11.7.2020 | Svátek má Olga


POVÍDKA: Přízrak nad Labem

12.6.2020

Malování v přírodě si Antonín Mánes zamiloval, liboval si, jak se pach terpentýnu venku mísí s příjemnějšími vůněmi. Krajinomalbu vyučoval na pražské Akademii a měl i soukromé žáky. Někteří pocházeli ze šlechtických rodin a zvali profesora v létě na své zámky. Z nich pak malíř vyrážel se svým náčiním do kraje. Brával s sebou i své děti – Amálii, Josefa a Quida -, které podle otcova příkladu kreslily pilně odmalička. Na takové výlety si všichni Mánesové zvykli a těšili se na ně.

Bezstarostné a pěkné časy se změnily roku 1840, když novým ředitelem Akademie byl ustanoven Ch. Ruben z Mnichova. Namyšlený cizinec mluvil o Antonínu Mánesovi jako o starém mazalovi a snažil se ho ze školy vyštípat a nahradit svým švagrem. Nebylo proto divu, že profesor začal z ústrků churavět.

Synové a dcera se ho pokusili rozptýlit malířským výletem k hradu Střekov, ale když se na to otec zdravotně necítil, odjeli bez něho. K cestě k hradu hodlali použít parník Bohemia, který byl pod vedením anglického inženýra postaven v Karlíně a teprve nedávno zahájil provoz na Labi po trase Obříství – Drážďany. Plni očekávání vsedli do dostavníku směřujícímu k Mělníku.

Cesta dostavníkem mezi poli byla nezajímavá a čtrnáctiletý Quido se nudil. Čas si krátil všelijakými šprýmy, kterým se sám hihňal. Nemohl se toho nabažit, dokud mu sestra nepohrozila:

„Jestli hned nepřestaneš, tak ti nafackuji.“

Po této výstraze výrostek zmlkl.

V Obříství už parník čekal. Byl převážně ze dřeva, měl nízký ponor a nejnápadnější na něm byla dvě kolesa. Když pak odrazil od břehu, bylo pořád na co koukat. Kolesa se točila jako mlýnská kola, šustila ve vodě a cákala a na stožáru se třepotala červeno-bílá česká vlajka. A břehy, porostlé stromy, se neustále měnily, občas vylétla vyplašená kachna či volavka. Sourozenci vše pozorně sledovali.

Brzy dospěli k Mělníku a soutoku s Vltavou – vypadala zde mnohem skromněji než v Praze. Další řeka – Ohře – se vlévala do Labe před Litoměřicemi, a když parník město opustil, údolí se brzy sevřelo. Český ráj – tak se tento kraj tehdy nazýval. Břehy byly pokryty úhlednými vesnicemi, zahradami i vinicemi, nad nimi se tyčily zalesněné špičaté kopce. Sourozenci si narychlo utvořili pár nákresů.

Ještě větší pozornost než krajina u cestujících budil cákající parník u lidí na břehu. Neobvyklé plavidlo zdravili venkované i turisté, nejvíce řvali podnapilí návštěvníci výletních hostinců pod širým nebem.

Konečně se po pravé straně objevil romantický hrad na černé skále. Jen úzká pěšinka dělila skálu od řeky. Mánesovi to tady znali, předloni pod hradem pluli na veslici. Zavzpomínali si a vybavila se jim i strašidelná místní pověst o dívce, která ze žalu skočila z hradu do Labe, protože její otec umořil jejího milého v hladomorně. Nešťastná dívka prý někdy vylézá z vody, leze vzhůru po skále a milého hledá.

Sourozenci vystoupili z parníku a ubytovali se v podhradí. Do práce se pustili hned druhý den ráno, stojany si postavili v místě, kterému se dodnes říká „Malířský koutek“. Poblíž hospody tam stála dřevěná zvonice a kamenný sloup a tyto objekty s hradem v pozadí malovali. Za jejich zády chvíli postávaly děti, ale pak odběhly a našly si jinou zábavu u řeky.

