšel potem orosený svobodník Doubek. Zavolal si mne stranou a tam mi potichu, aby ho Horák neslyšel, ale sípaje vztekem, vysvětlil, že mě teda na tu zasranou vycházku pustí. Ovšem kdybych se opozdil a přišel o minutu, co o minutu, o vteřinu(!), zdůrazňoval celý rudý v obličeji, později než na propustce stálo, tak mne zavře, až zčernám. "Moc, neserte mne!" sípal, "rozuměl jste?"

"Sloužím lidu!" zařval jsem na celou Tabačku a pak také zasípal: "Dovolte mi odejít!"

"Běžte třeba do prdele," poradil mi svobodník a já se šel oblékat do vycházkové uniformy.

Tohle, prosím, nebylo sprosté. Takhle se na vojně jednalo a mluvilo zcela běžně. I seřvat někoho mělo svůj výraz, říkalo se tomu prcání, ale se sexem to nemělo nic společného. Prcáním se rozuměla buzerace. Zprcaný vojín obvykle dostal za úkol rajóny a do noci pak šůroval někde záchody, chodby, a to i kartáčkem na zuby. Podle toho, jak která šarže zmíněného vojáka nenáviděla.

Tušil jsem, že až se vrátím, budu zprcán i já, ale nic jsem si z toho nedělal. Na bráně mě čekala milenka a, jak jsem doufal, i konzumace naší lásky. Moje nadšení nemohlo zchladit ani poznání, že děvče, jež jsem v X..ovicích nabalil, neodpovídalo ani z bla ideálům, které jsem o kráse měl. Abych pravdu řekl, nechápal jsem, kde jsem nechal oči. Ovšem ani moje vizáž nebyla z ligy "trhačů dívčích srdcí" a chápal jsem, že poslední den naší brigády už asi nebylo z čeho vybírat a že jeden má být vděčen i za malé štěstí. Vláčel jsem tedy svůj úlovek do Stromovky objímaje jí ramena a co chvíli, jakoby nedopatřením, jsem se dotkl jejího prsu. Tam, cítil jsem, to bylo dobré. Tam by si nezadala i s lépe vypadajícími kráskami. Povzbuzen i nabuzen jsem jí do ouška šeptal něžnosti a když jsem ji konečně pokládal na hebkou trávu v houští ve Stromovce, bylo mé štěstí asi tak veliké jako boule v mých kalhotách. Asi po půlhodině líbání se mi konečně podařilo jí sundat podprsenku, ale dál jsem se, bohužel, nedostal. Kráska rozhodně nebyla, ale blbá také ne. Přijela vyčůraně, když měla menstruaci, a teď tvrdila, že když jí teda miluji, tak to do příštího týdne vydržím a ona přijede znova a pak...

Ach, bože, život je někdy tak krutý! Už cestou na nádraží mě začala bolet varlata a mé utrpení se neustále zvětšovalo. Když jí konečně přijel vlak a my se naposledy vášnivě objali, nemohl jsem se už ani narovnat. Varlata bolela už i bez dotyku mých kalhot a dotknout se jich bylo mučením. Kráčel jsem opatrně, co noha nohu mine, neb jinak to ani nešlo, a kdybych se nestyděl, tak bych i plakal bolestí. Také mi bylo jasné, že to do kasáren v termínu stanoveném svobodníkem Doubkem nestačím, ale s tím se nedalo nic dělat. Když jsem se konečně dopotácel na bránu, mohl jsem se pohybovat jen se značně roztaženýma nohama. Doubek tam už stál, ale nebyl sám a na bránu se sbíhali i jiní vojáci. Zřejmě je zlákal výkřik: "Kluci, poďte se podívat! Moc se vrací z rande a je úplně vyprcanej..." Ale já věděl, že tentokrát to slovo s buzerací nemá co dělat, ale také že se, bohužel, volající šeredně plete.

"Soudruhu svobodníku," hlásil jsem v postoji roztažmo, "po dobu mé vycházky se nic mimořádného nestalo. Vlastně vůbec nic se nestalo. Nedala mi a teď mě strašně bolej koule. Dovolte mi se odploužit..."

K mému překvapení se ale Doubek, kurva jedna špatná, nerozčílil. Poprvé, co jsem ho znal, mu při jednání se mnou necukalo vzteky ve tváři, ba zdálo se mi, že mu po ní přeběhl úsměv.

"Moc," řekl pobaveně, "dejte si odchod na hajzl a tam... víte, co máte dělat, ne? Jinak se vám neuleví .. to je rozkaz! ... Ty rajóny vám dám až zítra."

"A jestli řeknete, že sloužíte lidu," dodal rychle, když viděl jak zvedám pravou ruku, "tak ty hajzly můžete rovnou začít čistit!"

"Provedu," zašeptal jsem vděčně a spustil ruku tam, kde to měla k rozkazu nejblíže.