Američanů bylo asi dvacet. Vedl je důstojník, který měl na výložkách dva stříbřité proužky. Jeho jméno si pamatuji dodnes: Carl Millican, captain. Přijeli v pěti džípech, v prvním jel kapitán, jeho pobočník a řidič, na pátém byl namontován kulomet s nasazeným pásem. Kolona zastavila na náměstí. Dva vojáci se postavili před radnici. V kanceláři starosty jsme očekávali příchozího velitele osvobozenecké armády vestoje: Jan Kotera, velitel Revoluční gardy, Ema Prymusová, tlumočnice, a já. Kapitánův pobočník nás ihned zaujal, pobočník byl totiž černoch. Vstoupil jako první - chlap jako hora, s pistolí v ruce, v tmavém obličeji mu bíle svítily zuby a bělma očí. Kapitán se představil anglicky a lámanou němčinou se zeptal: Kde jsou Němci? Kolik jich je?

Řekl jsem Američanovi, že město je v českých rukách. Určitě zahlédl na radnici a všude na domech československé prapory. Ema věty tlumočila do hbité němčiny. Řekla, že jsem předseda revolučního národního výboru, použila výrazy jako Obmann a Komitee, ale Američan její slova nepochopil. Vysvětlila mu, že se prakticky jedná o starostu města. Kapitán pokyvoval - Bürgermeister, yes - Při slovu Tschechoslovakei řekl pobočníkovi, ať zastrčí pistoli do pouzdra. Posadil se do nabídnutého křesla, sundal si přilbu a položil ji před sebe na starostův stůl - a znovu se ptal po Němcích. Zda nějací ve městě byli a kde jsou teď, zda jsou ozbrojeni, kolik jich je, zda je někdo hlídá. Kotera poslal pro nějaké pití a vojáci nám nabídli americké cigarety.

Pověděl jsem Američanům, že ve městě jsou národní hosté, že se jedná o hosty nevítané, o německé uprchlíky z východních území, vesměs civilní osoby, které jsme odzbrojili. Zmínil jsem se taky o dvou zajatých esesmanech. Kapitán zbystřil pozornost. Okamžitě prohlásil, že chce ty muže vidět nebo ještě lépe: promluvit si s nimi.

Kotera se zeptal: Proč? Ema začala tlumočit kapitánovy odpovědi: Mohli by něco důležitého vědět. Napadlo mi: ten Amerikán by oba esesmany mohl převzít hned - a budeme mít po starosti. A já splním svůj slib. Povšiml jsem si, že Kotera promlouvá česky, svou němčinu před Američany skrývá a nechává Emu tlumočit. Bylo vidět, že Koterovy dotazy se kapitánovi Millicanovi pranic nelíbí. Nasadil úřední tón a znovu s důrazem opakoval, abychom všechny obyvatele ve městě, včetně obyvatelstva německé národnosti, informovali o přítomnosti amerického vojska. Kapitán nepochybuje - tlumočila Ema - že oba zajatí vojáci budou souhlasit s tím, aby byli předáni americké straně. Kapitán vám sděluje - pokračovala Ema - že v zajateckých táborech mají spojenci soustředěny desetitisíce německých vojáků. Vyžaduje to náročnou organizační práci a dodržování mezinárodních úmluv. Americké vojenské úřady jsou na to dobře vybaveny.

Kotera začal německy nadávat... Kapitán i pobočník zírali. - Mezinárodní úmluvy o válečných zajatcích? Myslí to pan Millican vážně - nebo jako psinu? Im Ernst oder im Scherz? Odkud Američan přišel? Cožpak neví, jak Němci zacházeli s americkými piloty, chycenými po seskoku padákem? Cožpak neví, že když němečtí sedláci tyto letce hned neumlátili lopatami a neprobodali vidlemi, tak gestapo mučilo letce při výslechu? Ti, kteří výslechy přežili, byli odesláni do koncentračních táborů nebo do káznice... Vy asi nevíte, kapitáne - podotkl Kotera - co u jména vězně znamenala zkratka RU? Rückkehr unerwünschte - návrat nežádoucí... Kotera zvyšoval hlas a vkládal do něj nenávist až běsnou. Křičel a zatínal přitom pěsti: Kapitáne! Vy nic nevíte! V gestapu a v koncentračních táborech vládli esesmani! Wehrmacht, vojáci, ti chcípali u Stalingradu, u Moskvy, kolem Kurska... Ale esesmani veleli gestapu, tomu gestapu, které mučilo, vraždilo a popravovalo... Já jsem taky měl být popraven...! Esesmani veleli těm zvláštním policejním útvarům, které na obsazených územích prohledávali domy a lesy a stodoly a stohy slámy, vyhledávali Židy a když nějaké našli, hned je postříleli - a předtím je přinutili, aby si sami vykopali jámu, do které všechny umírající muže a ženy a děti skopali a zasypali nehašeným vápnem. A v koncentračních táborech? Zeptejte se téhle mladé ženy - Kotera ukázal prstem na Emu - jak esesáci zacházeli s lidmi v lágrech. Ona odtamtud uprchla - podobně jako já jsem uprchl z vězení při bombardování Dresden. Jako jedné z mála se jí to podařilo - nevím, zda teď mám říct: Díky bohu... Když dneska žádný bůh není... Tuto ženu můžete považovat za korunního svědka obžaloby v našem soudním procesu se zatčenými esesmany.

