Je známé že život, jako jarní vítr, často mění nečekaně směr a tragedie střídá frašku. A naopak, až se nestačíme divit.
Potom říkáme, že život píše romány. A on taky jo. Důkazů je neurékom, a jeden takový je tento krátký příběh:

Jeviště: Ostrava v době mojí rané dospělosti, no dobře, téměř dospělosti. Konkrétně, náš panelákový byt v přízemí.
Diváci: Pracující dělnická, převážně hornická třída, úhledně seřazená na zastávce autobusu.
Občerstvení: Kafe v hornických bandaskách, svačina v brašně.
Hlavní aktéři: Já, můj prchlivý ocko, neznámý útočník, Život šprýmař.
Čas: Brzo ráno.

Život byl na podání a naservíroval tragédii v podobě neznámého násilníka. Jsem takhle doma, nikoho si nevšímám, dělám si svoje věci jako obvykle, když tu najednou zvonek u dveří. Nic zlého netuše – šestnáctiletá holka žije v domnění, že nemá v světě nepřítele – otevřela jsem.

Tam mužskej. Neznámej. Vešel, co vešel, vtrhl! Ani se nepředstavil a už mě škrtil. Co měl za lubem, se dá tušit, ale s určitostí to nikdy vědět nebudem, protože mu nebylo dopřáno. Nikoliv mojí zásluhou, nade mnou měl od začátku navrch, ale akusticky to nezvládl. Křičet jsem sice díky škrcení nemohla, ale jinak jsem se rvala jako lev a to se neobešlo bez hluku; a ten neušel pozrnosti mého otce. Nemusel ani zasáhnout. Jak se objevila na scéně jeho mohutná postava pouze v trenýrkách, mladý aspirující násilník viděl, že je zle. Ve zlomku vteřiny se jeho priority prudce změnily a náhle ho zajímala už jenom ta díra, kterou nechal tesař.
Ó, jak jsem si tenkrát přála, aby se otec hloupě neskláněl nade mnou místo toho aby se hnal za ním a zabil ho.
Nehnal, nezabil. Místo toho, hned jak se ujistil, že se mi v podstatě nic nestalo, dal se do mě:

„Kdo byl ten hajzl?” byla jeho úvodní salva.
„Tati, já nevím.”
„Jak to, že nevíš! Proč by chodil sem?“
„Já vážně nevím!” To už jsem taky zvyšovala hlas. „Někdo zvonil, tak otevřu a ten debil na mě vlít a už mě škrtil. Já ho vůbec neznám!”
„Já ti dám, že neznáš! Ovšemže ho znáš! Jinak by na tebe hned nešahal.” Řval morálně rozhořčený otec šestnáctileté dcery.
„Jak to ‘šahal’? Vždyť mě škrtil!” Řvala jsem už i já zpátky.

A tak to pokračovalo hodnou chvíli a postupně to nabíralo obrátky. Ale v okamžiku, kdy padla věta „…Kdoví s kým se taháš…” a když tam v nějaké souvislosti cinklo slovo „děvka”, můj vztek náhle vystřídala hluboce uražená lítost, hrdlo se mi zadrhlo a do očí vyhrkly slzy. A to je situace, před kterou se v šestnácti musí utýct. A to jsem taky ihned udělala.
Vystřelila jsem jako z bloků a tak, jak jsem byla ještě v noční košilce, jsem proběhla obývákem na balkon a než se otec vzpamatoval, už jsem přelézala zábradlí před dům.
Ale to už se za mnou hnal, zábradlí přeskočil, šel trochu do kolen, ale ustál to a snažil so srovnat můj náskok.

A to je okamžik, kdy život mávne hůlkou a tragédie se ve vteřině překlopí do komedie.
A tak se stalo, že užaslé galerii horníků, čekající na zastávce na autobus, se naskytla uchvacující podívaná na velice spoře oděnou mladou dívku zdrhající přes trávník, pronásledovanou chlapem středního věku s pivním mozolem a v trenýrkách, které si v běhu přidržuje jednou rukou a přitom volá:
„Hanko, počkej! ... Neblbni, vrať se! ... Já jsem to tak nemyslel. ...“

Horníci měli nečekanou estrádu. O to víc to ocenili smíchem a rozličnými komentáři.

Druhý den, když jsem se vrátila ze školy, otec seděl v kuchyni a hned místo pozdravu na mě vybafl:
„Musíme se stěhovat.“
„Cože? Proč?“ Vyhrkla jsem. Chvíli zarputile mlčel a pak dodal:
„Mají mě tu za ňákýho prasáka, kterému zdrhaj polonahý holky z kvartýru a on je po ulici honí.“

***

Tenhle roztomilý příběh mi vyprávěla jedna pohledná výčepní po zavírací hodině v jedné strašnické hospodě. Já ho slíbil literárně zaznamenat, ona slíbila příběhů víc. Bohužel mi to trochu trvalo, takže než jsem si přišel pro příběh další, už tam nepracovala. A nikdo na ni neměl kontakt. Takže aspoň tenhle.