Děti pak vystřídal dobře oblečený muž středních let. Pochválil vznikající obrazy a pak vyvolal konverzaci o kamenném sloupu. Soudil, že se jedná o pranýř, k němuž se dříve přivazovaly povětrné ženy. Amálie ve sloupu viděla spíš obyčejný milník, ale její bratři se postavili na cizincovu stranu. Ten se pak představil. Řekl, že se jmenuje Wagner, odskočil si sem z lázní Teplice a nyní je ubytován v hostinci přímo na hradě. Když se dozvěděl, že Mánesové bydlí v Praze, pochlubil se, že zná Prahu velmi dobře, protože jeho sestra Rosalie tam působí jako herečka. Nato se Amálie nejasně rozpomněla, že onu umělkyni zná, a její výkony na jevišti ocenila.

„Tak vidíte, jak je svět malý, zejména mezi umělci,“ řekl Wagner spokojeně.

Z toho sourozenci usoudili, že cizinec je též umělec.

Po obědě Amálie rozhodla, že se přepraví převoznickou pramicí na druhý břeh a budou malovat hrad s Labem v popředí. I tam na Wagnera narazili. Poflakoval se bezúčelně podle řeky a zamyšleně hleděl do proudu a na hrad. Josef vyslovil názor, že se jedná o básníka.

Den byl dlouhý, a proto se kvečeru sourozenci vypravili na hrad, již bez náčiní. Víc než interiéry je tam zaujaly krásné výhledy na Ústí a na údolí řeky. Poté se přesunuli do hradní výletní restaurace. I tam zahlédli Wagnera. Ten se však k nim nehlásil, protože laškoval s kelnerkou, která měla velmi bujné poprsí. Něco jí špital do ouška. Dívka se tomu zachichotala, plácla muže koketně do zátylku a pohupujíc boky odešla do kuchyně. Josef ji napjatě pozoroval, jak se vine mezi stolky. Amálie mu řekla:

„Koukej se taky trochu někam jinam.“

Když se vrátili ke svému hostinci, již se stmívalo. Na nebi se tvořily červánky. Sourozenci ještě chvíli postáli venku, a když nastala tma, uložili se ke spánku. Dlouho nemohli usnout, také proto, že jejich obrazy byly silně cítit. Nakonec Amálie otevřela okno dokořán. Všimla si při tom, že Měsíc je v úplňku, a proto bratrům přikázala, aby šli zase ven.

Před hostincem si tu nádhernou chvíli vychutnávali. Obloha byla plná hvězd a kulatý Měsíc ozařoval hrad stříbrným světlem. I pod ním vytvářel tajemné stíny. Nic se nehýbalo, panovalo hluboké ticho, jen z dálky poštěkávali psi.

Tu se na hradbách mihlo cosi bílého. Zprvu to vypadalo jako podivný přelud, ale po nějaké době se dala rozeznat zahalená postava, zvolna se pohybující tam a zase zpět.

„Strašidlo hledá svého milého,“ vydechl Quido.

„Nesmysl,“ řekla Amálie. „Nějaký šílenec se zabalil do prostěradla.“

Dívali se na příšeru ještě dlouho, dokud nezašla do stínu a už se neobjevila.

Druhý den se Mánesovi chystali k odjezdu, protože parník Bohemia už vyplul z Drážďan. Měli své věci složené před hostincem, když kolem nich prošel Wagner. Quido za ním popoběhl a otázal se ho:

„Pane Wagnere, už jste slyšel o tom, že nějaký blázen chodil v noci na hradě v prostěradle?“

„Vskutku?“ pravil Wagner chladně a pokračoval v chůzi za svými záležitostmi.

Výlet do Střekova se vydařil všem. Sourozenci přivezli otci několik kreseb i barevných studií a Wagner zde nasál dostatečné množství inspirace ke své opeře Tannhäuser.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.