Přibík Jeníšek z Újezda žil nepříliš zámožně na tvrzi Štěpánovice se čtyřmi svárlivými bratry, mezi nimiž často tekla krev. Taky občas od nich nějakou dostal. Protože byl z nich nejslabší, již od útlého věku přivykl opatrnosti a vypočítavosti. Asi by se nijak neproslavil, kdyby ho bohatý strýc neposlal na právnická studia a nezařídil mu místo písaře zemských desek na Pražském hradě. Ve svém působišti byl Jeníšek spokojen, jen mu vadily narůstající spory mezi místodržitelskou kanceláří a jeho úřadovnou, která podléhala spíše českým stavům, převážně víry pod obojí. Někdy se k jeho stolu dostavil císařský sekretář Fabricius s nepříjemnými požadavky, a když nebyl včas uspokojen, podupával netrpělivě střevícem a míval k práci písaře nechutné poznámky.

„Máte tady svinčík,“ říkával pravidelně.

Jeníšek to chápal jako křivdu, protože oba byli přesvědčení katolíci. Když pak na počátku stavovského povstání Fabricius spolu s místodržícími vyletěl z okna, Jeníška to potěšilo a zároveň vyděsilo. V úspěch rebelie proti císaři nevěřil, a proto se prozíravě uklidil za hranice království.

To se mu bohatě vyplatilo, protože když katolické vojsko na Bílé hoře zvítězilo a noví páni hledali prokurátora pro monstrproces s vůdci povstání, vzpomněli si na něj. O tuto funkci z Čechů nikdo nestál, také správný počet soudních přísedících se musel doplnit cizinci. Jeníšek ochotně konal, co se po něm žádalo. S chladnou myslí vypočítával hrdelní zločiny těch, k nimž se dříve choval uctivě, a s hrdostí přihlížel jejich popravě na Staroměstském náměstí....

Stal se důležitou osobou, i Fabricius, který byl též povýšen, byl k němu zdvořilý. Za věrnost císaři si mohl Jeníšek z konfiskátů velice lacino koupit březnické panství. Nastěhoval se do zámku na břehu Vlčavy a do města povolal jezuity, které pak velmi štědře podporoval. Slovo „Jeníšek“ se mu zdálo sprosté, a proto ho přestal používat. Hvězdnou událost svého života – popravu na Staroměstském náměstí – si neustále připomínal velkým obrazem, na němž byly zobrazeny všechny hrůzné podrobnosti včetně vyříznutí jazyka doktoru Jeseniovi.

Úplnou spokojenost kalilo Jeníškovi jen to, že přes veškerou snahu neměl žádného potomka. Požádal o pomoc i vševědoucí jezuity, ale ani jejich modlitby a rady nepomohly.

Potomka však nakonec přece jen měl. Když se již blížil kmetskému věku, zahlédl jednou v kostele mezi sprostým lidem sličnou dceru místního pekaře a silně po ní zatoužil. Využil dnů, kdy jeho choť odjela k příbuzným na křtiny, a přikázal sluhům, aby děvče přivedli na zámek. Ještě na mostu přes Vlčavu se dívka vyškubla, ale byla znovu polapena. Za pomoci sluhů se pak Jeníšek nádherného těla zmocnil.

Odporný čin bídáka nezůstal bez následků, ale se sňatkem neměla krásná dívka problém. Jeníškovo dítě tak vyrůstalo v běžné rodině a normálně se vyvíjelo. Morové rány, cholera i souchotiny se jeho potomkům většinou vyhnuly, a proto se Jeníškovy geny vyskytovaly v jižních Čechách ještě ve 20. století.

Roku 1948 se vlády v zemi zmocnili komunisté a v Čechách nastala podobná situace jako po bitvě na Bílé hoře. Mnozí lidé uprchli za hranice, většina však zůstala, sklonila hlavu a přizpůsobila se. Bídné charaktery opět ucítily svou příležitost, mezi nimi i Jeníškův potomek. Když noví vládci začali likvidovat své odpůrce i soukmenovce a pro monstrprocesy potřebovali jmenovat hlavního prokurátora, vybrali si právě jeho. Že vypadal jako Goebels, jim nevadilo.

Jeníškův potomek přesídlil z Českých Budějovic do Prahy a pustil se do práce. Byl zosobněním ďábla, z jeho odporného, vychrtlého obličeje s křivými zuby se linuly jedovaté věty a primitivní lži. Postaral se o smrt dr. Horákové i Slánského a spol. a s uspokojením sledoval, jak se jeho oběti na šibenici dusí. Vysloužil si vysoký plat i penzi a zemřel v klidu. Jmenoval se Josef Urválek.