Skutečně - pamatuji si to dodnes - Kotera použil slovo Kronzeuge. Později jsem se ho jednou optal, jak je možné, že tenkrát znal tak dobře německou právnickou terminologii?... Vyprávěl, že v drážďanské věznici seděl dva měsíce v jedné cele s nějakým německým advokátem, taky potom odsouzeném k smrti sekyrou, odsoudili ho za roznášení protihitlerovských letáků.

Oba Američani seděli v kancelářských křeslech, ani nedutali. Kapitánův pobočník Koterově projevu nerozuměl, ale pochopil z jeho vášnivé řeči a rozlobeného výrazu, že s požadavkem na převzetí esesmanů Američané narazili. Kapitán se optal Emy, zda to, co říkal o ní Kotera, je pravda. Ema odpověděla, že velitel Revoluční gardy Jan Kotera mluvil pravdu, avšak zdaleka neřekl o esesmanech všechno. Zeptala se Millicana, zda slyšel někdy název Osvětim? Zda ví, kde Osvětim leží? Zda obyčejný řadový důstojník americké armády má ponětí o zvěrstvech a vraždění civilistů, kterých se v každém koncentračním táboře esesmani dopouštěli? Lidé byli vězněni pro nic za nic, pane kapitáne. Narodili se jako Židé - to stačilo, aby hynuli každý den po stech; v posledních týdnech byli vražděni možná po tisících. Denně!... A za tím zlem a za veškerou tou hrůzou stáli pokaždé esesáci. Zaručeně i ti, které naši gardisté polapili a vyslýchali... Ema mluvila potichu, ale v jejím slabém, chraplavém hlase bylo slyšet více nenávisti než při Koterově křiku. Tolik nenávisti v ženském hlase jsem nikdy nezaslechl... Až člověka mrazilo... Před námi stála žena, která unikla ze spárů esesmanských dohližitelů, která na útěku mohla zahynout, nikoliv jednou, ale dvakrát, třikrát ji šťastná náhoda zachránila... Možná - řekla nakonec Ema - že vy, Američani, nemůžete v těchto dnech pochopit, co pro nás tady ta doba znamená, a je docela možné, že to nepochopíte nikdy.

Američani nebyli žádní nezkušení zajíci. Oba - kapitán i pobočník - hleděli smrti do tváře určitě mnohokrát. Nepochyboval jsem, že Emě rozumějí - kapitán dokonce některé její věty šeptem tlumočil anglicky svému pobočníkovi - ten seděl bez hnutí, s kamenným obličejem. V těch chvílích se mi zdálo, že odvážná Ema získala i jejich mužský obdiv. Millican prohlásil, že název "Osvětim" slyšel několikrát; o koncentračních táborech a jejich osvobozování četl v armádních novinách. Shlédl taky dokumentární film, jak byl osvobozen koncentrační tábor Belsen a jaké hrůzy tam za hradbami tábora američtí vojáci našli. Pravda, esesmani z vedení toho tábora před spojeneckými vojsky uprchli. Millican vyslovil přesvědčení, že neutečou daleko, spojenci je najdou a postaví před soud...

Kotera v tom okamžiku jako kdyby se probral z jakéhosi tranzu: prohlásil klidným, skoro veselým hlasem, že v Bulavě uvěznění esesmani byli vyslechnuti, postaveni před vojenský soud a odsouzeni. Rozsudek jim byl včera sdělen - dodal Kotera - dnes v poledne budou na bulavském náměstí oběšeni. Ema tlumočila Koterovo prohlášení a před slovy Todesstrafe a henken nezaváhala ani na okamžik. Kapitán se vztyčil, pobočník vyskočil taky; nasadili si přilby, kapitán vyštěkl na pobočníka jakýsi rozkaz - za pár minut se objevil v kanceláři spojař se skříňkou vysílačky na zádech. Podal veliteli mikrofon, manipuloval s anténou, připomínala skládací rybářský prut. Ozval se praskot a šumot a spojení s americkým velitelstvím bylo navázáno. Ani se nezdržovali nějakým kódováním, řekl bych, že jim to nestálo za to... Kapitán hrkotavou angličtinou si na nás zřejmě stěžoval a taky svému nadřízenému sděloval, že se chystá poprava zajatců - poslední kapitánova věta obsahovala výraz "egzekjušn". Výrazu "exekuce" jsme my v Čechách rozuměli vždycky...

Američani přepnuli na příjem. Následovala dlouhá pauza.

*********************************************

© Petr Kersch, Děčín, 2009

Ukázka z novely "Svědectví", nakladatelství AlfaOmega,Dobřejovice (Praha-východ), 2010